Miloš Horanský, jeden z nejbližších přátel

Miloš Horanský se zapsal silně do našich vzpomínek. V letech 1970–1972 spoluvytvářel jako režisér podobu takzvaného Bílého divadla, které působilo v Praze (nejdéle v břevnovském zámečku Kajetánka) a v Chebu, kde v té době Horanský vedl jako umělecký šéf tamější divadelní soubor. Bílé divadlo byl svérázný experiment, který vykazoval i znaky antropologického výzkumu. V souboru se setkalo několik zajímavých, odvážných a nekonvenčních osobností, které se společně vydaly na dobrodružnou pouť do neprobádaných krajin lidské invence a tvořivosti; v podstatě šlo o volné improvizace na mytickém půdorysu. Vesměs – s výjimkou režiséra, choreografa a pedagoga Václava Martince – neměli účastníci Bílého divadla divadelní zkušenosti, ale měli chuť a zájem ověřit v praxi teorii C. G. Junga (zejména o archetypech a o kolektivním nevědomí), případně principy Artaudova Divadla krutosti a také příbuzné postupy Jerzyho Grotowského a Petera Brooka, a vyjádřit toto poznání neotřelými divadelními prostředky. Horanský se projevil jako jedinečný navigátor tohoto experimentu. Užíval originální slovník na pomezí obrazu a sebeuvědomění a dokázal jím mocně inspirovat a tím stmelit všechny členy Bílého divadla, i když jejich životní zkušenosti byly rozdílné. O dramaturgické zázemí se postaral František Hrdlička, který – po předchozích zkušenostech v kamenném divadle (zejména v Divadle Na zábradlí v letech 1967–1969) – dokázal mimoto kolem sebe shromáždit dostatečný počet nadšenců, kteří byli ochotni tento vpravdě hazardní pokus podstoupit. V tom smyslu tehdy Miloš Horanský pro všechny členy Bílého divadla představoval jakýsi cejch, jímž i autory této vzpomínky „označkoval“ a předznamenal pro mnoho dalších let.

Vrývavost a empatie

Emotivnost a zapamatovatelnost Horanského výroků (Horanský by řekl „vrývavost“) tkvěly především v tom, že používal novotvary a také že směšoval češtinu a slovenštinu (pocházel ze smíšené česko-slovenské rodiny). Příklady: Když popisoval návštěvu knihkupectví, v němž chtěl zakoupit českou poezii, prohlásil, že k němu přistoupil zaměstnanecký chasník (jindy strejda), který ponuře ukázal na dva útlé, ba vychrtlé regály, kde se uprostřed zimomřivě chvělo pět svazečků poezie – převáděl vlastně do básnické řeči běžné skutečnosti. Na otázku, odkud pocházela jeho matka, odpověděl: Pramenila u Váhu. A na otázku, kterou z našich knih si cení nejvíc, odpověděl: Nejurostlejší jsou Sebranci. Tím své posluchače vrhal do nových sfér představivosti, nutil je k větší koncentraci a k tomu, aby se oprostili od většinových či povšechných formulací. Jako by se řídil heslem, že lidi je třeba „probudit“, že ulpívají nebo i celoživotně plují na pohodlných formulačních klišé, místo aby při každé větě zbystřili své smysly, zatímco oni místo toho často umdlévají, ne-li přímo usínají. Bytostně se mu příčil pojem nuda. Naopak podle něho vše, co nás obklopuje, v sobě skrývá tajemství, poselství, ne-li zázrak – jen se k němu prokutat.

Byl silně empatický a uměl přečíst člověka po duši jako málokdo. Ne vždy však tento svůj názor podržel, protože často těkal a přelétal, vždy zaujat novými lidmi, myšlenkami, nápady. Na ulici často oslovoval náhodné chodce, ať už v roli „napravovatele světa“, či v roli karatele. Nesnášel, když někdo odhazoval nedopalky, na plážích ostentativně odklízel po lidech PET lahve, pokoušel se ostatní zahanbit a přimět, aby se k jeho činnosti přidali. Při návštěvě menších krámků, jimž dával přednost před supermarkety, na sebe nicméně rád prozradil, že je pan profesor a kolik už vydal knížek; byl pak potěšen, když při další návštěvě téhož obchůdku byl náležitě titulován. Zejména k stáru rád sbíral tuto smetanu. V posledních deseti letech se přemisťoval už jen s pomocí taxíků, protože mu už nohy příliš nesloužily. A také jeho zrak už silně slábl (sdílel s Františkem Hrdličkou slepotu levého oka, o které přišel při autonehodě). Jeho mysl však byla nadále sršivě produktivní. Psal trefné literární recenze, uváděl výtvarné vernisáže a mnoha umělcům a kamarádům posloužil jako předřečník při prezentaci jejich umělecké tvorby. S velkou chutí poučoval a inspiroval zejména mladé lidi – měl ostatně za sebou plodnou mnohaletou pedagogickou činnost. Byl vzdělaný v mnoha oborech, jeho mluva byla často až barokně rozkošatělá a byl nadto obdařen hebkým vemlouvavým hlasem, který snadno pronikal k srdcím posluchačů. Byl velmi aktivní i v občanském smyslu (patřil k zakladatelům KANu a s komunisty se nikdy nebratřil, v tom se ostatně shodoval s námi dvěma), ucházel se i o senátorský post a zastával řadu veřejných funkcí, včetně děkana DAMU.

V osobních a přátelských vztazích se však občas choval rozporuplně, někdy dotčeně či pyšně, jindy panovačně, což lze částečně přičíst i na vrub jeho povolání režiséra. Sám o sobě říkal, že si svého znamení Blíženců, v němž se narodil, příliš neváží, a doznával, že mnohdy býval pustošivý tam, kde měl být jemný.

Básník

Do české literatury se nicméně zapsal také jako lyrický básník – měl ve zvyku napsat báseň den co den. To má ovšem svá úskalí. I proto vítal reflexi kolegů, jako byl například Jan Šulc, který se editorsky podílel na vzniku několika jeho posledních sbírek, a také Zdena Bratršovská, která se stala editorkou jeho sbírky Amortale. Jako básnířka vyřadila z pěti donesených nákupních tašek, plných rukou psaných básní, tašky takřka tři a byla upřímně šokována, jak snadno Miloš přijímal příkrý soud, a jak dokonce i ty básně, které navrhla k přepracování, před ní hned na místě trhal. Byl v tom směru víc než nesmlouvavý. Jeho zadání znělo: Odděl zrno od plev. Máš mou plnou důvěru. Počínej si náročně. Vem to klidně kosou. Bytostně mu chyběl „parťák pro tvorbu“ – nám oběma několikrát svěřil, jak nám závidí plodný dialog, možnost spolupracovat a tvořit ve dvou (i když ho to zároveň dráždilo a nemohl pochopit, jak to vlastně děláme).

Na sklonku svého života se ve své tvorbě čím dál častěji zabýval Bohem a vírou a formálně tíhl k litaniím (spílal, proklínal, vzýval, mrtvé posiloval na cestě aj.) a v jeho poezii občas zazněly i – podle nás poněkud nesourodé – publicistické tóny (o umanutých feministkách, o americkém radaru aj.; tyto znaky nesou ostatně už Horanského Ruce Goliášovy), ale nechceme psát recenzi.

Divadelní noviny asi před rokem zveřejnily Horanského krátkou povídku Nesen, v níž mrtvý, nesený zřejmě na márách, komentuje smuteční obřad. To mimochodem velmi připomíná Zdeninu starší báseň z cyklu Oživené obrazy (konkrétně báseň Rembrandt, Anatomie doktora Tulpa), v níž mrtvý muž, určený k pitvě, komentuje odbornou a městskou sešlost, která se nad jeho tělem sklání.

Jen těžko se smiřujeme se zprávou, že Miloš Horanský v sobotu 7. ledna po dlouhé nemoci zemřel.

Zdena Bratršovská
a František Hrdlička,
spisovatelé, publicisté a divadelníci