Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Nebe peklo ráj (VII)

Byli jsme šťastni a nevěděli o tom.

Jaroslav Seifert – Všechny krásy světa

Ale čas od času nám to bylo a je zatraceně dobře jasné! Historie našich životů by byla nudná, nazírána pouze prizmatem „tlaků doby“. Je také zábavná, veselá a směšná.

Miroslav Švejda (Schuppanzigh) uprostřed nočního reje postav ve Shafferově Černé komedii (premiéra 1. 3. 1983, DVÚ Hradec Králové) FOTO ZDENĚK MERTA

Divadlo na dotek

Národní divadlo bylo velkou školou. V dobrém i zlém. Ale věděl jsem, že musím dál, svou cestou. Ale kam?

Doba zakládání nových souborů nepřála. Naše hraní s kolegy-kamarády mne naplňovalo. Velmi. Byl jsem na jevišti a zřejmě i v životě Villon. Divadlo na dotek… Krásná práce. Ale k uživení? Spíše hlad a nadšení.

Nebyla to příliš doba pro mladé. A pro nevystudované režiséry už vůbec. Odmítal jsem se vzdát a hledal cesty.

V některých kamenných divadlech se cesta pootvírala.

Karlovy Vary

Nabídka na angažmá.

Čím bych měl začít? Duchcovským viaduktem…

No, tak jsem poděkoval.

Český Těšín

Dramaturg Roj, zvláštní figura: Nabízíme vám smlouvu režiséra na dvě sezony!

Rád bych napřed hostoval.

Dva roky, nebo nic!

Tak nic. Co kdyby mi to nešlo? Dva roky zabírat místo?

Městské divadlo Kolín

Mé první angažmá…

Dobrý soubor, z větší části „pražský“ – v tom byla jeho síla i limit.

Ale pracovalo se i ve vlaku.

Inteligentní dramaturg, slušný člověk Honza Cziviš.

Marie Lorencová, solidní režisérka, která před několika málo dny „přestoupila“. Už hraje divadlo s Petrem Herrmannem a dalšími kolegy někde nahoře.

Oba, Marie i Honza, trpěli stigmatem osmašedesátníků.

Já přicházel bez zkušeností a obav. Víc jsem si dovoloval.

Překvapivě jsem získal podporu vlídného a hodného člověka a dobrého herce, ředitele Radimeckého.

A postupně i většiny souboru.

Zvláště dámská šatna byla znamenitě rozvrstvena – dámy aristokratka Jitka Součková, eruptivní Jiřina Chlumská, citlivá a krásná Helena Malehová – má Drahomíra, bohužel už též „změnila“ angažmá. Pravdivá, ironická Jana Jiskrová, emocionálně silná Olga Želenská a další osobnost – Sebčevová, posléze Herrmannová – ztepilá Radana. Temperamentní Darina Bartůňková, něžná Eva Kelemenová – dnes Ziliziová… O ně jsem se mohl vždy opřít. Dámy. Co osud, to i tajemství. A věnovaly mi záhy svou důvěru.

S pány to pochopitelně trvalo o chvilenku déle…

Gorin: Pravda Barona Prášila. První zkušební titul. A hned nabídka angažmá.

S Gustavem Bubníkem jsme se později potkali ještě na Kladně. To jsme se na sebe neusmívali… O tom ale někdy příště. Zde je v titulní roli muzikálu Sto dukátů za Juana (premiéra 15. 6. 1984, Krajské divadlo Kolín) FOTO KAREL MEISTER

Jihlava versus Kolín

Vzápětí jsem hostoval v Jihlavě.

Úplně jiný typ divadla, vládla tam tehdy domácká atmosféra.

Dobří herci.

Jako by to charakterizovalo jméno paní inspicientky – Vítámvámsová.

Též nabídka od ředitele Panovce: Pojďte k nám do angažmá. U nás vám bude dobře.

Bylo by… soubor v Jihlavě byl „hodnější“. V Kolíně dravý. Ambiciózní. Vůči mně – plný nedůvěry.

Jak se rozhodnout? Důvěra v Jihlavě, nebo kolínský risk?

Věděl jsem, že tam budu muset o uznání bojovat.

V Kolíně i mnohem větší režisérská konkurence. S většinou starších kolegů, kteří v divadle hostovali, jsem postupně navázal osobní vztahy.

Zvolil jsem riziko.

Celoživotní zkušenost…

Být při zdi, bát se, nevyčnívat… to nejde.

Opatrnost v umění je konec.

Lidé

A šlo to jedna za druhou – inscenace nemá cenu je vypočítávat.

Díky nim jsem potkal lidi.

Velmi mi v první fázi pomohl Jiří Brož. Zajímavý herec. Nedoceněný myslím. Můj Veršinin, Tom Sawyer – starší, Král Francie z Šotolovy Cesty Karla IV., Jindřich Ptáčník z Drahomíry…

Milan Čech. Výtvarník. Posléze kamarád. Šef výpravy, který velkoryse otvíral cestu mladým výtvarníkům. Smysl pro humor. Jazz. Malé zátiší – fernet a káva. Velké zátiší – fernet, kafe a pivo… Co vím, nikdy nikoho nepomluvil.

A mimo divadlo Vašek Mezřický, právník, samozvaný ekolog, bojovník. Časem můj přítel. Pro mne znamenal knihy, kontakty, neoficiální semináře. Jezdili jsme spolu do ateliérů, do lesů. Na fary k nekonformním kněžím.

Ti tři znamenali pro mé první kroky mnoho.

Laco Déczi – napsal a nahrál hudbu pro Poprask na laguně.

Složili jsme se spolu na studio.

Divadlo nám je nikdy neproplatilo – není na to vyhláška. Nebyly to pro nás tehdy malé peníze. Laco obětavě troubil, hodiny. Hledali jsme. Trubka, nátisk. Nic snadného. Zvukař chtěl domů. Noc. Znovu jsme prohrábli kapsy.

Herci se zhrozili, když nahrávku slyšeli: Tohle má být Goldoni?!?

Byl.

Herci i hudba hráli krásně. Byli dojemní a směšní.

Barevná, pocitová hudba. Modravá. Soumrak, rozbřesk. I žár.

Dívky krásné a diváci naši.

To jsou momenty štěstí.

Vláďa Mišík – A zbylo jen ticho… Mladé dívky, obětované, absurdně v lesích – nasazené proti německým výsadkářům.

Vybrali jsme texty Cvetajevové, Achmatovové… Vláďa je překrásně zhudebnil.

Kamarádi postavili rockovou kapelu – hudba znamenala prostor, střelbu, smrt i zmrtvýchvstání… Obrazy. Dívčí nenaplněné sny. Umírání.

A díky skvělým herečkám vznikla silná a krásná inscenace.

Soubor rostl. I sebevědomí, pověst.

To vadilo. A vadí.

Ředitelem se stal jakýsi Ján Vyroubal.

Znovu a znovu se takoví lidé z postranních a často i nízkých důvodů dostávají do čela souborů. Bez charakteru a inspirace.

Neomylně to vždy znamená konec jedné éry.

Popravování talentů v Čechách…

Volby nekompetentních lidí jsou neomluvitelné. Přijmout ale německý či rakouský systém organizace divadel schopni nejsme. Stejně jako dostavět Staroměstskou radnici…

Odvaha a velkorysost chybějí.

Petra Herrmanna obdivovaly paní a dívky… Zde s Olgou Želenskou (Armanda Béjartová-Molièrová) v titulní roli Bulgakovova Molièra /Svatá kabala/ (premiéra 8. 11. 1985, Krajské divadlo Kolín) FOTO KAREL MEISTER

Odchod z Kolína

Rok 1986. Měl jsem nabídky z Olomouce, z Pardubic, hostoval jsem v Brně… A nechtěl, nemohl se hrbit.

Tak jsem se rozhodl.

Jirka Brož to bral jako zradu. Mrzelo mne to, ale situace byla pro mne neúnosná. S novým ředitelem přišly politické tlaky, kterým „Ráďa“, jak jsme něžně říkali Jaroslavu Radimeckému, už nemohl čelit. Nebyl již ředitelem svého divadla. Svého souboru, který měl rád. Na jeho místě… zlý clown Ján.

Byl vystaven šikaně. Ošklivě se na ty chvíle i jen vzpomíná. O to více jsem jej přes odpor nového ředitele „Jánka“ obsazoval. A Ráďa byl herec! Náhle velmi lidský.

Je velkou mocí divadla, že radosti, bolesti i tragédie, které nás na cestě životem potkávají, můžeme přetavit do naší práce.

To je štěstí.

I v souboru situace houstla. Osoba ředitele je pro atmosféru klíčová.

Postupně mnoho dobrých herců kolínské divadlo opustilo. Jirka Ptáčník, Jarda Toť, Petr Herrmann… I Honza Cziviš, Jana Jiskrová…

Oslabený soubor nepřežil porevoluční vlnobití a šel ke dnu.

K listopadu je ale ještě daleko.

Tak teď jen… kam?

Magdalenka

To nejdůležitější, co mne v těch letech potkalo: narození první dcery. To změní celý život.

A Terezka na cestě, když jsem vyrazil „dobýt“ Pardubice.

Výborný sebevědomý soubor.

Skvěle sestavený. S tradicí. Pánská šatna! Dámy! Opravdové.

Hradec Králové

Nemaje bydlení, dojížděl jsem z Hradce, kde jsem v té době hostoval… s nabídkou angažmá.

Vábení z Pardubic bylo silnější.

Ale horizont z našich hradeckých oken tvořily Krkonoše… Orlické hory – prostor!

Blízko do HOR!

Za nimi Polsko! A polská televize… Zprávy.

Papežova návštěva. Solidarita. Filmy… Bez dabingu, v originále. Jednoduše, paralelně tlumočené.

Skvělé. Člověk slyší hlasy herců a přijímá i jazyk.

Omlouvám se skvělým dabingovým hráčům. Vím, že to mnozí dělají výborně. Ale originál je originál. Vykročení z našeho běžného, navyklého světa. Z omezení.

Vějíř v Hradci dopadl dobře. Herci mne přijali. Zvláště paní Dáša Felixová. Herečka!

Počkej, chlapče… a šla vypnout odposlechy, když jsem režíroval…

Vídal jsem mizet některé herce v krajských institucích před zkouškou i po ní… Když jsem jel kolem nich na kole…

V Hradci té doby existovaly dva soubory. Původní a „besední“. Rivalita značná.

Skvělá éra Pepíka Krofty s Klímou, Matáskem a Vyšohlídem. V Besedě…

A trochu… válka.

Pomluvy

Těžko se jim bránit. Ale jsou. A ubližují.

Jaroslava Adamová mi říkala: Až se setkáš s pomluvou – a bude to brzo –, vždy se podívej, co dokázal ten, kdo pomlouvá, a jaké dílo je za tím pomlouvaným. A budeš mít obrázek…

Psychologie je obor, jenž by na uměleckých školách měl být hlavní.

Talent nikdo nenaučí. Ten lze jen rozvíjet. Prací. A poznáním. Řemeslo lze předat. Ano, to si lze osvojit. Ale naše umělecké obory jsou též vztahy. Práce s lidmi.

Jsme citliví, zranitelní.

A ta ega!

Hledání životních pravd…

Herci, tanečníci, zpěváci, ale především my, režiséři, dirigenti, choreografové…

A šéfové a ředitelé…

Musíme být psychologové.

Ale nikdo nás to neučil. Jako české lékaře, učitele…

Učíme se za pochodu. Chybami, vítězstvími. Ale to často bolí.

Naše okolí, bližní.

Nás…

(Pokračování.)