O myších, Blažence a hnusných vypasencích

Myši jsou chytrá a roztomilá zvířátka, to ví každý. Slyšíme je kňourat z reklamy hlasem Petra Nárožného, hrajeme s dětmi Vařila myšička kašičku, a dokonce víme o případech, kdy vězeňská myš natolik přilnula k nějakému odsouzenci, že když pak odešel na elektrické křeslo, měla velké psychické problémy a hledala někoho, kdo by ji měl rád. Já to rozhodně nebudu! Během nedávných mrazů se nám jich na chalupu nastěhovalo několik. Širší rodina, žádní troškaři, šli rovnou do závěsné skříňky s těstovinami a rýží. Odtud jsem útok nečekal. Skříňka se zavírá natěsno a tím, že visí na zdi, je zcela nepřístupná, myslel jsem si. Jenže myši se dokážou fantasticky zmenšit a zplacatit, lezly tam skutečně zadem, po zdi k závěsným šroubům a dírkami okolo nich do centra hojnosti.

Já si s myšmi celkem dokážu poradit, chytával jsem je do drátěných domečků na kousek gothaje a pak jsem je pouštěl někde daleko od domu, aby šly škodit jinam. Když jsem ale tuto metodu vyzkoušel na novou širší rodinu, jednotliví členové okamžitě upalovali zpět do naší chalupy, protáhli se neuvěřitelnými škvírkami kolem domovních dveří a zase hurá za kuchyňskou skříňku. Já jsem ji ovšem mezitím už vyprázdnil a vyčistil, takže nastalo zmatené dohadování a pobíhání. První bylo slyšet, druhé vidět. Pod spodním okrajem skříňky občas začouhaly jeden dva ocásky, což bylo tak provokativní a výsměšné, že jsem jeden popadl a pokusil jsem se myš vytáhnout na světlo. Marně. Když se myš má čeho držet, nehnete s ní ani párem volů. A náhle mi došlo, že celé moje trapné počínání sleduje nevzrušeně naše kočka Blaženka. Šlechtična, britská modrá.

Teda Blážo, povídám, není ti hanba? Proč je neulovíš?

Najednou… řekla opovržlivě. A když jsem vám je loni chytala na zahradě, tak jste mi je brali a křičeli jste fuj!

Ale tyhle jsou v bytě!

Myš jako myš. Ale jestli chceš, já ti vždycky ukážu, kde je, a ty si ji pak chytíš.

Souhlasil jsem. A tak se Bláža koncentrovala, obhlédla cimru a pak upřeným pohledem zakotvila na škvíře za skříní na nádobí. Myš tam fakticky visela, myslela si, že je neviditelná. Vyšťouchl jsem ji kvedlačkou a polapil do sklenice. Vše jsem opakoval ještě několikrát, až bylo dokonáno. Bláža jen otáčela hlavou a já se snažil jít po ose jejího pohledu. Byli jsme docela úspěšná dvojka. Co teď s nimi, pomyslel jsem si.

To si musíš srovnat se svým svědomím, pravila Blaženka. Ovšem kdyby to bylo na mně, dala bych je chudým kočkám odvedle.

Stalo se. A Bláža pokračovala: A jestli chceš, můžeme to takhle spolu pročistit i v Praze.

My tam máme myši?!

Proč zrovna myši? Máte tam jinou škodnou. Já ti na něj ukážu, ty ho picneš.

Představil jsem si, jak se snažím vařečkou vyšťouchnout zpoza erárního sekretáře nějakého neoblíbeného poslance či poslankyni, lapám je do klecí a vozím je jako krmení do zoo.

Blážo, to nepůjde, i když představa je to pěkná, řekl jsem nakonec.

No tos mě tedy dost zklamal. Ty klidně necháš ty vypasené svině pobíhat po Praze a budeš se jenom koukat, jak zabírají všechen prostor, nejdřív Žofín a Střelák, teďka už i Kampu!? A jsou mnohem hnusnější než myši!

Aha, ty myslíš ondatry!

A koho asi? Když je necháte, vytlačí lidi na okraj města. Mně by to mohlo být celkem jedno, ale obávám se, že ondatry nemaj rády kočky. A rozhodně jsou větší než já.

No jo, ale jsou celkem hodné, povídám zamyšleně, v létě ve Žlutých lázních procházejí mezi dekami a žebrají…

Zatím, řekla Blaženka prorocky a usnula s vrozenou noblesou.

Váš Jiří Dědeček