Naivní divadlo Liberec
Vlna zakládání profesionálních poboček pražského Ústředního loutkového divadla (ÚLD, dnes Minor) zasáhla v roce 1949 i Liberec, kde se pod názvem Severočeské loutkové divadlo rekrutovalo dnešní „Naivko“. Poválečná síť československých loutkových divadel vznikala profesionalizací zkušených amatérských souborů. Na severu Čech bylo úsilí navázat na předválečnou loutkářskou tradici a zejména na pravidelná představení pro děti zjevné už od roku 1945, nicméně kulturní kontinuita Sudet byla nevratně zpřetrhána. Nebylo snadné poučené soubory vytipovat, a pokud se to podařilo, většinou na nabídku z Prahy nereflektovaly. Ředitel ÚLD Jan Malík proto vsadil na soubor zcela nezkušený.
V současném repertoáru Naivního divadla lze vystopovat silný odkaz k tradici zdivadelněné poezie (Jsou místa oblíbená tmou…, režie Filip Homola) FOTO Marek Douša
Sázka na relativní nejistotu se vyplatila. Už šest let po svém založení reprezentoval soubor pod vedením režiséra Jiřího Filipiho, kulturního referenta Severočeského konzumního družstva, československé loutkářství na prestižním zahraničním zájezdu do Číny a KLDR. Jistě ne bez souvislosti s komunistickou kulturní politikou. ÚLD prosazovalo podle sovětského vzoru realistické postupy, zprvu závazné i pro jeho regionální satelity. Loutky měly vyvolat dokonalou iluzi skutečnosti a dominantní postavení v dramatickém jednání bylo přisouzeno slovu. Koncem padesátých let Filipi ovšem začal prosazovat opatrný odklon od realismu a posílení divadelní vynalézavosti. Jiskřivým příkladem byla inscenace hry E. Borisovové Tajemství zlatého klíčku (1959), založená na jednoduché kombinaci loutkového hrdiny s živým hercem a lyricky křehké scénografii Anny Mytyskové. A inovativní přístup přinesl třeba i čerstvý absolvent nově založené (1952) Katedry loutkového divadla na DAMU Jan Švankmajer, výtvarník a režisér inscenace Drimlovy klasiky Šuki a Muki (1958).
U zrodu Mateřinky i Ypsilonky
Na pozadí rozvolněné a umělecky bujné atmosféry šedesátých let nastupuje do ředitelské funkce František Sokol a přichází režisér a výtvarník Jan Schmid. Popisnost divadelního realismu a iluzivní přístup mizejí a prim hrají metaforická obraznost a všudypřítomné zdivadelňování. Didaktickou tendenci vytlačila fantazie. Kultovní inscenací nové éry se stává Poklad baby Mračenice (1963), kterou Schmid vybavil originální výpravou i režíroval. Poprvé experimentoval s koláží, a to nejen v přístupu k předloze A. de Quinceyho, ale i ve smyslu volné kombinace prvků nejrůznějších druhů umění, přičemž sdílení identity postavy mezi loutkou a loutkohercem či žonglování se znaky byly naprostou samozřejmostí.
V roce 1963 založili Schmid, Novák a Kořínek při loutkovém divadle Studio Y. Mateřský a dceřiný soubor se navzájem inspirují, prostupují a doplňují. Ve dvousouborovém režimu funguje Naivní divadlo (současný název získalo v roce 1968) pod vedením autora poetických loutkových her pro děti Oldřicha Augusty až do roku 1978, kdy se Ypsilonka stěhuje do Prahy. Mezitím se etabloval vynikající režisér Pavel Polák, specializující se mimo jiné na inscenace pro předškolní děti. Není proto divu, že byl právě v Liberci položen základ festivalu Mateřinka. Přehlídka profesionálních loutkových divadel pro předškoláky se tu koná pravidelně jako bienále od roku 1972.
Z kraje let sedmdesátých do Naivního divadla nastupují herečka a režisérka Markéta Schartová a výtvarník Pavel Kalfus, jenž měl zvláštní cit pro estetické vnímání předškoláků. Jeho loutky vždy působily velmi harmonicky v celku jevištního tvaru, nenápadně umocňovaly lyričnost inscenací a znaly cestu k dětem.
M. Schartová reprezentovala druhou repertoárovou linii, navazující na Studio Y – loutkové divadlo pro dospělé. Hostující Josef Krofta se pokusil prostředky loutkového divadla interpretovat klasickou českou poezii, Máchův Máj (1976), M. Schartová podobně uchopila Erbenovu Kytici (1973). Její režijní poetika stavěla na syntéze divadelních prostředků a hře s významy v několika vrstvách jevištního sdělení. Skvěle ovládala loutkářské řemeslo a úkoly šila hercům na tělo. K jejím vrcholným inscenacím patří Turandot ukrutnice (1982), parafráze Gozziho Turandot v adaptaci kmenové autorky Naivního divadla, dramaturgyně Ivy Peřinové.
Schartová, Kalfus a Peřinová postupně zformovali mimořádně silný tým, který tvaroval nezaměnitelný styl Naivního divadla až do sametové revoluce. I. Peřinová byla výjimečnou autorkou divadelních her zejména pro děti. Psala postavy na tělo hercům a situace na míru režisérce Schartové. Přesto jde o texty univerzální, které dnes běžně uvádějí jiná divadla. K highlightům liberecké tvorby pro dospělé patří Brechtův Kavkazský křídový kruh (1987) v textové úpravě Miloslava Klímy a v režii hostujícího Ivana Rajmonta, jenž maximálně využil zkušenosti souboru a metaforické vlastnosti loutek pro důmyslnou kombinaci dramatického principu s epickým.
Inscenace adresované divákům od dvou let patří k tomu nejlepšímu, co Naivní divadlo může dětem a světu nabídnout (O beránkovi, který spadl z nebe, režie Michaela Homolová) FOTO JOSEF PTÁČEK
Bez uměleckého šéfa
V roce 1991 se ředitelem scény na dlouhých dvacet let stává schopný manažer Stanislav Doubrava a jejím zřizovatelem město Liberec. Doubrava rozpouští stálý realizační tým a ruší funkci uměleckého šéfa. Pro divadlo je to zcela nová situace, která nepochybně otevřela souboru možnost potkávat se s větším počtem kvalitních tvůrců, tedy i s nejrůznějšími přístupy a styly. Absence kmenového režiséra ovšem klade vysoké nároky na vynalézavost dramaturgie a na kvalitu i flexibilitu hereckého souboru. Po odchodu M. Schartové (1991) a P. Kalfuse (1993) na pražskou DAMU kontinuitu částečně udržovala režijní tvorba P. Poláka, především však osobnost autorky a dramaturgyně I. Peřinové.
Z dnešní pozice není jednoduché Doubravovo rozhodnutí hodnotit, nesporné ale je, že si Naivní divadlo pod jeho vedením (rozloučil se minulý rok v prosinci) udrželo pozici přední české loutkové scény. A stálý realizační tým v divadle vyrostl jaksi přirozeně, zespodu, z potřeby souboru. Dnes ho tvoří vedle dramaturga a kmenového autora Víta Peřiny ještě režírující herci Michaela Homolová a Filip Homola. Jak silně a v čem konkrétně navazují na své předchůdce, na osobitý a léty cizelovaný styl scény?
Těžké to měl zejména Vít Peřina. A nejen proto, že se obtěžkán břemenem rodinné tradice vydal na cestu, kterou vyšlapala jeho mimořádně nadaná maminka. Iva Peřinová věděla moc dobře, pro jaký inscenační tým píše, zatímco Vít Peřina píše pro různé režiséry a nejrůznější inscenační přístupy. Nemůže počítat s konkrétní představou jevištní realizace. Přesto si troufám říct, že obstál. Některé jeho texty dokonce převyšují kvality inscenace, pro kterou vznikly. To je případ hry Komáři se ženili aneb Ze života obtížného hmyzu. Na inscenaci Tomáše Dvořáka, reprízovanou v rámci festivalu Dítě v Dlouhé, vyšla studentská recenze (Divědové na blogu) s titulkem Komáři se ženili, ale proč to vůbec dělali? Pod to bych se z fleku podepsal a dodal: Bzum bzum proč? Na první dojem bych chybu viděl v absentujícím tématu i myšlenkové řídkosti romeovského příběhu studovaného komára Zdendy, který se zamiluje do světlušky Soni a mezidruhovým sňatkem hodlá narušit rodovou tradici. S odstupem však soudím, že šlo o problém výkladový, a potvrzuje to i zdařilá rozhlasová adaptace v režii Lukáše Hlavici, která vyhrála na Prix Ex Aequo 2020 cenu za nejlepší rozhlasovou hru pro děti a mládež.
Tomáš Dvořák režíroval také jeden z nejnovějších Peřinových textů, trampskou pohádkovou grotesku O hodině navíc aneb Potlach v hustníku. Maruška a Honzík tráví jako většina dětí podstatnou část volného času na sociálních sítích, a tak se je tatínek rozhodne zavést do lesa – zrovna té říjnové noci, kdy se ručičky na hodinkách posouvají zpět k zimnímu času. A v oné „hodině navíc“ se začnou dít prapodivné věci. Trampové Bobr, Šedý vlk, Jelen, Kachna a Rádio se promění v předměty či bytosti odpovídající jejich přezdívkám, což vyvolá koloběh komediálních situací kombinujících žánr pohádky s trampskou romantikou i písničkami. Komika čistě marionetové inscenace těží zejména ze slovního humoru. Vtipy jsou vkusné, pointy promyšlené a celková kompozice má skupovsky satirický ráz. Dobrá rodinná inscenace.
Poezie nejen loutková
V současném repertoáru lze vystopovat silný odkaz k tradici zdivadelněné poezie.
Volná adaptace populární knihy Daniely Fischerové Duhové pohádky Žluté – modrá – zelený (2018, režie F. Homola) metaforicky vysvětluje vznik světa, zrození života, smysl krajiny a zárodky lidské morálky. Scéně dominuje několik akvárií, která se pod rukama tří performerů-mystiků postupně naplňují symboly výše uvedeného. Jednoduchý a funkční princip, sugestivní variace na dětskou Bibli. Jen poměr mezi verbální a nonverbální složkou by mohl být vyrovnanější. Vždyť na počátku bylo slovo, tak bych mu klidně víc věřil – zvlášť tomu od Daniely Fischerové.
Koláž asociací na téma podmořského světa Čechy leží u moře (2016) zase vychází z díla jednoho z nejlepších českých básníků píšících pro děti Radka Malého. M. Homolová usiluje o prolnutí poezie slovní s vizuální básnivostí. Problém je v tom, že inscenace textem nastolené motivy pouze konstatuje bez ambice stavět je do souvislostí či konfliktů, respektive do situací, a ty následně řešit.
Naprosto bezkonkurenční je ovšem magická, snová inscenace F. Homoly Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých (2017), hluboce inspirovaná knihou Atlas odlehlých ostrovů německé autorky Judith Schalansky. Diváci sedí na dřevěných lavicích okolo dlouhého stolu, na kterém ožívají záblesky tajemných příběhů či spíše pocity, které kdysi v někom zanechaly. Čtyři kolmá plátna nad stolem zprostředkovávají velmi sugestivní doprovodné projekce, stolové uspořádání v divácích probouzí pocit participace a zobrazené výjevy pronikají hluboko do podvědomí.
Za méně zdařilý, byť záslužný považuji Homolův režijní pokus navázat na máchovskou tradici v repertoáru inscenací Pouť krkonošská (2019). Krátká fantaskní próza, pokládaná za jeden z prvních českých literárních hororů, je nejen skvělým příkladem romantismu s jeho zjitřenou obrazivostí, ale také výbornou příležitostí, jak tento literární proud přiblížit dospívajícím divákům. Doprovodné projekce jsou ovšem zatěžkány přílišnou popisností a práce s Máchovým osobitým jazykem zanesena nadužívanými zvukovými efekty.
Dramaturgické snahy zpracovávat silná regionální témata si ale vysoce cením. V úplně jiném stylu a s úplně jinou věkovou adresou tak činí i Pohádka o Raškovi (2008) či Pohádka o Liazce (2018). S odstupem deseti let zpracovali autor Tomáš Syrovátka (v prvním případě podle Oty Pavla) a režisér Martin Tichý významnou regionální historickou událost formou hravé komediálně laděné pohádky, důmyslně variující motiv českých Honzů, kteří pracovitostí a chytrostí ke štěstí přišli.
Rodinné stříbro severu
Za rodinné stříbro libereckých loutkářů považuji jejich Mateřinku s velkým M. A nemyslím tím jenom festival, ale také know-how: s nejmladšími diváky to prostě odjakživa umějí na výbornou! Inscenace M. Homolové adresované divákům od dvou let patří k tomu nejlepšímu, co české divadlo může dětem a světu nabídnout. K inscenaci z roku 2014 O beránkovi, který spadl z nebe (… a s pomocí malé holčičky se na ně zase vrátil) podle obrázkové knížky Freda Rodriana bylo již napsáno mnoho. Okouzluje něžnou jevištní poezií, vlídným kontaktem s dětmi a promyšlenou interaktivní hernou na konci.
Mohlo by se zdát, že laťka je tak vysoko, že se nedá přeskočit. Takhle ovšem nepřemýšlí divadlo, které hraje o Raškovi nebo o Liazce, a tak vytvořilo inscenaci Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! Stejný tvůrčí tým tentokrát staví na jednoduchém dojemném příběhu psí lásky. Nonverbální inscenace je divadelním ekvivalentem dokonalého leporela. Dětští diváci rozumějí každému detailu a přitom nejsou podceňováni. Inscenace zdravě přispívá jejich emočnímu rozvoji.
Často slýchám, že se z českého loutkářství vytratily loutky, minimálně ty figurativní. Že to, co si lidé představí pod pojmem tradiční česká loutka, vymírá nebo se přinejmenším plíživě vytrácí z českých scén. Naivní divadlo to svou existencí spolehlivě popírá, a přitom skutečně nejde o skanzen, nýbrž o progresivní loutkové divadlo.
Komentáře k článku: Naivní divadlo Liberec
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
