O pletení se do cizích věcí

Včera odpoledne jsem se milou shodou okolností ocitl v jednom předměstském baru. Dostal jsem privilegované místo u barpultu a stal jsem se terčem cílené laskavosti místních štamgastů; sedělo nás tam celkem šest. Testoval jsem po malých pivech nabízený repertoár, občas jsem nadílku proložil darovaným rumem nebo myslivcem a bylo mi dobře: žádná televize, tlumený bigbítek z reproduktorů, barman, který pil spolu s námi. Připadal jsem si jako za dávných, pradávných časů, kdy hospoda byla vlastně jediným útočištěm před hnusnou realitou. V tomto případě by se mohlo zdát, že není před čím prchat. Snad jenom sjezd ANO, který teprve začínal, jinak bylo venku příjemné falešné předjaří a nepršelo.

Najednou slyším nevzrušený komentář těch, kteří seděli s výhledem na ulici:

Jo, jen ho naper! Nemá tady co dělat!

To víš, beton je sviňa…

Aj, baba za volantem…

A nekorektní smích, pozdvižení sklenice, zdánlivě konec komentovaného pozorování. Ale po chvíli se opět ozvalo:

Ty vole, ona do toho couvá zpátky!

Asi ten blatník málo voprala.

Tak teď to bude dokonalý, škoda za padesát tisíc.

To přidej, vole, ona ještě neskončila…

Tehdy už jsem nevydržel, spustil jsem se ze židličky a jdu k výloze, abych na vlastní oči spatřil, co se to venku děje.

Přímo před barem je v chodníku zabudováno několik betonových kostek asi tak do výše kolen, přes které se v létě kladou prkna, a vzniká tak venkovní sezení. Zahrádka by bylo silné slovo. Jednu z kostek nabrala blatníkem dáma v toyotě, když se v ulici neobratně otáčela do protisměru. Zaskřípěl plech, zapraskala trhající se umělá hmota, což ji zastavilo, potud první komentáře. Ona ale nevystoupila, jen se pokusila ze situace vycouvat se špatně stočeným řízením, takže rvala pravý bok svého autíčka hlouběji a dál. K tomuto ona druhá vlna barového zpravodajství. Žena za volantem očividně zpanikařila. Vzadu v dětské sedačce řvalo roční dítě. Podíval jsem se po spolustolovnících a vyšel jsem dámě na pomoc.

Mazák ví, že se nemá plést do věcí, které se ho netýkají. To máte jako ve westernu, kolem se všecko mydlí a střílí, ale mazák si pije v klidu tu svou, dokud ho situace nezačne obtěžovat. Já jsem se cítil obtěžován studem, že ji v tom necháváme schováni za sklem slabé dva metry od jejího neštěstí. Vylezl jsem tedy z přívětivé alkoholické nory, poradil jsem, jak zlořečený betonový patníček opustit a nenadělat už další škody, dokonce jsem poklekl na dlažbu a utržený pravý blatník jsem jakž takž upevnil. Dostalo se mi uslzených díků, a jestli prý je zapotřebí volat policajty, manžela už volala, je na cestě. No samozřejmě, povídám, pokud to tedy chcete hlásit jako pojistnou událost. A obratem jsem dodal příslušné telefonní číslo. Byli tam cobydup, dřív než manžel. Prohlédli, zapsali, zakreslili, vyslechli svědky a vyčkávali. Tu vešel do baru manžel.

Můžu se zeptat, kterej debil jí poradil, ať volá pomáhače-chrániče!?

Nesměle se hlásím.

No, fakt jste nám teda pomoh’, to auto není pojištěný…

Váš Jiří Dědeček