Nejspíš jsme příliš nezlobili

Premiérové pohádky České televize patří k tuzemským vánočním svátkům jako knedlík k huse. Ovšem zatímco jejich enormní sledovanost přetrvává, kvalita příspěvků je značně proměnlivá. I v loňském roce jsme obdrželi dvojici poeticky různorodých filmových darů…

Oku lahodící nadčasové kostýmy Michaely Hořejší Horáčkové ladně propojují prvky různorodých epoch i módních stylů… Zleva Filip Březina, Berenika Kohoutová, Sabina Remundová a Lukáš Příkazký v Klíči svatého Petra (Premiéra 24.12.2023, 19:00 ČT1) © Česká televize foto: Pavla Černá

Prvního výstřelu loňských Vánoc se na Štědrý den chopili pravidelní dobyvatelé žánrových met, režisér Karel Janák spolu se scenáristou Petrem Hudským, kteří se vrátili tam, kde se jim obvykle daří, totiž k vodě. Jen pro pořádek: Janák je tvůrcem populárních teenagerovských komedií Snowboarďáci a Rafťáci či vynikající, neprávem polozapomenuté postmoderní vodnické pohádky Škola ve mlejně, Hudský do podoby filmového scénáře adaptoval Urbanova Hastrmana.

Fikční svět plný sirotků

Ani ve své nejnovější pohádce Klíč svatého Petra se Janák nezpronevěřuje pověsti zručného eklektika a pokorně se navrací k tomu, v čem je mistrem, totiž k vynikajícímu aranžmá postupně eskalujících romantických vztahů. Na půdorysu přímočarého příběhu o jednom kouzelném univerzálním klíči a několikanásobném lidském napravení variuje pestré spektrum coming of age motivů se zřetelným odkazem směrem ke Strachovým masově populárním Andělům páně. Ovšem bez jejich káravého moralismu.

Tvůrčí tandem staví do epicentra děje trojici nejednoznačných (anti)hrdinů, kteří postupně spějí k neodvratitelné nápravě. Prim hraje všeprostupující partnerská chemie mezi pouličním muzikantem Tobiášem (Filip Březina), chmatákem Vilémem (Marek Kristián Hochman) a podvodnicí Emílií (Berenika Kohoutová), kterou v úloze inteligentní, vzdělané a samostatné princezny Violky na kvarteto doplňuje Sára Korbelová. Decentní odstín erbenovské klasiky pak do zápletky přináší nešťastně zamilovaný melancholický Vodník Lukáše Příkazkého, jenž se na konci postará o jednu z nejdojemnějších závěrečných scén v dějinách českých pohádek vůbec.

Podstatně trudněji je na straně dospělejších postav. Film totiž předkládá fikční svět plný sirotků, v němž podvodní stvoření sice v klidu koexistují s lidmi i světci, rodičovské autority však propadly stařecké demenci. Nebo prostě jen vyklidily pole jako několikrát zmiňovaný, ale nepřítomný Bůh. Ivan Romančík v úloze titulního strážce nebeské brány vyhlíží i hraje jako mentor z bojových filmů asijské provenience kombinovaný s westernovým veteránem. Zásadní problém však vyvstává s Petrem Nárožným, stereotypně obsazeným do postavy senilně žvatlajícího tatíčka Krále, jenž maně vyvolává otázky nad způsobem, jímž – jsa již značně pokročilého věku – úspěšně schvátil (předčasně pak zemřelou) princezninu matku.

Záporácké pozice si pak rutinně (už zase!) uzurpuje zákeřná dvojice vládcových kancléřů. Scenáristická lenost je v tomto případě naštěstí parádně vyvažována výživnou hereckou spoluprací Sabiny Remundové a Davida Novotného i jejich excesivními zjevy, které nepochybně inspirovaly klasické Disneyho animované filmy, respektive jejich hrané adaptace.

Velkorysá česko-slovensko-německá koprodukce si vybírá jistou daň především na nepříliš ladících postsynchronech. Jinak ale vznikl reprezentativní počin, který by se neztratil ani v kinech. Oku lahodící nadčasové kostýmy Michaely Hořejší Horáčkové ladně propojují prvky různorodých epoch i módních stylů a dynamicky dravá kamera Martina Šáchy má blíž k rozverně dobrodružné fantasy typu Dungeons & Dragons: Čest zlodějů než k tradičním pohádkovým příběhům.

Trnitá cesta k happy endu

Především z hlediska vizuálu radikálně odlišný zážitek pak na Boží hod vánoční přinesla – pro změnu slovensko-česká – koprodukční pohádka Tři zlaté dukáty, jíž se po původním režisérovi Stanislavu Párnickém, který zemřel v průběhu preprodukce, ujala její spoluscenáristka a zkušená žánrová tvůrkyně Mariana Čengel Solčanská.

Tvůrci tentokrát výrazně vycházejí z národních tradic, a tak není divu, že se dočkáme desítek fotogenických záběrů na hory, salaše, stáda ovcí a kulturisticky vysekanou muskulaturu jánošíkovsky ztepilého ústředního geroje. I zde je vstupním problémem sice obstojně obsazený, přesto však sterilní dabing, proto je radno se poohlédnout po původním znění, což naštěstí není problém.

Univerzálně atraktivní romantický příběh lásky postupně překlenující bariéry času, vzdělání i třídních rozdílů upomíná svou základní narativní strukturou nejen na americký snímek Kate a Leopold, ale především na nepovedenou sérii Eliška a Damián, nešikovně kopírující tentýž zdroj.

Považte: extrémně vyvinutou sedláckou dcerou Kaťou (Lesana Krausková) sexuálně uzurpovaný introvertní pastýř Juraj (Ladislav Bédi), jehož touhy a sny zprvu patří spíš technické revoluci než reálným ženám, potká na jedné ze svých toulek za ideální pastvou tajemnou a étericky krásnou slečnu Julii (Katarína Krajčovičová)… A trnitá cesta k happy endu může začít.

Solčanská odvážně kříží řadu diametrálně rozmanitých poetických vzorů – od goticky hororového prologu, jenž se uctivě klaní Herzově proslulé dvojici Deváté srdce a Kráska a netvor, přes vizuální odkazy k brdečkovskému pojetí steampunku k obligátnímu dědictví nedávno zesnulého Juraje Jakubiska a konečně i k dětským retro filmům Věry Plívové-Šimkové. Neabsentují ale ani dvě zásadní reference na zahraniční klenoty, a sice k Disneyho klasice Lady a Tramp, zde ovšem, jak jinak v (brynzově!) haluškové verzi, a sympatické odvolání na cyklistickou epizodu z Butch Cassidyho a Sundance Kida.

Scénáři, za nímž kromě režisérky stojí i autorka původního námětu Zuzana Líšková, chybí důrazná dramaturgie, která by zpřehlednila značně rozkošatělý děj. A tak si musí vypomáhat vysokým počtem polopatismů, úmorně se opakujících vysvětlujících pasáží či vypravěčského hlasu písaře Teodora (Peter Kadlečík). Objevují se i podstatné nelogičnosti, z nichž mnohé vycházejí ze snahy zasadit pohádkový příběh do reálného historického rámce.

Původní čarodějnicky záporácké duo Žofie a Mikuláš, důrazně se domáhající incestní mezaliance, poměrně rychle vyklidí pole a o vyústění jejich životních osudů se dozvídáme jen zprostředkovaně, z úst jejich následovníka, zmetkovsky oslizlého správce Blažeje (Jozef Vajda), který nápadně připomíná pasáky z režisérčiných politických thrillerů. Nejspíš má symbolizovat umolousanou budoucnost slovenského národa… Je navíc značně nepravděpodobné, že by si panství slečny Julie po třísetleté kontinuální správě mrzkých podrazáckých luder vůbec udrželo svou suverenitu a nebylo smeteno některým z četných selských povstání či jinak.

Ze značně předimenzovaného panoptika vedlejších postav výrazně vystupují z technických vymožeností zklamaný notář Michala Isteníka, stereotypně mudrující učitel (Juraj Hrčka) či pekelně přehrávající Jitka Čadek Čvančarová (kuchařka), která v letošní pohádkové sadě zřejmě nahradila po dlouhé době absentujícího Jiřího Maryška. Naprosto nevyužitý zůstal part správcova pobočníka a skoro vraha Gusta (Ondrej Koval), který sice vzhledem vyvolává asociace k populární herní sérii Assassin’s Creed, v jádru však jde o dalšího generického pazgřivce, scénami fluidně těkajícího přesně tak, jak je aktuálně potřeba.

Z uvedeného výčtu výhrad a limitů by se mohlo zdát, že jsem z nejnovějšího přírůstku do vánoční televizní tradice zklamán, což ale není tak úplně pravda. Z rozpačitého začátku se totiž postupně vyloupne poměrně sympatické dílko, a to především díky vynikající ústřední dvojici. Jakmile dostane prostor vzájemné pošťuchování a spolu s ním i narůstající přitažlivost, vše se v dobré obrátí. A finále, jež je vtipné i napínavé, přinese divákovi čirou radost.

Vánoční televizní nadílka roku 2023 byla tematicky i vizuálně mimořádně pestrá a pozitivní aspekty tentokrát převážily nad negativy. Nejspíš jsme příliš nezlobili. Konec dobrý, všechno dobré.

Tak na shledanou za rok!