Michail Čechov: Hercova cesta a O herecké technice
Michail Čechov: Hercova cesta (Panorama, 1990) / O herecké technice (Divadelní ústav, Praha 1996)
Divadlem se dotýkáme velikého tajemství. Cesta hledání není nikdy ukončena.
Od raného mládí mne fascinoval „zázrak divadla“, stvoření nového světa – pravdivějšího, nežli může být ten skutečný. Akt tvorby, kdy se z obyčejného člověka stává herec. I teď mi jde mráz po zádech. Fascinoval mne proud, láva energie tryskající z velkých mistrů. Mnohé jsem měl příležitost poznat osobně. Kde se nalézají zdroje té úžasné transformace?
Měl jsem štěstí na výborné pedagogy, umělecky i lidsky bohaté umělce. Vedli nás spíše k praktickému ovládnutí sebe, svého talentu, scény, role, představení. Jak se mi to později hodilo. Ale studium hlubinné psychologie a teoretických základů se v oné době příliš nepěstovalo. Velkým štěstím bylo a je samostatné studium. To už samo o sobě pootevírá dveře, naznačuje východiska možných cest. Jako asi mnozí jsem potkával milníky a majáky, ztrácel se a opět hledal…
Setkání s Diderotem… Jeho Herecký paradox byl ve zřejmém rozporu s něčím, co jsem intuitivně cítil a zároveň toužil najít. Více mne oslovil jeho bonmot, že herec je buď šaškem, anebo sluhou Božím. To se již blížilo onomu stavu vytržení, osvícení, vědomě vyvolané inspirace.
Dlouho a léta jsem se potýkal a stále se setkávám se Stanislavským, tedy tím opravdovým, skutečným. Jeho hledáním vědomé cesty k nevědomé tvorbě kouzelné podstaty. Jak krásně to zní. Stanislavskij a jeho velký zápas… Každý systém, který sám sebe „zbožští“, v sobě ukrývá rozpor. Svobodnou mysl tím ale provokuje.
Ve vyprahlých letech sedmdesátých a ve světě pragmatických osmdesátých let jsem stále hledal živou vodu. Velikým zdrojem přátelství a inspirace se mi stal Erich Fromm, Henri Bergson a mnozí další. Je celoživotním štěstím hledat a nalézat souputníky. Též přátele.
Dostalo se mi daru potkávat na svých cestách lidi, lidskost. Nositele morálky, cti, humoru, lásky. Šiřitele tehdy těžce dostupné literatury. Mnozí byli narozeni ve svobodnějších dobách, kdy kultura byla erbem národní cti. Myslím na ně s láskou, neboť dávno již odešli či jsou na prahu věčnosti.
Je to bolestné a také krásné. Neb všichni, o nichž jsem psal, i ti, jejichž jména ani nemohla být vyslovena, jsou tu se mnou. Dokud žijeme, dýcháme… Dokud tušíme šelestivé plynutí času… oni žijí. Věčně.
Pochopitelně, a to je krása cest, potkal jsem další poutníky. Z našich Hilara, Kvapila, Frejku, Alfréda Radoka, Otomara Krejču. Jaké bohatství! Emil František Burian, další z posvěcených… Více nežli jejich spisy či knihy o nich mne oslovili oni. Jejich osobnosti. Dílo, které jsem u některých přes clonu času pouze tušil. A zároveň osud.
A byli a jsou další. Anatolij Efros, Peter Brook, Tovstonogov… ty jsem poznal osobně. Efrose pak ještě znovu v Moskvě. Velkorysí, velmi lidští. Čtete je a vnímáte lidskost a touhu hledat, jít… Dál, dál… Jít stále dál a nezastavovat se příliš…
A pak je tu Michail Čechov. Zřejmě geniální východisko z labyrintů Stanislavského hledání, nalézání a sebezbožštění, které může vést do slepých uliček. Při vší obrovské úctě…
Jistě, jsou tu další a další osvícení… Tabakov, Grotowski, Kantor, Strehler… Ale Michail, tento blázen Boží, podobně jako Šostakovič, hledal, nalézal a ztrácel. V nejtěžších dobách ručil za objevené vlastním životem.
Většina z těch, kteří dočtou tyto řádky až sem, ví, kdo Michail Čechov byl, v čem je hloubka a síla jeho objevů.
A pro mne setkání… Jeho: Ne já – v této situaci, v těchto okolnostech… jednám… tak a tak…
Ale Čechovova touha přesáhnout sám sebe, stvořit na scéně nového, většího člověka, úplně novou bytost… znamenalo a znamená pro mne hledat a nalézat ono „mysterium“, kdy v průběhu vědomého a řízeného tvůrčího procesu přestávám už být sám sebou. Už to není Eduard Kohout v roli Oidipa, ale nastoleno je čisté, obnažené lidství. Herec, člověk, archetyp… Vysílá pradávnou energii ovládající polis, komunitu, hlediště. Každé slovo, gesto, hnutí mysli je čin, znovu a znovu se rodí a my SPOLEČNĚ nalézáme a obnovujeme jeho význam. Tady si je Čechov blízký s Leošem Janáčkem, s jeho premisou, aby každá nota byla psána krví!
Michail Čechov není zapsán pouze v kulturní paměti světového divadla a newyorského Actor’s Studia, které ovlivnil a inspiroval. Lidé jeho typu jsou stále mezi námi. Jsou to opravdoví hudebníci, kteří znovu vytvářejí hudbu, jsou to zpěváci, tanečníci. Všichni, kdo jsou v dané chvíli schopni a ochotni překročit sami sebe, vsadit vše na jednu kartu a jít vstříc zranitelné lidskosti. Jde u nich o zrození, stvoření, znovuzrození. Neboť tvorba je triumfem života nad smrtí.
Komentáře k článku: Michail Čechov: Hercova cesta a O herecké technice
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
