Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Nebe peklo ráj (VI)
Nořím se do vzpomínek… Zaostřují se obrazy, z temna podvědomí a zapomnění… Události, barvy, vůně… prchavé atmosféry a – především – lidé, příběhy, situace…
Coby začínající herec se spolužáky Danou Fialkovou, Zdislavou Bohuslavovou a Václavem Vydrou v naší první studentské inscenaci Villon v Divadle v Nerudovce (Praha, 1977) FOTO ARCHIV AUTORA
Do hlubin paměti
Takové otevírání „minulých dějů“ je bolestné. I krásné. Ve filmu paměti defilují kolegové, přátelé i ne-přátelé.
Slyším intonace… barvy hlasu…
Petr Hübner, Malvolio, Biskup Mikuláš, Pilát…
Petr byl citlivý člověk i herec. Povahou nebyl stvořen pro divadlo. Ale v pardubickém souboru byl jedinečný, skvělý, pokorný. Malvolia chtěl „rehabilitovat“. Nechal jsem ho… Výsledek – výbuchy smíchu i dojetí. Mikuláš Arnesson z Nápadníků trůnu. Půlhodinový monolog umírajícího muže. A… cena za mužský herecký výkon na pražském divadelním festivalu. Pilát… Na hradě Košumberk zahřměl: Já na něm žádné viny neshledávám! A vysvitlo slunce a vzneslo se hejno ptáků.
A tak jej vidím. Dodnes.
Květa Houdlová, Radek Bartoník… pan Novák z Olomouce… Luděk Munzar a další a další… Honza Filip… ještě se k nim vrátím. Přátelé…
Je po nich prázdno.
Začalo se mi o nich zdát. Ve snech žijí, existují. Nepřipouštějí, že by měli být jinde…
Dobu byvší šedi i našich vzdorů krásně a přesně popsal Josef Kroutvor ve své pravdivé – a proto tak cenné – knize poletování jednoho ptáčka. Vše napsáno s malými písmeny. Ale jeho vzpomínky jsou velkorysé, upřímné.
Celý život pozoruji v našem národním společenství jakousi podvědomou touhu najít na těch druhých nějakou vinu, slabé místo – důvod k potrestání.
Oscar Wilde to po absurdním skandálu – který de facto zničil jeden z největších talentů své epochy – nazval titulem svého díla: Prasklina. Jména těch, kdo jej uštvali, známe jen díky jejich spojení s ním.
Vzpomínači v české televizi pomíjejí díla, role – často mluví o „jiných lidech“. Ale já si Petra Svojtku pamatuji jako výjimečně pracovitého Herce. Pro roli se naučil hrát na trubku. Kdo na to má? Hrát na trubku… proč? Pro Hekubu? Osborne – Ohlédni se v hněvu. Chlapec ze skromných poměrů. Mohl být Hamletem své generace.
Stejně jako Jiří Štěpnička. Znamenitý herec. Jeho osud… Kdekdo jej chtěl soudit. Zažijte si to. A pak zkuste hrát. Jako on. Herec.
Východočeské divadlo
Měl jsem to štěstí pracovat v Pardubickém divadle po mnoho let. Záměrně píšu velké P. Nikdy jsem nezašel do archivu, o němž vím. Znal jsem již dávno jména několika kolegů, kteří ve slabé chvilce podlehli, a byl jsem i varován přáteli – pražskými chartisty.
Poezie, výbuchy smíchu, smutek… Josef Kemr (Baltazar Punčoška) v inscenaci hry J. K. Tyla Středem země do Afriky (r. R. Lukavský, asistent režie M. Tarant, premiéra 10. 6. 1976, ND) FOTO JAROMÍR SVOBODA
Kdo zaslouží na pranýř?
Jejich vyšetřovatelé? Státní mašinerie výhrůžek, nátlaku? Zastrašování? Soudci, úředníci? Prokurátoři?
Všechno to byli Češi, Moravané a – s prominutím – Slováci.
A my budeme kaceřovat jednoho zranitelného člověka, proti němuž stojí celý kafkovský aparát?
Proto musím napsat svou pravdu o Jiřím Valovi.
Generace Josefa Kroutvora spadla do normalizace relativně připravena. Ještě stihli vystudovat. Ještě si přivoněli k Paříži. Londýnu.
My v patnácti letech zírali na tanky.
Ve dny, kdy popisuji útržky vzpomínek – v Sušici na letním soustředění –, hledáme s mladými lidmi Karla Kryla a smysl jeho díla.
Vše mi vytanulo s absolutní přesností.
Na premiéře Řanda výborný… Luděk Munzar (Nil) a Čestmír Řanda (Tětěrev) v Gorkého Měšťácích (režie Miroslav Macháček, premiéra 25. 11. 1976, Tylovo/Stavovské divadlo, ND Praha) FOTO JAROMÍR SVOBODA
Sedmdesátá léta
Ta šeď, strach, lepkavá opatrnost. Bezvýchodná statečnost. Emigrace. Nemoci i úmrtí – vše ze stresu – rodinných přátel. Školy – ty vyšší –, kariéristé, třetí garnitura, ti neschopní…
Chránilo nás přátelství, lásky. Humor.
Kam jít? Co dělat? A – stateční lidé, kantoři, profesoři, učitelé. V menšině, bez vlivu.
S příchodem Jiřího Valy se absolutně změnila atmosféra školy. Ať to bylo, jak bylo, ať měl krytí, či ne, udělal, co měl!
Ovzduší náhle ovlivňovali Jaroslava Adamová, Luděk Munzar, Luboš Pistorius, Zdeněk Digrin, Jan Kačer, Jan Hlavsa, Radovan Lukavský, Dalimil Klapka a mnoho a mnoho dalších lidí – kteří by měli „problém“. Příchodem Jiřího Valy škola dostala křídla, aby mohla letět.
Myslím, že má na tom i velkou zásluhu Helena Kubátová, profesorka zpěvu a energická, statečná žena.
Přelet nad šedým světem
Československo počátku let sedmdesátých bylo šedivým prostorem ovládaným strachem. Čistky, vyhazování z práce. Mnoho lidí z kultury ztrácelo životní a profesní perspektivy.
Na Rejdišti byl ostrov.
Slovo soudruhu se nepěstovalo. Oslovovali jsme naše kantory zásadně pane profesore.
O skvělé dámě českého divadla paní Jaroslavě Adamové už byla řeč. Ona i další pedagogové otvírali hodiny hostům, stále o něco šlo.
Jan Hlavsa – výborný tenor. Jsi baryton! rázně rozsoudil mé letité trápení s přechodovými tóny a nepřirozenou polohou pro můj rozsah.
Léta strávená ve Svatojakubském sboru, což byla další oáza, byla zkalena omylem mých jinak drahých profesorek zpěvu: Je mladý-pohledný-uděláme z něj tenora. Uf!
Hlavsa mi posadil hlas a celoživotně podpořil mou lásku k hudbě a ke zpěvu.
Tím, že jsem udělal přijímací zkoušky i na zpěv, jsem pak měl velkorysejší rozvrh hodin zpěvu a hudební teorie i na dramatickém oddělení. Moc se mi to později hodilo.
Zdeněk Digrin – dějiny divadla… Mytická postava… Kouřil jednu za druhou, zářil a jel… Zvláště když jsme probírali jeho milované italské divadlo… Radost!
Režisér Václav Hudeček – pro mne a mou další cestu zásadní postava.
Jiří Vala – stále jsem musel něco dokazovat. Neměli jsme zrovna jednoduché vztahy, nikdy. Ale dnes je třeba říci to dobré.
Má Jenůfka…
Jelikož naši pedagogové byli sami špičkoví profesionálové, chodili jsme na ně do divadla. Nikdy nezapomenu na smršť, která mne opět uchvátila (vždyť tam zpíval můj profesor!) a navždy strhla s sebou a… znovu Její pastorkyňa, Janáček! A Hlavsa Števa.
Tu zlatou paruku jsem mu moc nevěřil, zato: Už pro ty tvoje jablúčkové líce jsi ty, Jenůfa… Jenůfka, Jenůfka!!! To tedy ano! Dodnes ho slyším.
Hudeček… Hůďa jsme mu s láskou říkali. Kyklop v životní formě. Profesionál, věcný, nesentimentální.
Všichni nás dřeli z kůže. Pravdu! Nepředstírej! Znova! A otevření zároveň. Lidští.
Spolužák se dostal do vězení. Šli jsme s „Adamkou“ za Sklenčkou. Zaručíte se? Jistě! Tak ho dostaneme ven. A dostali. Ani nepoděkoval, pacholek…
On Tětěreva nehrál, on jej žil… Miroslav Macháček (Tětěrev) s Blankou Bohdanovou (Jelena Kvivcovová) v Gorkého Měšťácích (režie M. Macháček, premiéra 25. 11. 1976, Tylovo /dnes Stavovské/ divadlo, ND Praha) FOTO JAROMÍR SVOBODA
Národní
Hudeček nějak objevil mé „režijní pokusy“. Michale, herec by z vás mohl být, ale herců je. Režiséři chybějí. A to vy jednou budete. Budete mi v Národním asistovat. Já taky začínal v Národním. U Radoka.
A vyprávěl…
Národní divadlo zdobené velkými jmény… Politická atmosféra… hrozná… Šéf Václav Švorc…
A přesto herci!
Škola života. Čím větší herec, tím méně toho o své práci zpravidla namluvil.
Středem země do Afriky
Hlavní role – alternace: Bohumil Bezouška a Josef Kemr…
Bóža perlil, historkařil, o pauzách se předváděl. Kemr neustále hrál na pánských toaletách na violu. Na jevišti – byl. Při oblékané přišel ke mně: Slyšíte ten tón?
Pane kolego, vyměníte si se mnou vestu? Samozřejmě.
Zkoušel, mýlil se, dřel. Zkoušel a hrál si. Se vší vážností.
Pak přišli diváci… sen. Poezie, výbuchy smíchu, smutek… Bezouška si vymkl kotník a tu roli nikdy nehrál.
Pan Kemr říkal o pravých hercích – má v sobě herecké varhany.
A pak to přišlo!
Miroslav Macháček
Vibrace. Nevypočitatelná energie. Seizmický typ. Stále hrál – v dobrém smyslu – sebe, druhé, křivdy…
První schůzka.
Vy mi budete asistovat? Čekal jsem, že mi dají někoho zkušeného. Jak jste to přečetl?
No, přečetl… Průměrný text ovlivněný Šrámkem, realistické divadlo. Snil jsem o úplně jiném dramatu… Poslední prázdniny…
A pak začal text a postavy rozebírat on. Lekce z vášně, z víry v téma, v herecké umění, v divadlo.
Měšťáci
Chodil jsem i na zkoušky inscenací, u nichž jsem neasistoval…
Konflikt s Čestmírem Řandou: Ale Česťo, já ti chci pomoct!
Na takovou pomoc ti seru! Stěny se třásly.
Na premiéře Řanda výborný. Pak onemocněl. Macháček zaskočil – to on vždy strašně rád.
A pak se TO stalo. On Tětěreva nehrál, on jej žil. Neustále vibroval, reagoval, vybuchoval. A nejvíce hrál, když neměl text.
Zkušenost na celý život.
Ještě jsem jej stihl seznámit s Jarkou Odvárkovou, později Šiktancovou. Vyprávěl jsem mu o ní v závějích, cestou z Janovské chaty.
Pak se naše cesty začaly rozdělovat. Ale to je jiná povídka.
Byl, jaký byl. Komplikovanost sama. Divadelník – svrchovaný. A herec z Boží milosti.
(Pokračování.)
Komentáře k článku: Nebe peklo ráj (VI)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
