Divadelní noviny > Názory – Glosy
Ludvík Kavín: Dramolet číslo 2
Scéna je tmavá, ne-li černá: jevištní prkna, zadní stěna, boční scény i nepříliš přesahující závěsy z boků a seshora nad forbínou. Všechno je černé. Když vcházejí diváci do sálu, vidí na scéně jen úsporně nasvícenou velkou, až nadměrnou suchou haluz a zbytky jednoho okenního rámu (někde v prostoru, spíš v zadní části scény).
Ludvík Kavín na své Rosinantě. Foto archiv Ludvíka Kavína
Těsně před začátkem minipředstavení se stmívačem zhasnou světla na torza na jevišti. Několikavteřinová naprostá tma. V prudce rozsvíceném světle na širší střed scény stojí postava Moje Já a Moje Ty. Dvojakost postavy může být fyzicky zřejmá. Nebo také ne.
Moje Já a Moje Ty jsou od samého počátku prézentní svým zřejmým usilovným přemýšlením, v jemném pohybu hlavy, trupu i rukou. Svou usilovností vyvolá v publiku napětí.
Moje Já: Spravedliví zesnuli, čistí svým přesvědčením…
Moje Ty: Jenže byli špinaví jak prasata a ryli držkama v zemi.
Moje Já: Ba ne! Víra je dovedla až k okamžiku vykoupení.
Moje Ty: Prašivá smrt v blátě, ve sračkách, ve vlastních zvratcích.
Moje Já: Blahoslavíme je. My všichni, za které oni bojovali.
Moje Ty: Zajímalo by mě, jestli ty zvratky, tu krev a olovo cítili ještě v okamžiku zdechnutí…
Moje Já: Smrti! Blahoslaveni jsou už teď. Tekoucími Dějinami.
Moje Ty: Ty blbe! Ještě pindej něco o blahoslavení božím.
Moje Já: Pomstěme je!
Moje Ty: Ach jo! Chceš, aby i tobě ti druzí rozstříleli ksicht, ustřelili hlavu a zkurvili končetiny i trup?
Moje Já: Nezesnuli zbytečně. Neodešli do věčných lovišť pro nic za nic. Bojovali za nás.
Moje Ty: V placatici tu mám slivovici. Dám si a spláchnu je tak, ty naše mrtvoly. (Napije se.) Už nejsou. Vrostli do děr od granátů.
Moje Já: Abychom jejich oběti dostatečně zhodnotili a odkázali je budoucnosti, musíme, ba jsme povinováni nahlédnout do stínů, kde se stále ještě mezi námi skrývají ubožáci…
Moje Ty: Chceš tady na frontě prověřovat? Zatýkat? Odsuzovat? Zabíjet, vraždit pochybující?
Moje Já: Bolest se pojí s vážností, a obého je zapotřebí k ustavení pořádku.
Moje Ty: Kdyby tady nechcípali lidi, byla by to jen a jen pitomá komedie, fraška.
Moje Já: Povinnost bojovat, mstít, ctít zákony, a kde ještě správné zákony nejsou ustaveny, tam je zakotvit do našeho řádu.
Moje Ty: Ale takhle je to pouhopouhá tragédie. Člověk musí být rád, že ho to zatím nesmetlo, neproděravělo, nerozčtvrtilo, že mu hlava pořád ještě sedí na chrbátě.
Moje Já: Většinou jsme osvícení, víme, jak se chovat, abychom nezradili odkaz našich mrtvých, ale co se děje v okrajových vrstvách naší drahé vlasti, naší společnosti, to je třeba prosvítit a možná i dezinfikovat.
Moje Ty: Chceš hledat zrádce? A ty odsuzovat lidovými tribunály? Nebo co vlastně chceš?
Moje Já: Nechci znovuobnovit trest smrti, to ne! I když to válka umožňuje… nakonec. Ale musíme vědět, co se děje na okraji společnosti, a možná i v našich řadách.
Moje Ty: Víš ty vůbec, k čemu nám byla a snad ještě je demokracie?
Moje Já: Demokracie je třtina a v poslední době třtina ve větru se klátící.
Moje Ty: Tak si jí, do prdele, važ a hledej, jak ji udržet i v těchhle posraných časech. Ta je totiž naší hodnotou nejvyšší, musíme i v dobách války hledat její naplnění!
Moje Já: V dobách války je čas obrácení se k bohu, třeba každý ke svému, ale snad taky právě proto je to dnes čas obracení se k autoritám. A ty nás vyvedou k lepším zítřkům, k těm zítřkům, kde nehrozí nebezpečí, kde…
Moje Ty: Dávej si bacha! Snad taky nechceš autokracii, autoritáře, pryč od demokracie, ale zato vstříc k našim budoucím štěstíčkům, k té hovniválské kuličce?!
Moje Já: Nemáš představu o skutečných hodnotách.
Moje Ty: Tak na ty tvoje se vykašlu, zvysoka vykašlu a nechtěj, abych tu byl před lidstvem ještě vulgárnější, než už jsem byl.
Moje Já: Naše čest, naše národní hrdost, naše hrdost na výdobytky našich systémů, naše otevřenost budoucnosti, která bude a musí být skvělá nejen pro nás, ale i pro dosud neosvícené národy, to jsou naše základní požadavky.
Moje Ty: Víš co, vlez mně na záda se svou hrdostí a skvělou budoucností. Kdybys toho byl schopen, řekl bych ti, abys především myslel na lidi!
Moje Já: Ale vždyť za mou vizí jsou uschovány – a přesto zjevné – myšlenky na lidi!
Moje Ty: Jo, já vím, na sebe myslíš a ty rozstřílené a zbídačelé prohlašuješ za vykoupené a blahoslavené. Asi se nevyznáš ani sám v sobě. A to je blbý. Je to katastrofa!
Slovo katastrofa je signálem pro rozsvícení plného světla na scénu, které je doprovázeno gesty bezradnosti Mého Já i Mého Ty. Každé z gest ovšem jako by bylo z jiného světa, nebo snad jinak řečeno z „jiného bytí“. Rozpolcenost je zřejmá. Po osmi vteřinách stání prudké zhasnutí světla na scéně a pozvolné rozsvěcení v sále.
Konec
Ludvík Kavín
(*2. července 1943 Brno) Herec, režisér, scenárista a dramaturg, signatář Charty 77, zakladatel vídeňského Theater Brett (1984), v letech 1991–1992 ředitel Zemského divadla (dnes NdB) v Brně. V Divadelních novinách 1–13/2019 publikoval vzpomínky nazvané Příliš krátké životy. Žije ve Vídni.
Komentáře k článku: Ludvík Kavín: Dramolet číslo 2
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
