Matěj Samec: Nedramatičnost je přitažlivá
O dramaturgii se obecně soudí, že je jednou ze složek, jež se zcela rozpouštějí v divadelním díle. Tomu odpovídá i tradiční a v Česku dosud obvyklá představa dramaturga jako neviditelné a širšímu publiku neznámé osoby, škrtající text, asistující jako třetí oko režii či hercům řádně objasňující motivace postav. Matěj Samec (1985) jde svým programem zcela proti tomuto zaběhnutému klišé. V MeetFactory, kterou umělecky profiluje od roku 2013 a kde se systematicky věnuje adaptacím současné prózy, má totiž právo veta. Sám však podotýká: Je těžké balancovat mezi šéfovskou úlohou, kdy za divadlo ručíte, a zároveň umožnit tvůrčí práci ostatním.
Divadlo jako způsob nahlížení na svět
Pocházíte z uměleckého klanu. Vymezil jste se někdy v životě vůči umění?
Revoltu ve smyslu, že bych se umění nevěnoval, jsem nikdy nezažil. Má dětská a pubertální vzpoura spočívala v nenávisti k lyžování a pobytu venku s ostatními dětmi, chtěl jsem být jen v divadle. Nicméně poslední měsíce se stejně jako ostatní kolegové zamýšlím nad tím, co dělat bez divadla. Kladu si otázku, zda nezkusit profesi messengera. Jezdil bych po Praze na kole, vozil lidem zboží a měl dobrou fyzičku. Takže možná až koronavirus zapříčiní moji revoltu vůči umění.
Jako dramaturg se orientujete na adaptace současné prózy, jaký jste byl v dětství čtenář?
Nebyl jsem zrovna šikovné dítě, ani ve škole se mi nějak zvlášť nedařilo. I když špatnou známku z češtiny dnes argumentuji permanentním konfliktem s vyučujícím. To, že si čtu, ale platilo vždycky. Rodiče říkali: Nic ho nebaví, aspoň že si čte. První knihy, kterým jsem propadl, byly foglarovky. Byl to první velký zážitek, s lampičkou v posteli a s pocitem dobrodružství v úplně jiném světě.
Jaké divadlo vás v té době obklopovalo?
Pocházím z Karlových Varů, kde existovalo repertoárové divadlo. V období mého dětství a dospívání ovšem zabředlo do bulvárního rázu. Jistou alternativu a náročnější repertoár nabízelo Divadlo Dagmar, které spolu s mojí matkou (herečka Lucie Domesová – pozn. red.) založila tehdejší herečka karlovarské činohry Hana Franková. Právě ona může do jisté míry za to, jak dnes vnímám a dělám divadlo. Franková totiž vedla ve Varech také dětské studio, kam jsem od dětství až do maturity docházel. Zabývali jsme se karlovarskými pověstmi, duchem kraje, odkud pocházíme, pracovali s literaturou a především si hodně povídali. Díky Haně Frankové jsem pochopil, že divadlo není otázkou předvádění se na jevišti či převtělování se do rolí. Je to způsob nahlížení na svět, rozvíjí empatii, zapojuje fantazii, umožňuje hledat hloubku ve věcech i vztazích.
Ovlivnily vás i produkce mimo Karlovy Vary?
Když jsem byl větší, jezdil jsem pravidelně jednou za měsíc na víkend za svojí babičkou do Prahy. S ní jsem navštěvoval různá divadla a posléze s ní o svých zážitcích debatoval. Babička byla televizní režisérka, intelektuálka a těšilo ji, že si spolu máme o čem povídat. Fascinovalo mě tehdejší Divadlo Komedie. První inscenace, kterou jsem tam viděl, byl Nebeského Konec hry. Postupně jsem zhlédl celý tamní repertoár včetně inscenací Michala Dočekala. Chodil jsem ale i do Divadla Na zábradlí, do Národního, do Činoheráku, vlastně všude. V Karlovarském divadle jsem měl roli Jury Šuhaje v Baladě pro banditu, za reprízu jsem dostal pětistovku. Ta stačila na lístek do Prahy a zpět a na páteční a sobotní představení, něco zbylo i na zmrzlinu. A takhle to bylo každý měsíc. Taky jsem jezdil vlakem na představení do Chebu. Jednou hráli dramatizaci tří povídek Thomase Manna, jmenovalo se to Sladká Evropa. Diváci seděli na jevišti a bylo jich opravdu málo. Zato byl přítomen režisér Viliam Dočolomanský. Pozoroval jsem ho, v jeho tváři jsem četl jakousi spikleneckou spokojenost. Když diváci odešli, chvilku ještě seděl a pak podlezl samet, asi šel dávat připomínky. Bylo v tom něco exkluzivního, tak komplikované a krásné představení, skoro tajné, skoro bez diváků, a ten jeho spiklenecký úsměv, potutelná radost, chtěl jsem to prožívat s nimi.
Začínal jste jako herec, nakonec jste ale vystudoval dramaturgii.
Dlouho jsem byl přesvědčen o tom, že půjdu studovat herectví. Nevím, kdy přesně nastal zlom. Moje první dramaturgická práce byla iniciována Hanou Frankovou, která chtěla inscenovat Shakespearova Romea a Julii a vyzvala mě ke spolupráci. Udělal jsem koláž ze Shakespearových her, v níž milenecký pár procházel různými fázemi lásky. Začínalo to dialogem Benedetta a Beatrice z Mnoho povyku pro nic, pokračovalo Romeem a Julií a vrcholilo Troilem a Kressidou. A já poprvé pocítil, že pracovat s textem skýtá větší a svobodnější požitek než hrát. Uvědomil jsem si, že stát mimo jeviště a vytvářet eventuálně profil prostoru je vyšší meta než se jen pohybovat po scéně.
Počátek veškeré lásky je adaptací německého románu, příběhem o stalkingu, zranitelnosti a křehkosti lidského štěstí. Na snímku Anita Krausová. Premiéra 28. 2. 2017 v MeetFactory foto Tereza Havlínková
Inscenovat literární díla bylo mým snem
Inklinoval jste k literárním předlohám už během studií na DAMU?
Zpočátku jsem dramaturga vnímal jako člověka, který pracuje s pevným textem. V té době by mě ani nenapadlo, že by mohla existovat jiná profesionální cesta než služba klasickému interpretačnímu divadlu v kamenné instituci, která je svým systémem značně omezující. Zásadní bylo setkání s tehdejší La Fabrikou, kam nás začala vodit spolužačka Lucie Ferenzová a kde tehdy pracoval Miroslav Bambušek s Perzekucí.cz. Vzpomínám si například na jeho inscenaci Útěcha polní cesty o poválečném vyhnání Němců z Brna. Zjistil jsem, že se o dramaturgii dá uvažovat volněji a že to nemusí být jen Shakespeare, zkrátka že se dá pracovat s jakýmkoli textem ve smyslu materiálu.
Shakespeara jste paradoxně dělal jako svoji absolventskou inscenaci.
Když se mě někdo ptá, jestli jsem vůbec někdy pracoval na divadelní hře, tak říkám, že na jediné, Titovi Andronikovi (Let mouchy) s Petrou Tejnorovou. S žádným jiným pevným textem jsem se jako dramaturg nesetkal, což je možná smutné.
A co hra Neila Simona Apartmá v hotelu Plaza v Národním divadle Brno?
To jsem chtěl zatlouct. Potřeboval jsem peníze a kamarádka, režisérka Lucie Málková, mě přizvala jako dramaturga ke spolupráci. Už samotné zadání co nejvíce uspořit, nic moc nedělat a prostě tvar secvičit bylo s podivem. Dokonce se přejímala scénografie z identického titulu z Ostravy, který už měl derniéru. Na inscenaci bylo z dramaturgického pohledu hrozně málo práce. Text jsme trochu seškrtali, což se zvládne za dva večery, pak jsem něco řekl o autorovi na první čtené, což jsem stejně někde vygoogloval. Snažil jsem se dělat režisérce druhé oči, přišel jsem jednou za čas na zkoušku a vyrukoval třeba s tím, že motivaci postavy v této situaci nechápu. Prostě úplně jiný druh dramaturgické práce, který by mě dlouhodobě neuspokojoval. Byl to bizarní zážitek.
Vraťme se ještě k vašemu studiu.
Studoval jsem činohru v ročníku Jaroslavy Šiktancové a Jana Vedrala. Pro nás pro všechny to byla nešťastná konstelace. Nerozuměli jsme si s vedením ani s našimi herci, bylo to opravdu nepříjemné a nerad na to vzpomínám. Nerespektovali jsme pedagogy a oni nerespektovali nás. Neustále nás konfrontovali s faktem, jak úspěšná je o rok starší skupina (ročník Jana Friče a Daniela Špinara). Ve třetím ročníku mě oslovila ke spolupráci Petra Tejnorová, která studovala v paralelce na Katedře alternativního a loutkového divadla. Díky tomu jsem začal konzultovat s profesorem Klímou. Jeho přístup ke studentům a konzultace byly kardinálně odlišné od těch, co jsem znal z činohry. Přišlo mi, že nám profesor Klíma fandí a že ho opravdu zajímá, o co nám jde a jaký jazyk hledáme. Kladl nám otázky, které nás nakoply a donutily přemýšlet. Ve čtvrtém ročníku jsem na činohře nemusel dělat klauzury, jelikož jsem byl de facto u profesora Klímy. Diplomní práci jsem sice napsal na činohře, ale vedl mi ji právě on.
Matěj Samec zdramatizoval román Serotonin úspěšného francouzského spisovatele Michela Houellebecqa. Redakce DN herecký výkon Jana Hájka v roli Florent-Clauda Labrousta označila za jeden z hereckých výkonů roku. Premiéra 14. 6. 2020 v MeetFactory foto Andrea Černá
Myslíte, že rozdíly mezi katedrami činoherního a alternativního a loutkového divadla přetrvávají dodnes?
Určitě. Alterna se navíc na rozdíl od činohry omladila a výrazně změnila systém studia, takže propast je ještě markantnější. Mně osobně je samozřejmě bližší přístup na Katedře alternativního a loutkového divadla, i když je pravda, že jistý dril, který činohra uplatňuje zejména při hereckém školení, vede k výsledkům. Absolventi činoherního herectví dokonale ovládají techniku na rozdíl od některých z alterny, jejíž systém umožňuje absolvovat i diletantům. Každá katedra má co do sebe. Nejpodstatnější je ale potkat se s lidmi, kteří člověka inspirují.
Po škole jste začal působit jako dramaturg na volné noze, což tehdy v českém prostředí vůbec nebylo obvyklé.
Vzrušoval mě svobodný život a neuměl jsem si představit, že by to bylo jinak. Dramaturg vždycky tak trochu čeká, který režisér ho osloví a vytvoří s ním tandem. Spolupracoval jsem s Petrou Tejnorovou, Viktorií Čermákovou nebo Radimem Vizvárym. S BioMashou jsme se věnovali i vlastní tvorbě, měli kapelu a dělali slam poetry. Člověka život na volné noze donutí mít pořád oči na stopkách a hledat, co by ještě mohl dělat. Rád vzpomínám na inscenaci Rabínka ve Slovenském národním divadle. Šlo o dokumentární drama Anny Gruskové vyprávějící o osudu ženy, jež zachraňovala Židy v době existence Slovenského státu. Text nebyl zpočátku moc divadelní, bylo třeba jej zpracovat do jiného tvaru. Zároveň to bylo silné téma, ke kterému bych možná sám nedospěl.
Nosil jste už tehdy v hlavě literární texty, které jste naopak chtěl na jevišti zpracovat?
Vždycky jsem si říkal, že by bylo fajn, kdybych mohl adaptovat určitou knížku, co jsem právě četl, ale nemusel se otravovat s dalšími úkoly. Možnost dělat zajímavé inscenace, které se opírají o konkrétní literární dílo, byla mým snem.
U inscenace Finnmark si Matěj Samec vyzkoušel režii. Premiéra 19. 12. 2019 v MeetFactory foto Andrea Černá
To je vize, s níž jste přicházel do MeetFactory?
Původně jsem se měl v MeetFactory o post dramaturga dělit s Honzou Tošovským, který tou dobou odcházel do Národního divadla. Brzy si uvědomil, že se potřebuje instituci věnovat plně. Přišel jsem tedy s vizí, shrnul v ní, co mě za léta napadlo, co bych chtěl dělat a s kým. Na konkrétní tituly už si nevzpomínám. O komunikaci s Davidem Černým je známo, že musíte mluvit nahlas a dostatečně přesvědčivě, aby vás vůbec vzal v potaz. Předstíral jsem tedy sebejistotu a schopnost umět se za své nápady postavit. Hodně jsem se při tom naučil. Původní vize se pochopitelně časem měnila, možná konkretizovala.
Jaké parametry má text, o jehož přenesení na jeviště uvažujete?
Čím absurdněji se jeví představa, že by se z konkrétního díla mohl vytvořit divadelní tvar, tím je pro mě text přitažlivější. Čím méně je dramatičnost zřetelná, čím skrytěji je v látce obsažená, tím víc mě zajímá. Tím dobrodružnější bude cesta k dramatické situaci a možnost se od literatury oprostit. Právě nedivadelnost, nedramatičnost je pro mě paradoxně přitažlivá. Zároveň je podstatné, když mi četba asociuje konkrétního herce.
Psí dny. Letní site-specific projekt uváděný od roku 2018 foto Andrea Černá
Autorství stojí jisté úsilí
Přijde mi, že tím, jak přemýšlíte a následně nakládáte s předlohou, ji chcete povýšit o vlastní autorství.
Často mě překvapí, když se někteří režiséři či dramaturgové bez rozpaků označí za autory něčeho, co očividně není jejich. Být autorem stojí jisté úsilí, opravdu nestačí jen chytře citovat. Otázka autorství je ale navíc u divadelního díla složitá, vždycky je do něho zapojeno víc lidí. Myslím, že by se ten zvyk uvádění jména takzvaného autora v rámci názvu divadelní inscenace, jako například William Shakespeare: Romeo a Julie, mohl nějak lépe promyslet, příliš neodpovídá současné divadelní praxi. Sebe jako autora, pokud jde o dramatizace, tolik neprožívám. Mám rád, kdy se pročtu materiálem a dostanu se tak do hloubky, že se najednou osvobodím od toho, že musím dodržet strukturu, charaktery postav či okolnosti. Dostanu se do fáze, kdy mám dostatečně nabito na to, abych mohl začít svobodně vytvářet alternativní, ale rovnocenné divadelní dílo. Když má člověk základ v paži, může s látkou dělat cokoli. Tenhle moment je neuvěřitelně extatický.
Jak dlouho vám trvá, než se pročtete?
Mám pocit, že to trvá čím dál tím déle. Poslední větší zážitek jsem měl se Serotoninem. Kvůli koronakrizi se posouval začátek zkoušení a já měl tím pádem více času. Obvykle se pročítám a následně píšu text čtvrt roku. Je to sice velmi intenzivní, jelikož na text myslím čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu, ale je to málo. Měl bych si dopřát víc času. Možná bych se dostal ještě dál. Jenomže jsem ve vleku nadprodukce. V Praze je velké množství divadel, která mezi sebou bojují o diváka, pozornost odborné veřejnosti i granty a všechna potřebují zaujmout. A když se to nepovede jednou, tak to vyjde příště, ale pořád musíme frčet. Myslím, že tenhle tlak na nadprodukci nám umělcům neprospívá. Mohli bychom ho něčím nahradit, najít si jiný motor.
Jako dramaturgovi i autorovi jsou vám blízká témata vztahů a jejich hlubinného prožitku. Zaujal mě váš výrok, že vztahy, kterých si nejvíce vážíme, jsou nejproblematičtější a často toxické.
Vždycky jde o ambivalenci, i v lásce. Aktuálně mě zajímá homosexuální princip lásky dvou bytostí, které jsou jedním a týmž, ale zároveň dvěma. Láska není jen otázkou přijetí a pochopení, jde o zápas, soutěž o prvenství, která do vztahu přináší vzrušení. I sexuální prožitek vyvěrá ze zápasu, nikoli z něhy. Jde o souboj, nabourávání se. Ani vztahy s rodiči, kteří nás mají rádi a chtějí pro nás to nejlepší, nemohou být jen otázkou stoprocentního přijetí. Všichni jsme se proti nim museli vzbouřit a budeme se bouřit do konce života, jinak bychom ztratili vlastní integritu. Psychologické poznání odvrácené podstaty věci a její problematizování je zdravá část přemýšlení člověka o světě.
Co divadlo a politikum?
Všechno je politické, už to, že si spolu dáváme určitý druh kávy nebo mluvíme konkrétním způsobem, je naším politickým postojem. Ale chápu, na co narážíte. Nezajímají mě trendy. Když je umění politické, musí být silně levicové, protikapitalistické, feministické, což jsou pro mě tak automatické postoje, že je nemusím tematizovat. Ovšem pokud se jimi nebudu explicitně zaobírat, mohu se dostat dál. Často si vybírám texty autorek a pracuji s režisérkami, ale není to můj program. Podle jedné studie tvoří větší procento publika ženy, ale co se týče autorů a autorek – stejně jako režisérů a režisérek – převažují muži. Je to zvláštní dysbalance. Ženy se dívají na mužské příběhy vyprávěné muži. Je to zajímavé, ale zdá se mi, že zabývat se tím i uvnitř samotného sdělení znamená nutně se odvracet od jeho podstaty.
Nakolik je vaše role dramaturga v MeetFactory aktivní?
Chci být posledním článkem, který eventuálně rozhodne, že se inscenace neodehraje. Několikrát se to už stalo – nebo jsem stál těsně před tímto rozhodnutím. Za umělecké směřování MeetFactory jsem zodpovědný. Co se týče spolupráce s režisérem či režisérkou, je to případ od případu, s každým je inscenační proces trochu jiný. Vždycky je ale důležité nebýt přítomen na všech zkouškách, nechat prostor také pro práci ostatním. Často se stává, že ze zkoušení vyplyne potřeba zásadně předělat text. Musím s tím počítat a být vůči tomu otevřený. Navíc většina našich zkoušek se koná u stolu. Ze sedmdesáti procent se jen sedí a mluví. Na jeviště jdeme až nakonec. Je těžké balancovat mezi šéfovskou úlohou, kdy za divadlo ručíte, a zároveň umožnit tvůrčí práci ostatním. Respektuji režiséra a herce, ale přece jen role dramaturga je v MeetFactory dominantní.
V inscenaci Finnmark jste si vyzkoušel i režii.
Šlo hlavně o mé autorství. Zajímal mě vztah s herečkou Anitou Krausovou. Jak se dostat do vzájemného bezprostředního kontaktu a nemít mezi sebou režiséra. Osahat si hranice. Byl to v mnoha ohledech velmi intenzivní a extrémně náročný zážitek. Finnmark měl premiéru v prosinci předloňského roku, ale ještě pořádně nevím, co si o něm myslet. Jak ho hodnotit. Je to taková moje laboratoř, tázání se, kudy se třeba vydat dál.
V MeetFactory působíte sedm let, to je doba, kdy souborové divadlo většinou dojde k vrcholu a začíná degenerovat, co vy?
Možná bude potřeba změnit směr, ale momentálně si neumím představit, kam se v rámci divadla posunout. Stále mám nápady, které toužím realizovat. Jsou lidé, s nimiž bych se chtěl potkat a spolupracovat. V MeetFactory lidé rotují. Možná je těch sedm let z tohoto hlediska ještě krátká doba. Na druhou stranu tu nechci zůstat do důchodu. Myslím, že člověk konec pozná. Na základě nastalé krize jsem si uvědomil, že není od věci si od divadla odpočinout.
Spolu s Natálií Deákovou jsem připravil audio verzi Serotoninu. Právě práci se zvukem bych rád dále rozvíjel, možná i jinde mimo divadlo. Všechno ještě může být jinak. Nyní jsem v MeetFactory rád, ale nemusím být nadosmrti dramaturgem.
Ze čtené zkoušky Mého boje. Divadelní adaptace prvního dílu románové autobiografické hexalogie norského autora. Premiéra 12. 9. 2020. v MeetFactory foto Andrea Černá
Ahoj Matěji,
tak si přestav, že včera jsem v knihovně náhodou narazila na Malinu. Úplně jsem zamrzla a začetla se. Taková nádhera. Pamatuješ, jak jsme se ještě s Luc obávali, aby se naše zpracování Míše Jacobsenové líbilo?
Já vím, je trochu srandovní vzpomínat, ještě navíc na divadelní představení, která minula.
Ale je teď holt takový čas, kdy se člověk opírá o kvality, které zažil, aby překonal motání a mohl se vydat dál, však jsme si o tom nedávno povídali.
Mimochodem, co tvoje psaní? Doufám, že brzy něco vyjde a bude oslavný večírek, miluju večírky s tebou, který vždycky vypadáš, trochu jako že jsi vypadl z hollywoodskýho bijáku, jenom ses doma v Berlíně trochu pomuchlal, aby to nebylo tak do očí bijící.
Navíc ti můžu druhý den zavolat, jemně mi připomeneš někdy rozmlžené kontury večera a pak už se hovor stočí k práci a já se ani nestihnu zastydět.
Myslím teď často na to, co jsi mi napsal, když umřela Iva. Že když se ti z něčeho zamotá hlava, vždycky se sám sebe zeptáš, zda nelze to něco vyřešit tak, jak to tehdy právě Iva uměla. Zapomenout na všechen balast a vrátit se k tomu, co je opravdu důležité, co je hlavní nerv, síla, emoce příslušné věci. Prostě své vnímání opřít o vlastní energii, sílu a často také tvrdou a dlouhou práci. Ty to takhle fakt děláš!
Předáváš radost, kterou jsi našel, dál, povzbuzuješ, nenecháváš na holičkách. To je strašně moc! Doufám, že je ti to jasný, a když tohle čteš, tak se jenom lehce pošklebuješ, vždyť přece víš!
Moc bych chtěla brzo vyrazit aspoň na procházku, třeba ke kanálu v Troji (ještě se tam trénuje). Anebo k moři, o našem útěku před přílivem se mi občas zdá, stejně jako o našem výletu, který na Finnmark teprve podniknem.
Do té doby se opatruj a nezapomeň, že „i když je to moc zlé, můžeme se pokusit, aby se ten druhý bál o něco míň…“.
S láskou
Tvoje
já, Džun, Anja, Dafi, Mané, Stella, Leni, Isabela, Unn a… Anita
Anita Krausová
P. S.: Jsem ráda, že už vůbec nenosíš bekovku.
P. P. S.: Koupila jsem pistácie, stavíš se?
Komentáře k článku: Matěj Samec: Nedramatičnost je přitažlivá
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
