Kompas ukazuje správně na sever

Skandinavista Zbyněk Černík (1951) je – po nedávno zesnulém Františku Fröhlichovi – patrně nejvýznamnější osobností v oboru i s ohledem na překlady divadelních her. Na podzim tohoto roku vydal v prestižním nakladatelství Torst útlou knížku Cesty na sever.

Skládá se z krátkých, vtipně pointovaných střípků zachycujících autorův život osobní i profesní. Představuje nárazově a ve srovnání s jinými pisateli pamětí navýsost cudně rodinné milieu. A obdobně připomíná i vlastní dospělé soukromí. Černík je vášnivým cestovatelem, propojuje na svých poutích literární „úlovky“ s krásami přírody i komplexnějším pohledem na lokalitu, v níž se nachází.

Jako mladík se ocitl v srpnu 1968 v anglickém Bristolu, kam byl pozván svou „penfriendkou“. V televizi BBC běžely záběry z Prahy plné ruských tanků. Anglická kamarádka to se mnou chvíli účastně sledovala, načež se zeptala, jestli mi nebude vadit, když televizor přepne na jiný kanál: běží tam teď důležitý Top Ten, o který by strašně nerada přišla! (str. 22) A ve Spojených státech, kam se mu podařilo vycestovat v době normalizačního kulturního úhoru, přišel ke spoustě paperbackových děl světové beletrie. Na počátku výletu a s batohem plným četby se pak vláčel po dalekých cestách (při návratu do vlasti ho pak u celníků zachránil časopis Playboy, který neplánovaně a bez Černíkova přičinění zafungoval jako „úplatek“). Takové momentky vypoví o stavu světa často víc než sáhodlouhé rozbory.

Autor také od mládí rád fotografuje, s čímž měl na cestách nedemokratickými zeměmi problémy, kdy ho sluhové moci považovali za potenciálního špiona. Několik snímků ze severských cest ostatně doplňuje grafickou úpravu publikace, v níž nalezneme i fotografie z autorova archivu mapující jeho cestu životem.

Směřování k profesi vedlo trnitými stezkami normalizačního režimu. Exkluzivní anglistika byla doplněna méně „hlídanou“ nordistikou při studiu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Po pestré přehlídce krátkodobých zaměstnání zakotvil Zbyněk Černík na delší dobu v Odeonu. Jako pamětník mohu potvrdit, že téměř všechny tímto nakladatelstvím vydávané knihy byly značkou kvality. Překládat se sice nemohlo všechno, ale osazenstvu úctyhodného pracoviště se dařilo prosazovat uměleckou kvalitu. Černík vzpomíná, většinou s laskavostí, na poměry v tomto redakčním domě, zmiňuje se i o omezeném obzoru režimem dosazených šéfů, přibližuje také originální osobnost polyglota a jiskřivého intelektuála, legendárního Miroslava Žilinu.

Především do Švédska vyrazil autor několikrát, jak na vyvzdorované a opožděné stipendium do Uppsaly (již po „sametu“), tak na plodná setkání s autory, které překládal. S tím nejmilovanějším, proslulým filmovým režisérem, ale též prozaikem Ingmarem Bergmanem, se však živý kontakt nezdařil. Z kroužení kolem sousedy utajovaného Mistrova bydliště na ostrově Farö vytěžil však v kruzích čtenářů divadelních periodik proslulý „rozhovor“ s ovcemi z této lokality. Byl totiž redakcí časopisu Svět a divadlo k interview se světově proslulým tvůrcem zaúkolován. Půvabné je též líčení průvodcovské role při pobytu dalšího velikána švédského písemnictví Pera Olova Enquista, který byl v době zásadních politických změn v Praze poznamenán „démonem alkoholu“.

Překladatel půvabně pointuje řadu situací, do kterých se dostal. K nezapomenutelným patří historka s pobouřenou čtenářkou populárního Stoletého staříka (autor J. Jonasson). Popudila ji poněkud drsná, expresivní dikce některých postav, které si neberou servítky. Pokusil jsem se milé čtenářce vysvětlit, že se s tím nedá nic dělat, protože používání sprostých slov je jejich charakteristický rys, obávám se však, že jsem ji nepřesvědčil. A tak se nad sebou vážně zamýšlím. Že bych příště rozzuřenému gangsterovi, který si v té knize ulevuje jadrným Kurva himlhergot do prdele zmrdaný!, radši do úst vložil třeba Sakrblé, u všech rohatých? (str. 67)

Zbyněk Černík připomíná i svou původní literární tvorbu. V rejstříku si můžeme připomenout jeho pro rozhlas připravované profily významných severských spisovatelů, ale také autorovy „úkroky stranou“ do žánru sci-fi či nabídky pro dětské čtenáře, která se točí kolem „severských“ hrdinů-medvědů.

Píle erudovaného překladatele je neuvěřitelná, Černík má na svém kontě zatím 73 titulů, především (ovšem nejenom) převody ze švédštiny. A nejde o žádné banální čtivo. Do nordistova portfolia se vedle Bergmana, Enquista a Noréna vejdou například Emanuel Swedenborg, August Strindberg, Torgny Lindgren či Stig Dagerman. A také ovšem Bergmanův kameraman a mistr svého oboru Sven Nykvist.

S mnohými těmito opusy jsem strávil inspirativní čtenářské – a v případě dramatických textů také divácké – chvíle. A překladatelova mozaikovitého vzpomínání se to týká rovněž.

Zbyněk Černík: Cesty na sever. Torst 2020, 172 stran.