Marie Rút Křížková – žena, o níž bychom měli vědět víc
Životní příběh Marie Rút Křížkové (1936–2020) by mohl být námětem na drama. Třebaže nikdy žádné nenapsala, měla k tomuto žánru životní předpoklady a ne náhodou si k němu vytvořila i osobní vazby.
Marie Rút Křížková v roce 2019 FOTO ARCHIV PAMĚŤ NÁRODA
My, její kamarádky, jsme si tenkrát mezi sebou říkaly, že Marie je prostě cvok. Že není normální a musíme ji takovou brát. V tom nebylo opovržení, naopak, znamenalo to, na ni my nemáme! Byla neúhybná, opravdová, řízená jen vlastním svědomím. Někdy až neuvěřitelně, kdy to hraničilo s pudem sebezáchovy. Máloco se jí vyhnulo.
Charta 77
Podepsala Chartu 77. Až 13. ledna, poté co se o signatáře začala zajímat StB a v Rudém právu se objevil pověstný výhrůžný článek Ztroskotanci a samozvanci. Kdy lidé kolem v panice houfně podepisovali Antichartu, aniž ji četli. Marie napsala dopis, v němž se k Chartě hlásí. Rozhořčeně přiznává, že jako literární historička přišla o kvalifikované místo pro své náboženské přesvědčení a pro to, že odmítla stát se konfidentkou našich vrcholných bezpečnostních orgánů. Ten poslala prezidentovi ČSSR, představitelům Židovské náboženské obce, katolické církvi, informačním prostředkům, zaměstnavateli a na svá bývalá pracoviště. V době, kdy leckdo kolem ní se toho neodváží „kvůli dětem“, ona zdůrazňuje, že svůj postoj chápe jako spoluodpovědnost za své – a nejen své – děti. Stojím celým svým životem za samozřejmým lidským právem, aby každý člověk mohl svobodně vyznávat svou víru… Smysl a cenu života jsem začala hlouběji chápat teprve po své konverzi před pěti lety. Předtím to byla zoufalá pustota prázdného života, jemuž dávalo opodstatnění pouze mé úpěnlivé volání po pravdě.
Někdy tenkrát jsem ji poznala, v čase, kdy sebe a tři dcery živila za malý plat jako lesní dělnice a sháněla „pokrývače“ na lektorské posudky pro nakladatelství.
Dětství
Už její dětství bylo složité. V rodině se ve více generacích vyskytoval alkoholismus, homosexualita a sebevražednost – dotkly se i jí. Sága a realita se v jejím životě prolínají. Jako tříletá byla poslána německými okupačními úřady na „převýchovu“ – otec odbojář byl za sabotáž nasazený na práce v Říši, matka těžce nemocná. Když Marii odváželi, na nábřeží Vltavy se prý rozplakala. Právě o rok později nedaleko odtud smrtelně přejela německá sanitka sedmnáctiletého básníka Jiřího Ortena – který později osudově vstoupil do jejího života. Marie věřila ve význam snů a osudových znamení, dokázala je vykládat. Dalo by se říct mystička.
V rodině převychovatelů ji měla na starosti stará slečna, která v ní vypěstovala hlubokou zbožnost, pro niž měla tříletá holčička výjimečné předpoklady: Panna Maria jí sestoupila z podstavce a slíbila ochranu, byl to živý věštecký sen za bdění, jakých prý měla v životě víc. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 otci znárodnili dílnu a musel do dolů. To ho zachránilo při procesu s Miladou Horákovou, kdy byl nevinně popraven jeho spolupracovník Bedřich Judytka. Pro Marii se to stalo symbolem bezpráví na celý život. V roce 1950 se rodiče domluvili na rozvodu, aby se dcera dostala na pedagogickou školu.
Provdala se za staršího spolužáka, kterého původně s přísností sobě vlastní na schůzi Svazu mládeže navrhovala k vyloučení ze školy: Co je to za člověka! Má trojku z chování a ještě se s tím chlubí! Když se dověděla, že příčinou je nešťastná láska, naopak se ho zastala… Pít ovšem nikdy nepřestal, třebaže sliboval a ona vždycky uvěřila. Po sedmi letech náročného manželství zůstala sama se dvěma dětmi. Po dalším roce však utvořili velkou spřátelenou rodinu.
Orten
Na studiích bohemistiky se setkala s básněmi Jiřího Ortena, tehdy zapomínaného. Materiál ke své práci o něm sbírala poctivě a důkladně, jak jinak. Čím více jej shromáždila, tím větší cítila sepětí mezi sebou a básníkem. Stal se jejím životním druhem, osudovým mužem, největší životní láskou – to dovedla jenom Marie. Poznala na té cestě i básníkova bratra, režiséra Otu Ornesta, tehdy již ženatého. S ním i jeho přáteli sdílí vzpomínky na bratra Jiřího, uvádí je do souvislostí vlastního života a ty souvislosti vždycky najde. Její korespondence s Ornestem je oboustranně upřímná, romantická. Ortenovo umírání v podání přátel prožívá jako svůj osobní zážitek. Orten je pro mě něco víc než básně. Je ve mně přítomen a já s ním mám jakýsi osobní kontakt. Marie jde za rabínem: Sice nevěřím v Boha, ale cítím se být Rút, starozákonní moabská žena, která se pro svoji lásku stala židovkou. Je přijata. S Otou Ornestem pak čeká svou třetí dceru, je to dítě Ortenovo! Ota se s ní v tu dobu rozchází, zachraňuje vlastní manželství. Marie učí na učňovské škole, dálkově studuje a žije bohatou libereckou kulturou: v Divadle F. X. Šaldy se hraje Václav Havel, vystupuje Jan Tříska. Marie porodí k Otově radosti dceru Ester – je to dnes známá herečka Ester Janečková.
Invaze
Jednadvacátého srpna 1968 zasáhne invaze cizích vojsk. Se spravedlivým odhodláním podpořit dubčekovské vedení ve chvíli ohrožení se i Marie hlásí do KSČ – odkud je vzápětí vypuzena, nesouhlasí s odsudkem Františka Kriegela za jeho nekompromisní postoj k Moskvě. I ona přijde o místo. Zaměstná ji Památník v Terezíně, kde zpracovává časopis Vedem, knihu Je mojí vlastí hradba ghet? vydává až Jan Vladislav v samizdatové edici Kvart (legálně Aventinum 1995; později za ni dostane ocenění u nás i v Americe).
Časem však Marie zjišťuje, že k židovství patří kořeny a tradice. Po studiu Nového zákona tedy rekonvertuje ke křesťanství, s „tajnou církví“ se účastní bytových mší. Opět přichází StB, vydírá, na děti, nabízí… Marie samozřejmě není na prodej. Společnost chartistů jí dává pocit nenahraditelné „svobody, přátelství a bezpečí“. V roce 1983 se stává první ženskou mluvčí Charty a hned píše papežovi o věznění Jiřího Lederera. Když Ota Ornest, zlomený při výslechu, odvolává svůj podpis na Chartě, Marie ho velkoryse chápe, zná židovské osudy a z nich plynoucí mentalitu. Je přesvědčená, že Bůh ji „vždycky podrží“. Opravdu se pokaždé našel někdo, kdo ve zlých časech Boha zastoupil. Po převratu je členkou Etické komise, i tady je nekompromisní, dramatické postavy přece narážejí vždycky…
V sedmdesáti letech po úrazu a složité operaci ztratila schopnost číst a psát. Marie Rút Křížková zemřela 4. 12. 2020 ve věku 84 let. Zůstaly po ní vzpomínky Slyšet a odpovídat, které s pomocí Šárky Grauové vyšly v Torstu (2014).
Komentáře k článku: Marie Rút Křížková – žena, o níž bychom měli vědět víc
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
