O bydlení i nesmrtelnosti aneb Hovory z Národního
Během pandemie bylo české divadlo schopné přežívat nejen ve virtuálním světě streamů, ale také – jaksi hmatatelněji a živěji – ve formě nejrůznějších audiowalků, performativních procházek a bojovek či jiných uměleckých intervencí do veřejného prostoru, oblíbené bylo například hraní ve výlohách zavřených obchodů a gastronomických podniků. Flexibilitu ve vymýšlení nových způsobů, jak komunikovat s divákem, přitom prokázala nejen nezávislá divadla, ale i takový kolos, jako je pražské Národní divadlo. Hned dvakrát se vydalo dosti netradiční cestou divadla po telefonu.
Jedna ze sedmi představitelek Evelíny Jindřiška Dudziaková na střeše Národního divadla (Linka: Makropulos, režie Emil Rothermel) FOTO PETR NEUBERT
Audiopředstavení pro dva diváky a jeden byt Ty v mém domě v režii Jiřího Austerlitze (dříve Adámka) je z hlediska pandemických opatření naprosto bezproblémové, jelikož posluchači během něj setrvají v bezpečí svých domovů a nepřijdou do kontaktu s nikým jiným než se svým spoluhráčem, jenž s nimi beztak žije ve společné domácnosti. Sice k nim domů dorazí host – herec Saša Rašilov –, ovšem pouze coby hlas promlouvající z mobilního telefonu.
Vlastně váhám, zda tento tvar vůbec nazývat divadlem, neboť nejde o živý telefonát. Účastníci si na mobilu pustí předem nahranou audiostopu, která neumožňuje žádnou bezprostřední interakci herce s posluchači. Rašilov hovoří charizmatickým hlasem zkušeného pábitele, navozuje pohodovou atmosféru vzájemné důvěry, postupně se pozve do všech místností i na ta nejintimnější místa (do koupelny, ložnice či do šuplíku s tajnostmi), prozradí i jedno ze svých tajemství. Hercův projev je velmi sugestivní a rozhodně posluchačům pomáhá vcítit se do situace. Jenže pocit vzrušení z návštěvy nečekaného hosta je značně otupen tím, že po bytu neprovádíte člověka z masa a kostí, ale hluchý a slepý elektronický přístroj. Člověk se vůbec nemusí vypořádávat s rozpaky, a to ani v situacích na hraně narušení intimity – například když hlas oznámí, že by si rád lehl mezi vás do postele. O nejdivadelnější okamžik se tak paradoxně postaral třetí obyvatel našeho bytu, který obsadil koupelnu netuše, že do ní budeme potřebovat vstoupit, a vyšel z ní až v momentě, kdy se už chtěl audiohost přesunout do jiné místnosti. Otevření dveří se s Rašilovovou pobídkou sehrálo tak dokonale, jako by to bylo narežírované. Živého herce zkrátka nic nenahradí.
V divadle je nicméně zásadní také pospolné zakoušení události a to tento projekt na rozdíl od mnoha dalších pandemických pokusů určených pro jednoho diváka umožnil – byť jen ve dvojici. Největší hodnotu experimentu vidím v tom, že účastníkům v této sešněrované době přející ponorkovým nemocem umožnil, aby společně vystoupili z každodennosti a čerstvýma očima nahlédli svou – možná už notně omšelou – existenci v místě tak důvěrně známém, že ho samo o sobě už ani nevnímají.
Ideu divadla po telefonu Národní divadlo záhy posunulo na vyšší úroveň v ojedinělém projektu pro jednoho diváka Linka: Makropulos v režii Emila Rothermela. Během procházky po centru Prahy si reálně telefonujete s jednou ze sedmi představitelek mysteriózní protagonistky, což z celé bojovky činí naprosto ojedinělý – a tentokrát doopravdy divadelní – zážitek. Se mnou se spojila herečka Anna Fialová a coby hloubavá, tajemná, možná trochu zahořklá (a skvěle zpívající) Evelína působila natolik autentickým a bezprostředním dojmem, že jsem se na své poměry velmi brzy uvolnila a nechala se vtáhnout do hodinového rozhovoru, ojediněle přerušeného pouze mými přesuny z jednoho místa na druhé. Evelína mě vedla k obdivování soch žen v pražských ulicích a parcích, k pozorování kolemjdoucích, kladla mi často velmi osobní dotazy vyžadující komplexnější odpověď, a dokonce mě pověřila velice akčním úkolem. Až zpětně mě zamrzelo, že jsem se já víc nevyptávala jí, ale možná bych tím nepříznivě narušila scénář procházky.
Náš hovor měl totiž bezpochyby velmi promyšlenou strukturu – prostřednictvím nenápadných poznámek, dotazů a útržků dialogů hrdinky s jistým mužem (Jankem?), jež jsem v telefonu zaslechla, převzatých přímo z Čapkova dramatu, se v mé představivosti postupně začaly rýsovat kontury známého syžetu o ženě s iniciálami E. M., jež získala (a zase ztratila) recept na nesmrtelnost. A Evelínino životní téma se postupně stalo i mým tématem. Jak jsme se společně blížily k finálnímu zastavení, množily se úvahy o smrti, stáří, neúprosně uplývajícím čase. Na samotný konec jsem přesto nebyla vůbec připravená – a zachytila jsem ho pouze koutkem oka. Takové je možná umírání, říkala jsem si, třímajíc v ruce poslední úkol k vyřešení.
Národní divadlo, Praha – Jiří Austerlitz (Adámek): Ty v mém domě. Režie Jiří Austerlitz, dramaturgie Marta Ljubková, hudba a zvukový design Jan Čtvrtník, zvuk Jan Veselý. Premiéra 1. dubna 2021.
Národní divadlo, Praha – Linka: Makropulos. Režie Emil Rothermel, dramaturgie Viktor Prokop, koncepční spolupráce Kateřina Císařová, dramaturgická supervize Marta Ljubková. Premiéra 20. května 2021.
Komentáře k článku: O bydlení i nesmrtelnosti aneb Hovory z Národního
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
