Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Nebe peklo ráj (XVI)

Ve chvíli, kdy prožíváme útrpné okamžiky, nedoceňujeme zpravidla jejich očistný význam.

Kostýmní výtvarník a scénograf Milan Čech (1937–2007) s návrhem scény k Dvořákově opeře Dimitrij, kterou jsme připravovali na jaře 2004 ve Státní opeře Praha v rámci festivalu Česká hudba (premiéra 29. dubna 2004) FOTO TOMÁŠ MORAVEC

V nový život

A tak v momentě, kdy jsem vyčerpaný a znechucený opouštěl jinak krásnou kladenskou štaci, zazvonil na stole telefon. Zázraky se dějí. Šel jsem na volnou nohu a neměl vůbec nic. A přesně v tu chvíli přišlo vyzvání na cestu. A změnilo můj život.

Hola hola, Golat volá…

Kolikrát jsem tu hlášku slyšel. A doufám uslyším. Vždy lákala dobrodružstvím, novými cestami.

Divadlem a… hudbou.

A hned – Nabucco… Verdi. Raný Verdi. Plný odhodlání. Energie. Dramatismu.

Otevřel se mi staronový svět notových zápisů, klavírních výtahů, partitur.

Partitury. Listy důvěrné, plné tajemných vzkazů. Ty vydávají divadla nerada. Podobně jako pouze dobrý překladatel vám svěří text originálu, z něhož překládá, tak často divadla i dirigenti hájí partitury jako svou vzácnou doménu. Režisér by se měl spokojit s klavírním výtahem. Eventuelně s nahrávkou.

Jenže partitura je tajemství. Velmi osobní rozhovor se skladatelem…

V této pasáži Dalibora dal Smetana smyčcům… obrovský prostor, to něco znamená.

O orchestraci Antonína Dvořáka – Miláčka Páně – ani nemluvím.

Panteistický erotismus sublimující v oslavu ženství se v osvobozující katharsi vzepne v žesťové sekci v úchvatný, dechberoucí vrchol. Jistě v něm bere podíl i Kovařovic. Ale… Janáček. Dramatik. Dramaturg. Skladatel. Člověk. Komplikovaný. Jistě. Ale svrchovaný. Originál. Jenůfka je jeho Zdenčí a „chlapčok radostný“ Vladimírek.

V něm vidím i světlo na cestě. Ne eklekticky vykrádat trendy. Kolik takových „inscenací“ jsem viděl!

Ale jít a hledat vlastní hlas. Vlastní cestu. Otevírat dveře.

To vše jsem na počátku svého nového času nevěděl s takovou přesností. Ale intuitivně cítil.

Výborný zpěvák Jakub Kettner v titulní roli olomouckého nastudování Verdiho opery Nabucco (premiéra 17. prosince 2004 – do inscenace však vstoupil později) FOTO IVAN ŠIMÁČEK

Nabucco v Ostravě

Jak pravil Honza Filip – velký herec a můj přítel – už před premiérou Nabucca pár minut před prvními tóny předehry: Zvučí to tu vítězstvím, to já poznám! Zažiješ po velkém boji triumf.

A Honza o divadle něco věděl!

Ten večer byl památný. Otevřel mi ne dveře, ale bránu.

Opera, dělá-li se srdcem, umí být horká, rychlá, vřelá. Přináší přátelství. Ale i bolesti. Vyčerpání. A velikou radost.

Mezinárodní obsazení. Výborní zpěváci, kteří léta drží repertoár i laťku souboru, najednou třeba tak leskle nezní, a premiéru zpívá zahraniční host. Dirigent má své oblíbence.

Já vždy hledám to nejlepší řešení. Nejde jen o hudbu, hrajeme též divadlo. Čas od času se dirigent s režisérem na prvním obsazení neshodnou. Ještě že je v divadle ten třetí, rozhodující hlas – Bůh otec nad rozbouřenými vodami –, ředitel.

Ostrava

Tak po bouřlivé premiéře potkáte v centru Ostravy skvělou Abigail venčící pejska. A na dálku se tiše vyhnete. Respektuji smutek výborné kolegyně, která nezpívala v ten večer. Ale krásně zachrání mnohé další.

Jdeme do klubu. Dobře jsme pracovali. Květiny. Smokingy. Róby.

Opilec se o vás hrubě otře. Jak to u nás umíme.

A kožený kabát letí dolů. Saša Babraj vás brání. Přitom scénu dělal Milan Čech!

Ale Saša, prudký kluk a dobrý výtvarník, jde na čest! Kde je dnes Saša! A jeho kožený kabát. Temperament.

Vděčně vzpomínám. Tak jako na Honzu Filipa.

A děkuji kolegům z opery, že přijali můj divadelní hudebně-dramatický pohled a mohli – a můžeme – spolu tvořit tolik inscenací.

Nejsme činohra! křičeli na mne zprvu pánové ze sboru.

Tady stojím třicet let! bránila se dáma, když jsem rozehrával sborové scény…

Ale zvykli jsme si na sebe, na jiný způsob práce. A dokázali spolu mnohé.

Těch skvělých kolegů, kteří okamžitě zareagovali na hledání pravdy a formy. Obsahu a divadelního gesta, obrazu.

Opera uchvácena sama sebou musí uchvacovat… Victoria Mayfatová (Fenena) a slovenský tenorista Jan Vaculík (Ismaele) v mém prvním – ostravském – nastudování opery Nabucco (premiéra 12. prosince 1998) FOTO JOSEF HRADIL

Opera versus činohra

Jestliže činohra musí povznést divadelní obraz od analytického realismu o patro – o dvě – výš, k metafoře, opera – nesena hudbou – musí letět. Uchvácena sama sebou musí uchvacovat. A zároveň přijímat inspirace a ozáření i zvenku.

A… nesmí být sama sebou pohlcena a zahlcena.

Konec „zlatých slov“…

Zkrátka je-li plavba Egejským mořem stálého místa štěstím, je jím i svoboda „volné nohy“. A je požehnáním pro divadlo, zůstanou-li mu dobří herci, zpěváci věrní. Každému, co jeho jest. Jednomu svobodu a druhému jistotu angažmá.

Jenže svoboda je opojná.

Dnes je to už dvacet třicet let…

Byl to dobrý život.

Strávil jsem jej v ostravském angažmá. Prožil si svou cestu v pardubickém, vinohradském, olomouckém divadelním světě. Byla to krása a štěstí.

Taková věrnost…

Mé štěstí je, že jsem pochopil.

A našel smysl své pouti.

Jít. Nalézat…

A jsem-li na vrcholu, jít zas dál!

Všude je svět. Otevřená krajina života. Prostor. A výzva. Jít dál.

Nabucco…

Scénu navrhl Milan Čech. Mé inscenace této opery s Milanovou výpravou se hrály mnoho let, kdy už s námi fyzicky nebyl.

Zvláštní pocit.

Milan miloval jazz, bary, hospody… operní fanda věru nebyl. Cestou z ostravských dílen se stavil, jak měl ve zvyku, za mnou na zkoušce. Pak dáme cigárko (tedy on) a panáčka.

Zkoušeli jsme závěr opery, který mám rád. Zastaví se čas – je přítomen Bůh – a prudce vzkypí finále.

Počkej, teď přijde něco úchvatného…

Velká díla skrývají vrstvy a nádherné pasáže překryté slavnými áriemi a sbory… Tak je tomu v Daliborovi, Dimitriji, Komediantech, Bohémě a v mnoha dalších dílech.

Je štěstí tyto ponorné řeky a prameny objevit a nechat vytrysknout.

Počkej!!!

Milan, žádostiv své kávy, si zas sedl. Byl téměř konec zkoušky… Požádal jsem kolegy, zda bychom mohli zopakovat scénu ještě jednou, aby se na ni „pan výtvarník“ mohl podívat…

To jsou vždy citlivé situace.

Všichni zpozorní. Jde o lidsky i hudebně mimořádné a zranitelné místo: Nabucco, sólisté, pak i sbor – oslovují Boha.

Unaveni (je to na konci opery) a capella. Orchestr se přidá až na samém konci. Intonace, intonace…

A… koncentrace. To je velká svoboda.

Baryton, byl to myslím Jaro Kosec, dlouho zpívá sám, zpověď, prožívá přerod. Je sám, sám. Dlouho a krásně se klene vroucí kantiléna. Cítíme Boží dech. Náhle… sedm sólistů začíná. A celý sbor. A capella… Immenso Jehova… v adagiu.

Člověk se napřimuje, ztrácí se jeho ego, arogance. Ve vokálech se proplétají osudy, stírají se rozdíly ras, náboženství…

Dotýkáme se věčnosti. Verdi tu po svých tragických životních ztrátách našel smír. A my dotýkáme se věčnosti…

V posledních dvou a půl taktech se přidá i orchestr. Na zkušebně klavír. Záleží mnoho na Zachariášovi, židovském veleknězi, na jeho intonaci, aby závěrečné D dur bylo „na svém místě“.

To jsou ty posvátné chvíle na zkušebně.

Vystoupíme sami ze sebe a překročíme svůj rozměr, abychom více byli sami sebou.

Zpěv dozněl. Ticho.

Dlouhé.

Všichni se díváme na mého přítele. Milan se probere, mlčí. Pak něco mumlá ve smyslu… Netušil jsem, že to bude taková síla… Pak… krátký panák. Jdu znovu zkoušet a Milan se vrací do dílen. Když je to takhle, jdu to předělat… je to taková krása.

Viva Verdi, Viva Milan, É viva tutti

Je důležité pěstovat souručenství citlivých lidí. Dávat dohromady protichůdné osobnosti, kolegy, kteří by si spolu nedali ani sklenici piva. Čelit poryvům cynismu a přežívání, které čas od času mohou napadat kmen divadelního života.

Tím jsou v prvé řadě zkoušky. V opeře ještě hudební nastudování. Dávat smysl každé chvíli, kdy jsme spolu. Na place.

Jen ne macha, povrchnost. Prázdnota.

Zažil jsem mnohokrát, jak práce a hudba mohou spojit nespojitelné.

Společný prožitek očišťuje. Jsme pak více sami sebou a schopni odpuštění.

Kdo není schopen odpustit, kdo stále nosí v sobě své domnělé i skutečné křivdy, nebývá u divadla šťasten. Neboť divadelní prostor je velmi malý a všichni se někdy a někde znovu potkáme…

Olomouc

Zažil jsem u divadla mnoho osudů. Režisér musí být čas od času i zpovědníkem, vrbou, psychologem.

Ve světě opery to platí dvojnásob. Hlasy hnané do nadpřirozených poloh, nároky dirigenta, režiséra, sbormistra. Tlak i publika, znalého světových hvězd z nahrávek a přenosů.

Krásně o svém působení v opeře píše Peter Brook…

Těch omluvenek, nemocí, indispozic.

Z velké časti jsem je chápal.

Režisér ale nesmí být nemocný. Našel jsem způsob, jak na to. Rozhodl jsem se a dodržuji to stále, že se svým bolestem a neduhům budu smát.

Nabucco byl klíč, který mi otevřel novou krásu, novou dimenzi.

Mnohokrát jsem měl nabídky jej znovu a znovu inscenovat. Zatím jsem tak učinil pouze jednou. V Olomouci.

Nabucco. A opět Židé. Nenávist. Řešení konfliktů silou.

Hudba zní a rakety dopadají na Tel Aviv. Staronovou zemi.

Je blahoslavené jaro…

(Pokračování.)