O kyrgyzském taxikáři, Žobájděnovi a elektorátu

Tak nám nakonec přece jen zvolili toho Bidena. Raduji se, byť rezervovaně, protože pořád musím myslet na toho kyrgyzského taxikáře, co mě vezl z kongresového paláce do hotelu Biškek Centrum. Bylo to v roce 2014, právě v Biškeku, někdejším Frunze, hlavním městě Kyrgyzstánu.

K ruské anexi Krymu už nebylo co dodat, jen já měl ten výborný nápad pochlubit se taxikáři svou nedávno oprášenou ruštinou. V rámci všeobecné konverzace (jak je tu krásně, odkud jsem a co tu dělám) jsem pronesl větu, kterou mě naučili moji ukrajinští přátelé: Řekni mi, čí je Krym, a já ti povím, kdo jsi. Muž prudce zabrzdil, otočil se na mě a vychrlil příval nadávek, které mi byly srozumitelné jen zčásti anebo vůbec, ale byly proneseny tónem, o němž se nedalo pochybovat. Mnohokrát se v něm vyskytovalo slovo Obama, jednou Československo, Bandera, Hitler a nesčetněkrát také Žobájděn. Tomu poslednímu, jež zjevně vzbuzovalo více nenávisti než ostatní, jsem zpočátku nerozuměl. Až v hotelu mi došlo, že se mělo jednat o tehdejšího viceprezidenta Joea Bidena. Právě na něho svaloval taxikář bídu všeho světa.

Můj řidič a partner v rozhovoru byl muž kolem padesátky. Hubený, osmahlý, oblečený ve špinavých montérkách a šusťákové bundě. Celý vůz uvnitř páchl naftou a olejem. Ideální diskusní prostředí na to, aby člověk dostal v rámci argumentace po hubě a spravedlnosti se nedovolal. Kupodivu když jsem prohlásil, že s ním už dál nepojedu, protože s ním nesouhlasím, změnil náhle hrubost a nenávist v úslužnost a byl opět ochoten dovézt mě, kam si budu přát. Jenže já už se bál, protože pokračovat bezpečně v hovoru či snad hádce s ním nebylo možné. Můj řidič byl v rámci indoktrinace přesvědčen, že Hitler v Evropě stále žije a kuje pikle proti Putinovi a že celý ukrajinsko-ruský problém má na svědomí fašista a vlastenec Stěpan Bandera, který samozřejmě také žije. Jak můžete být v té střední Evropě tak zabednění, že tyhle věci nevíte!? Radši jsem vystoupil a zbytek cesty jsem dobloudil pěšky.

Ovšem, jak napsal taxikářův slavnější spoluobčan, spisovatel Čingiz Ajtmatov, nositel Řádu rudého praporu a Hrdina socialistické práce, všechno na světě má svou příčinu. Tu jsem objevil až pozdě v noci, kdy jsem si z nespavosti pustil na pokoji televizi. To jsem neměl dělat. Nespal jsem pak ještě několik nocí. Kolem druhé hodiny ranní běžel totiž na jednom z kanálů (vesměs ruských, tu a tam nějaký turecký) diskusní pořad v ruštině, který se jmenoval Co když zítra bude válka? Sedělo tam několik militantních dogmatiků v širokých placatých čepicích zdobených zlatem, jak se na generály sluší, a nevzrušeně diskutovali o tématu jako o něčem obyčejném a nad slunce jasnějším. Zítra, nejpozději pozítří. Jinak to neviděli. A podle všeho byli na tu válku dokonale připraveni. Diskutovali si takhle každý večer, pořad měl vysokou sledovanost. Pochopil jsem, odkud můj taxikář čerpá moudrosti i argumenty. Já sám jsem se v jejich projevech poznával jako hnědá a nevděčná fašizující zmije, která už zapomněla na to, kdo ji osvobodil od Hitlera, a opět zvedá svou revanšistickou hlavu. Je nás prý mnoho a spojuje nás jediné – nenávist k Putinovi.

Když na to dnes vzpomínám, říkám si, že nás ještě zdaleka není dost. Jinak bychom totiž samovolně způsobili změnu kvality elektorátu a nebylo by třeba pokoušet se zoufalými volbami měnit vedení. To by se taky automaticky změnilo samo. Zatím si tedy přeju, aby to ten Žobájděn nějak uválčil a aby byl dobrým předobrazem pro naše podzimní dění. A těším se na to divadlo!

Váš Jiří Dědeček