O rozdílu mezi bezdomovcem, tulákem a mnou

Nedávno jsem byl v Praze na Smíchově svědkem tichého dramatu. Projížděl jsem pomalu Zborovskou ulicí ve šňůře, která se vytvořila za popelářským vozem, po chodníku mou rychlost kopíroval bezdomovec s modrou plastovou taškou značky Ikea přes rameno. Šel taky pomalu. Bezdomovci nemají kam spěchat, na rozdíl od nás všech, kteří domov máme, proto pospícháme. Díval se dolů. V tom se bezdomovec liší od tuláka, tulák se dívá do nebe, jak to známe z filmů, hlavu zakloněnou a na líci úsměv, někdy si může i pískat nebo zpívat. Tulák je šťastný samotným svým touláním. Ne tak ovšem bezdomovec, ten se zachmuřeně dívá dolů právě proto, že teprve odtamtud mu kyne spása nebo alespoň štěstí: najít Něco.

A někdy se asi opravdu poštěstí. Ten, o kterém píšu, se najednou v koukání do země celý rozsvítil, hodil tašku na zem a skočil mezi auta parkující čumákem k chodníku. V mezeře se sehnul a opatrně sebral ze země hnědou koženou peněženku. Usmíval se nevěřícně a plaše se rozhlížel kolem, jestli ho nikdo nevidí. Zjevně se nechystal nález oznámit na policii. Nedivím se mu. Když už jsme my, co máme domov, tak blbí, že házíme peněženky po zemi, nic jiného si nezasloužíme.

Vím, o čem mluvím. Sám jsem několikrát například načerpal u pumpy, odložil peněženku na střechu a odjel. A jen doufám, že ji nalezl někdo potřebný, naposledy obsahovala honorář ze záhřebského divadla, slušná sumička ještě v kunách…

Přistihl jsem se při pocitu trapné závisti. Ano, záviděl jsem mu, že má to štěstí a zrovna šel Zborovskou ve správný čas; taky by se mi líbilo zničehonic padnout na naditou prkenici (já samozřejmě nevím, zda a jak moc naditá byla, spíš si představuju) a nechat si ji, nikde nic nehlásit a nikomu nic nevracet. Ani za nálezné.

Ale co to povídám, taková hanba… Vždyť jsem přece před několika lety takovou ideální peněženku našel. Bylo to v čase předvánočního běsnění právě v Ikea. Ležela tam na rozkládacím křesle. Jak si někdo ten nábytek bouřlivě zkoušel, musela mu vypadnout z kapsy nebo z kabelky. Viděl jsem, že v ní bylo hodně ve dvoutisícovkách. Ale já odtamtud vylovil jen občanku a nechal jsem tu paní úředně vyhlásit. Přišla celá udýchaná, popadla peněženku (ztotožnili jsme ji podle obrázku), ani nepoděkovala a zmizela. O nálezném nepadla zmínka.

Zde ovšem jedu svým předraženým hybridním vozem a závidím bezdomovci, že může chodit pěšky a čekat na štěstí. Protože je jasné, že v autě se vám nic zajímavého nepřihodí. Leda byste někoho přejeli. (O tom taky vím své, ale až někdy jindy.) Nejsem já na hlavu?

Ta závist, kterou cítím, bude nepochybně dána tím, že teď se zrovna nedaří. Dluhy, kam se podívám, kšeftů málo. Zkusím víc chodit a méně jezdit. Jednak se člověk trochu procvičí a provětrá mysl, a pak – kdo ví…

Takže kdybyste mě v příštích týdnech potkali a já vás nepozdravil zahleděn do země, není to proto, že bych se chtěl vyhnout setkání. To jen doufám, že najdu Něco.

Až budu z dluhů venku, zas upřu pohled kupředu a výš.

Váš Jiří Dědeček