O prorocích, hospodách a sportu

Za těch několik měsíců pandemie a střídajících se karantén a lockdownů už se ze mě stal odborník na predikce. A tak tedy tuším, že v době, kdy bude čtenář číst tyto řádky, budeme na tom s nárůstem infikovaných dosti blbě. Hůře než nyní, v době předsváteční. Nemám ovšem ze svých jasnovideckých schopností žádnou radost. Možná je lepší nevědět.

Můj přítel, izraelsko-argentiský spisovatel a lékař Ernesto Kahan, spoludržitel Nobelovy ceny za mír z roku 1985, věděl už v lednu, co nás čeká. Zasedáme spolu ve výboru básnické organizace World Academy of Arts and Culture a plánovali jsme si kongres na podzim 2020 v Budapešti. On ale právě už v lednu vše tušil a rušil. Dva roky to potrvá, říkal nám, dva roky si nic neplánujte a naučte se zacházet se schůzkami po internetu. Mysleli jsme si, vzhledem k jeho věku /83/, že je starý blázen, ovšem ukázalo se, jak už to u bláznů chodí, že je především prorok. Ale taky ho to netěší, a už vůbec si nepřeje, aby se k němu lidé modlili.

Pandemie, to je těžká věc. Nikdo neví, jak jinak ji řešit, nežli tu lidem něco nařídit, tu zase zakázat. A lidé se proti tomu chaosu bouří a mají pravdu.

Zúčastnil jsem se v pátek 18.12. tohoto roku sympatické protestní akce. Nemám rád průvody, transparenty a skandovaná hesla, ale tohle byl protest v hospodě a na podporu hospody. A zároveň taky na podporu nás, jevištních OSVČ, kteří jsme za premiérování Václava Klause začali kytary odepisovat z daní coby nářadí ruční po příkladu lopaty. Podnikatel jako podnikatel. V současné krizi se pak ukázalo, že na nás je stále nahlíženo pod tímto úhlem.

Z každodenního zpravodajství veřejnoprávních médií vím vše o tíživé situaci masážních a tetovacích salónů, fitcenter nebo kadeřnictví, skiareálů a horských ubytoven. Velmi málo se ale dozvídám o tom, jak přežívá klasická hudba, divadla, malé galerie nebo my, podnikatelé s kytarou či jiným krumpáčem. Uvítal jsem proto možnost opět si po letech na protest zahrát pod hrozbou policejního zásahu. Díky péči Václava Koubka a jeho akce Hudební sklepy, který se spojil s manažerem Davidem Biksadským, rozjelo se 18.12. několik písničkářů po republice, aby podpořili hospody, které vzdor vládnímu nařízení odmítají zavřít.

Spojení písničkář + hospoda funguje odedávna a výborně a je to takříkajíc vztah mateřsko-synovský. Vyrazil jsem tedy do Brna do hospody U Sajmona pod Hájkem a od otevření v 11:00 jsem se dobré tři hodiny věnoval protestu písní, prokládal jej pivy a zakončil výbornou koprovkou s loupaným hovězím bokem. Dobré na celé věci bylo, že ať jsem vykonal cokoli, vše se počítalo – pivo, oběd, songy a řeči na kameru, vše byl protest, poněvadž správně měla být hospoda zavřená. Zahrál jsem do ČT, ba i promluvil, ale na zatčení jsem čekal marně.

Pandemie, to je těžká věc. Zvlášť když následují dvě rychle po sobě. Po epidemii blbosti, která zaplavila svět koncem minulého desetiletí a vynesla do čela mnoha zemí katastrofální bytosti, ať je to USA /tam se ovšem blýsklo na lepší časy/, Maďarsko, Argentina nebo Česko, o Rusku samozřejmě nemluvě, přišla bez varování druhá, koronavirová. A tak tu máme dvojkombinaci, která se nedá jen tak zvládnout. Zákaz střídá zákaz, první výjimka vylučuje druhou.

V této souvislosti je pozoruhodné, že výjimku ze všech zákazů a omezení dostalo před několika dny zrovna fotbalové mužstvo, které de facto kope za Čínskou lidovou republiku a jen ze setrvačnosti si uchovává název Slavie Praha. Kolébka viru má své preference. Sportu zdar.

Váš Jiří Dědeček