Kdo uteče, vyhraje
Výpravné životopisné drama o československé běžecké legendě Emilu Zátopkovi je v naší kinematografii výjimečným počinem. Skoro pohádkový příběh továrního dělníka, který přišel ke sportu náhodně a dosáhl olympijských úspěchů, má šanci zaujmout i mezinárodní publikum.
Svatba Emila a Dany Zátopkových (Václav Neužil a Martha Issová) Foto archiv
Medaile za řemeslné kvality si zaslouží režie Davida Ondříčka, kamera Štěpána Kučery, hudba Beaty Hlavenkové, střih, výprava, kostýmy, o hereckých výkonech hlavních představitelů nemluvě. Václav Neužil se přímo převtělil do Zátopka. Přesně nastudoval jeho originální běžecký styl, mluvu i mimiku. Rovněž Martha Issová se intenzivně věnovala přípravě na svou roli oštěpařky Dany Zátopkové a obstála v ní.
Diskutabilní je však scénář. Scenáristé životopisných snímků mají výhodu opory v realitě, ale zároveň si musí dávat pozor, aby neuschli u dějepravy a učebnicového hesla, netesali pomník v nadživotní velikosti nebo nezabředli do kýčovitého barvotisku.
David Ondříček, Alice Nellis a Jan P. Muchow se pokusili o plasticitu Zátopkovy postavy zobrazením jejích stinných stránek. Odvážili se toho však jen krotce a zdůraznili spíše ty obdivuhodné: pevnou vůli, nezdolnost, kreativitu, otevřenost. Za rámec retrospektivního vyprávění, zachycujícího klíčové body jeho kariéry, zvolili návštěvu australského vytrvalce Rona Clarka v Praze, kterou oproti skutečnosti posunuli do exponovaného roku 1968. Ron, zdrcený kolapsem na olympiádě v Mexiku, v jejich autorské licenci přiletěl do okupovaného Československa požádat o radu svého přítele a mentora, který byl v té době již za zenitem a prožíval manželskou krizi.
Kožený a úzkostlivý Clarke, povahový protipól Zátopka, naplňuje úlohu rozpačitého statisty dosazeného sem zejména kvůli zahraničním divákům. Odvíjejí se před ním zásadní události Zátopkova mládí, evokované relikviemi minulosti v jeho bytě – fotografiemi, medailemi, deníky. Nadšený Emil se umanutě hnal za vítězstvím a jiné věci odsouval na vedlejší kolej.
I scénář se zaměřuje především na Zátopkovu sportovní dráhu od počátků v Baťově továrně za války po její vrchol na olympiádě v Helsinkách roku 1952. Další fakta, například o jeho politickém konformismu, pouze předkládá, aniž by je rozebíral. Důsledky Zátopkova spojenectví s mocí zmiňuje, ale neřeší. Je to přístup poněkud opatrnický; vážky objektivity se překlánějí na stranu posvátného respektu vůči ikoně, do jejíž morálky se nevrtá. Jistě, určitá devótnost je pochopitelná, vždyť národních hrdinů nemáme mnoho. Filmaři a spisovatelé živící Zátopkův mýtus se mohou obhajovat tím, že charakterové zvláštnosti a morální lapsy se idolům tolerují (Nezvala taky neškrtáme z čítanek kvůli jeho zpěvům Stalinovi a Nohavicu mnozí dál poslouchají), jako kdyby géniové všeho druhu měli větší právo na selhání než obyčejný člověk.
Václav Neužil se do Zátopka doslova převtělil Foto archiv
Ve fikčním filmu se ale Ondříček mohl rozmáchnout více než ve svém televizním dokumentu (Zátopek, 2016). Ne že by měl Zátopka násilně zbavovat aureoly a kaceřovat ho, ale aspoň dát nahlédnout pod povrch událostí, odkrýt jeho motivace. (Členství v KSČ a zaměstnání v armádě přijal jen proto, že mu poskytovaly vhodné podmínky pro rozvoj jeho talentu? Byl si vědom, že je komunisty zneužíván? Bral své „reprezentování“ socialismu coby nutnou úlitbu režimu, či s ním souhlasil? To, co by se dalo považovat za přinejmenším eticky sporné, páchal mimovolně, v dětinské naivitě?)
Z dostupných indicií tak lze jen odhadovat, že Zátopkova osobnost odpovídala archetypu Puera, Věčného chlapce. Chytal se příležitostí a bezproblémově proplouval. Pro úzký fokus na stanovený cíl se vše ostatní v jeho výhledu dostalo na periferii a nelámal si s tím hlavu. Stal se tak trochu zajatcem svého já, vedle něhož se už nic jiného nevejde. Nedokázal reflektovat, že svou živelnou neomaleností zraňuje okolí (Byla to jen legrace…). Prizmatem této povahy je možno nahlížet jak jeho prorežimní angažmá, tak peripetie vztahu s mnohem racionálnější manželkou Danou, která mu nastavovala zrcadlo a poskytovala uzemnění. Ačkoli také třímala olympijské zlato, on ji sebestředně odsouval do svého stínu a její touhu po dětech podřizoval své nechuti usadit se. Souznělo s jeho přirozeností být miláčkem davu. Na besedách s pionýry a dělníky moravsky bodře povzbuzoval mladou generaci ke sportu i k práci a zároveň brojil proti imperialistům. I coby světová hvězda zůstal ogarem zpívajícím lidové písně a rozprávějícím rozverně, že „hnal jako střelená myš“. (Mimochodem, umělý moravský přízvuk pražských herců kolegové kritici v tomto případě – z neznámých důvodů – nepranýřují, což je například vůči Díře u Hanušovic nespravedlivé.) Spolupráci s StB i justiční vraždu Milady Horákové pod mírným nátlakem podepsal, ale svědomí si tím nezatěžoval. Potřeboval si zachovat lehkost, aby mohl pádit dál.
Tyto incidenty přidávají scenáristé do mozaiky rozporuplností jeho chování. Kromě loajality totiž projevoval vůči socialistickému zřízení občasnou impulzivní rebelii (zastal se Stanislava Jungwirtha, kterého soudruzi nechtěli pustit na olympiádu v Helsinkách, protestoval proti okupaci v osmašedesátém roce). Když ho křikloun na stadionu obviňuje, že prominentní postavení si vydobyl službou straně, Emil ho snadno setřese. Svou strategii objasňuje Ronu Clarkovi: Kdo uteče, vyhraje. Takto utíkal před vším, co mu bylo nepohodlné, včetně Danina přání založit rodinu, jež představovalo zdroj vleklého tichého konfliktu mezi Zátopkovými.
Ambicí filmu mohlo být vedle dokonalé rekonstrukce olympijských scén právě pečlivější rozkrytí dobového kontextu a motivace postav. A snad i otázka, za čím fenomenální atlet celý život běžel. Odpověď naznačuje úvodní a závěrečná scéna, rámující děj sofistikovaněji než pražský pobyt Rona Clarka. Je to vize vyčerpaného Zátopka při maratonu.
Na startu prohlásí: Dnes tak trochu umřeme. A jeho slova mají hlubší dosah, než si v tom momentě asi uvědomuje. Netýkají se jen sportovního výkonu vyžadujícího extrémní, až zdraví ohrožující nasazení, ale iniciačního rituálu, jímž umírá dítě a rodí se muž. Domorodec na poušti ho uvádí do tajemství přechodu, kdy musí „překročit práh bolesti a utrpení“. Dost možná Emil bezděčně běžel za tímto cílem: překonat limity své chlapecké nátury a přerodit se v muže.
Ondříček ale hranice „povinné“ úcty k české atletické modle nepřekročil. Jeho Zátopek má znaky velkofilmu: je strhující, dynamický, dojímavý, divácky vstřícný, obsahuje love story. Formálně nepřináší nic nového, sází na jistotu a elegantně klouže po povrchu.
Z karlovarského festivalu si snímek odnesl Cenu diváků, bezpochyby získá další domácí vavříny, chystá se na velkolepé tažení do světa a činí si naděje na reprezentaci České republiky v oscarovém klání.
Zátopek. ČR 2021. Scénář David Ondříček, Alice Nellis, Jan P. Muchow, režie David Ondříček, kamera Štěpán Kučera, hudba Beata Hlavenková, výprava Jan Vlasák, střih Jarosław Kamiński, kostýmy Kateřina Štefková. Hrají Václav Neužil, Martha Issová, James Fracheville, Robert Mikluš, Jiří Šimek. Distribuce Falcon, v kinech od 26. srpna 2021.
Komentáře k článku: Kdo uteče, vyhraje
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
