D. Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu
Po třech letech jsme ukončili rubriku Má divadelní bible (její volné/nepravidelné pokračování jsme přenesli na i-DN) a začínáme s rubrikou novou, jež by měla mapovat konkrétní divadelní zážitky a události, které ovlivnily námi oslovené osobnosti českého (a možná i zahraničního) divadla v jejich uvažování o divadle, či je dokonce přivedly ke vstupu do světa divadla, jeho výkladu a chápání. Věříme, že tak zachytíme hodnotová měřítka, jež jsou současnými divadelními teoretiky a tvůrci kladena na divadlo, a současně vzpomeneme na divadelní události dávnější i nedávné minulosti, či dokonce přítomnosti, které formují náš divadelní svět a jeho interpretace.
Klaudia Dernerová jako Katěrina Lvovna Izmajlova v Šostakovičově opeře Lady Macbeth Mcenského újezdu režiséra Davida Radoka v Národním divadle FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu (Národní divadlo, Praha, dirigent František Preisler ml., režie David Radok, premiéra 10. února 2000)
Já byl osvícen opakovaně. V půlce osmdesátek jsem dostal befel psát o opeře do časopisu Scéna. Zrovna včas, abych se rozkoukal, protože pilným návštěvníkem opery jsem nebyl. Ale prostřednictvím opery Národního divadla k nám devadesátky zakrátko poprvé vnesly do té doby nevídaně volné jevištní nakládání s partiturou – tehdy začala i u nás éra režisérů, i operní divadlo si začalo uvědomovat to, co hlásal E. F. Burian od třicátých let: že jevištní artefakt není uvádění hry či partitury na jeviště, ale svébytné dílo.
První silné osvícení znamenaly režie Jozefa Bednárika, Hoffmannovy povídky a ještě víc Romeo a Julie Charlese Gounoda, o kterém ve škole tvrdili, že psal eklektickou hudbu, a Bednárik mi ukázal, že právě taková je skvělou příležitostí k nádherné inscenaci, v níž Merkuccio jezdil na kolečkových bruslích, postavy stoupaly na pohyblivých schodech z metra a na vrcholu obří konstrukce domu sídlilo nebe, celé bílé, včetně radiátorů (!), do kterého odjížděly mrtvoly výtahem.
Nejvíc ovšem do mě uhodila na přelomu tisíciletí, a to už jsem měl za sebou nějakých patnáct let psaní o opeře, Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu v režii Davida Radoka. Šostakovičova opera začíná předehrou, z níž David Radok vyčetl patologickou ruskou nudu a nechal mužiky líně, jednotvárně pomalu něco řezat a brousit (trochu jako u Marthalera v inscenaci Murx!), aby teprve po chvíli do těch zvuků začala ona „znuděná“ předehra. Šostakovič hudbou neváhal vykreslit drsné výjevy. Hned v úvodu znásilnění – později jsem tu pasáž slyšel při zavřené oponě, kdežto Radok nechal Sergeje brutálně řádit na děvečce a mužici mu halasně fandili. Povýšení obrazivé hudby adekvátním jevištním jednáním, svým způsobem až naturalistickým, kdyby zároveň nebylo groteskní. Když se třeba při svatební hostině zvedl opilý pop a zřítil se mezi židle. Když se třeba nudili (jak jinak!) policajti na stanici. Obrazy vyhořelé ruské mentality. A zároveň historie pudového milování, kvůli kterému milenci vraždí a končí mezi trestanci na Sibiři. V posledním jednání se lidé stali jediným scénickým prvkem na vyprázdněné scéně. Trestanci prostě apaticky ulehli na zem tam, kam zrovna došli, do toho podvedená Katěrina zpívala tklivou píseň o jezeru coby nedosažitelném místu smíření a spravedlnosti a opera končí pochodem trestanců kamsi do neznáma – před závěrečným „zařváním“ orchestru na jediném tónu se scukli do beztvaré lidské hmoty.
Divím se, že v Národním divadle neuvažují o remaku této inscenace. Ještě že už začínal režírovat Jiří Heřman. A že Radok u něho, byť po dlouhých letech, zase může režírovat třeba Petera Grimese.
Komentáře k článku: D. Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
