Ladislav Mrkvička (2. února 1939 Praha – 27. prosince 2020 Praha)

Zásadní setkání

Ladislava Mrkvičku jsem pracovně potkal jen několikrát, ne dost na to, abych mohl psát o jeho umění, ale byla to setkání pro mne zásadní.

První setkání bylo divácké – je mi sedmnáct a na Zábradlí dávají Bratry Karamazovy. Vím, že o tom představení budou psát mnozí, ale nevadí – pro mne to byl v tom věku zážitek úchvatný, iniciační. A Mrkvička jako Smerďakov byl skvělej!

Poprvé jsem s ním zkoušel před více než dvaceti lety. V Divadle Komedie hrál Shylocka.

Byli jsme tenkrát hodně soudržná a poměrně mladá skupina a pan Mrkvička přišel jako vážený host a člen Národního divadla. Musím se přiznat, že mi tenkrát přišel trochu jako suchar. K uvolněné až rozjívené atmosféře, která tehdy po představeních a zejména na zájezdech panovala, se stavěl celkem rezervovaně.

Nedošlo mi, že to není sucharství, ale nadhled někoho, kdo má svá vichrná léta už odžita, a že možná byla o dost divočejší než ta naše. Pan Láďa nekritizoval, nevytahoval historky, seděl opodál a četl si knihu… Něco z toho postoje se snad dostalo i do inscenace.

V posledních letech jsem jej potkával při výuce na DAMU. Jeho klauzurní práce se studenty herectví byly vždy vynikající, a když na katedře promluvil, hovor ostatních automaticky ztichl. Přirozená autorita a ohromná profesní zkušenost vzbuzovaly respekt, úctu a autentický zájem o jeho názor.

Společně jsme naposledy zkoušeli Racka. Hrál doktora Dorna, člověka, který hodně prožil i užil, a má proto velké pochopení pro bolesti srdce druhých.

Inscenace se hrála s diváky na jevišti, hlavním scénografickým prvkem bylo Stavovské divadlo. Poslední okamžik hry si budu pamatovat napořád. Ladislav Mrkvička stojí sám proti prázdnému hledišti divadla a hází mrtvolu racka do jezera: Jde totiž o to, že se Treplev zastřelil.

Poslední replika. Konec hry.

Jde totiž o to, že odešel velký herec…

Michal Dočekal, režisér

Ladislav Mrkvička jako Fabrizio s Janou Preissovou v titulní roli komedie Carla Goldoniho Mirandolína (režie Miroslav Krobot, premiéra 27. 11. 1992 ve Stavovském divadle) FOTO OLDŘICH PERNICA

Pan Mrkvička

Snažím se ve vzpomínce na velkého člověka vyhnout otřepaným frázím. Mám noční můru z toho, aby se následující řádky nestaly snůškou nafouklých keců o „výborném herci, ale ještě lepším člověku“ à la nikdo není dokonalý. Zvlášť když on se celou svou bytostí všem klišé vyhýbal a nikdy s námi, se studenty, v prázdných formulích nemluvil. Pokusím se jen popsat, čemu nás pan Ladislav Mrkvička jako pedagog herectví učil.

Upřímnosti nejen vůči svému okolí, ale hlavně nás samotných k sobě. Věrnosti myšlence, že až když člověk zůstává oddaný svému já a dokáže cele přijmout zodpovědnost za svou vlastní osobní pravdu, může i jím ztvárňovaná figura uvěřitelně existovat a volně plout svým světem. Snažit se hledět pravdě do očí, ať už je jakákoli. Učil nás stát nohama pevně na zemi, protože jen tak odoláme větru a jen tak se člověk může pořádně odrazit, kdyby se mu zachtělo létat.

Herecké umění, kterému nás jako pedagog učil, se v jeho podání stávalo jakýmsi niterným odrazem naší vlastní duše, u které je nutno začít. A to si vždy žádá nemalý kus odvahy. A právě odvahu vydávat se do bouří naší vnitřní krajiny pan Mrkvička ztělesňoval. I mnohé jiné její druhy.

Tím přístupem k herectví zůstane pan Mrkvička navždy otisknut v mojí mysli. Stejně tak ale bude navždy tím milovníkem dortíků, které si dopřával skoro před každou hereckou. Tím pedagogem, který na některé studenty, prožívaje s nimi vznik jejich figury, křičel: Sakra, musíte hrát jako s horečkou! 38‚5! 38‚5! Jste všichni moc v klidu! Tím „Mrkvou“, který dokázal jednou větou, ač sám velmi drobného vzrůstu, okamžitě přerůst toho nejvyššího na učebně. Napořád bude držitelem rekordu za nejrychlejší počet „žvýků“ za minutu během hodiny herectví, kterou vedl. Velký dík mu patrně dluží, vzhledem k jeho spotřebě jablek a hrušek, i většina ovocnářství v ČR. Bude to on, na koho bude jedna studentka vzpomínat, jak ji při zkoušení Racka zahnal do kouta třídy a přes svůj věk s neuvěřitelně mužnou energií opakoval: Musíš bejt tygřice! Musíš bejt tygřice! A bude to zase on, koho jeho dlouholetá kolegyně vzpomněla větou: Von Láďa nebyl žádnej suchar. Vy už jste ho zažili řekněme seriózního, ale bejval pěknej bouřlivák…

Pan Mrkvička v prvním semestru: Nezapomeňte, že divadlo není všechno. Choďte na výstavy, na koncerty, na pivo. Protože jinak uvnitř shnijete, zakrníte a nebudete mít jako herci co nabídnout.

Adam Ernest, herec Činoherního studia města Ústí nad Labem