Kay Voges: Chceme vrátit Volkstheater zpět do srdce města
Rozpoutal digitální revoluci v divadelní tvorbě. Deník Die Welt nazval regionální scénu Schauspiel Dortmund pod jeho progresivním vedením přední německojazyčnou divadelní laboratoří. Činoherní a operní režisér Kay Voges (*1972) tehdy uvedl dortmundskou inovátorskou inscenaci Jas. Okamžik na Pražském divadelním festivalu německého jazyka. Zčásti filozofický scénický esej, zčásti stylizovaná live fotoshow se hrála v industriálním Fóru Karlín. Na 27. ročník PDFNJ přijel Kay Voges v nové funkci uměleckého ředitele vídeňského Volkstheateru, aby představil – co do efektů – umírněnější Osamělé duše. Přesto během rozhovoru křižovaly dýmu plné hlediště Divadla na Vinohradech intenzivní laserové záblesky.
Proč jste zařadil na repertoár drama Osamělé duše z roku 1891?
Přestože jde o hru staršího data, stále je působivá. Pojednává o tom, že není možné sladit vlastní životní koncepty a sny se zcela odlišnými představami našeho protějšku a jak obtížnému rozhodování jsme vystavováni, když svoboda jednoho vylučuje svobodu druhého. Gerhart Hauptmann dokázal již v mladém věku vyprávět o dilematu lidské existence, které je i dnes mimořádně aktuální. Inscenaci jsme zkoušeli v zimě 2020/2021, kdy byl zákaz vycházení. Lidé ještě směli chodit do práce, ale už ne na ulici. Osamělé duše byla jedna z našich prvních produkcí, a tak se nový soubor teprve dával dohromady a k tomu onemocněl režisér. Byla to temná doba, ve které ten ponurý kus vznikal. Mlhy na jevišti a osamělost postav s tehdejší situací velmi dobře korespondují. O to příjemnější je, že bylo téma v této těžké době tak dobře přijato. Doufám, že se bude líbit i festivalovým divákům v Praze a snad – když se na ty časy rozpomenou – dokážou lépe pochopit, o čem hrajeme.
Za vašeho působení v Schauspiel Dortmund jste razili heslo: Kdo chce divadlo, musí říct k čemu. K čemu tedy divadlo?
Ta nádherná věta je výzvou, abychom si my, divadelníci, neustále připomínali otázku relevantnosti. Jsme ještě pořád relevantní, tvoříme něco nového, nebo dokážeme pouze převyprávět staré věci? Pro mě je divadlo soudobým uměním. Jeho specifikem je, že vzniká každý večer znovu a herci a publikum sdílejí společný prostor – nejen divadelní, ale i časový. Všichni pocházíme ze současnosti a můžeme o právě prožívaném čase společně přemýšlet. A také o tom, jak s ním naložíme zítra. Odkud přicházíme a kam chceme směřovat? Tento pojem o čase jsem prosazoval v Dortmundu a chci ho prosazovat i ve Vídni. Zvát lidi, kteří přijdou do divadla, k přemýšlení nad tady a teď a diskutovat aktuální témata a vlivy tak, abychom nebyli jen historickým muzeem pro dramatické texty.
DIGITALIZACE DIVADLA
Jako režisér výrazně zapojujete digitální techniku a multimediální prostředky. Nemohou vést tyto metody až k zániku hereckého umění?
Vůbec ne. Ani člověk přece nebyl za posledních čtyřicet let zničen postupující digitalizací. Změnilo se ale vnímání světa. Demokratizační a liberalizační hnutí se díky digitalizaci mohla důrazněji a rychleji prosazovat, ale ze stejných důvodů také posílila fundamentalizace a šíření fake news. Život a práce se v některých aspektech zjednodušily, na druhou stranu ale zesílil dohled a kontrola. Digitalizace vyvolala ve světě společenskou změnu. Musíme si jí být vědomi a brát ji v úvahu při tvorbě inscenací. Divadlo, které bych chtěl dělat, staví vždy do centra pozornosti člověka. O to jde v divadle od jeho prapočátků. Odkud přicházím, kam mířím a jak co nejsmysluplněji strávit čas mezi narozením a smrtí? Tyto otázky tvoří podstatu divadla. Dnes se ale přidávají i otázky, jak v tom mezičase zacházet s technologickými nástroji. Digitalizace poskytuje nové formy vyprávění a divadlo ji stejně jako každou novou technologii rychle převzalo, aby tak obohatilo scénické vyprávění. Tak jako Max Reinhardt již pár let poté, co bratři Lumièrové vynalezli filmový projektor, používal ve svých inscenacích filmovou projekci. Odjakživa platí, že divadlo, které bylo a je vázáno k současnosti, velmi často čelilo soudobým uměleckým i technickým inovacím.
Jednou jste prohlásil, že chcete hrát za utopii lepšího světa. Co si ale představit pod pojmem utopie ve 21. století? Humanistické ideály, které se vytrácejí, nebo něco jiného?
Jsem bytostný humanista a liberalizační hnutí posledních několika desetiletí jsou již na správné cestě. Jako lidstvo jsme mnohého dosáhli, ale politická hnutí po celém světě se také mění zpět na konzervativnější a částečně pravicová. Věřím ale, že hájíme rovnost, respekt k cizímu a odlišnému a můžeme využít jeviště k tomu, abychom zvyšovali povědomí a citlivost lidí k těmto tématům. Můžeme předvádět touhu po rovnoprávnosti, respektu, svobodě, názory a pohledy na druhé a snad i rozvíjet kolektivní touhy. Divadlo je místem, kde můžete na jevišti vidět pachatele i oběť zároveň. Snad nám vyprávění a kolektivní reflexe pomohou stát se trochu mírumilovnějšími a humanističtějšími.
V Praze jsme před několika lety viděli vaši Goethem inspirovanou inscenaci s live fotoshow Jas. Okamžik a nyní jste ve Volkstheateru inscenoval Fausta. Co by si podle vás přál Faust dnes? Nežijeme namísto smysluplného, kantonálního života pouhé okamžiky?
Dohoda, kterou Faust uzavírá s Mefistem, zní: Kdybych jen mohl říct: Okamžiku postůj, jsi tak krásný, pak získáš mou duši. Okamžik spokojenosti, snad též okamžik bezmezného štěstí nebo okamžik, kdy vnitřní neklid ustane a člověk si pomyslí: tady setrvám a dál už se nepotáhnu. Faust je ovšem hledač a ve svém hledačství není dvakrát sympatický. Je to egocentrik, mizantrop, schopný jít přes mrtvoly, aby dosáhl cíle. Přesto stále hledá okamžik, kdy by mohl dojít klidu a spokojenosti. To je Faust, jak ho vidím já, nepříliš vzdálený Faustovi v Goethově pojetí. Goethe toho napsal hodně o čase a světle. Celý život se zabýval barvami a světlem. Co znamená obraz a co odraz, tedy reprodukovaný obraz. Faust je plný světelných úkazů, s blesky a mihotavou září svíček, podrobně popsaných za pomoci obrazů, projekcí a reflexí. Všechny motivy jsme použili v inscenaci, abychom prostřednictvím vjemů utvářeli večer. Goethe řekl, že se nám život zrcadlí v barevném odlesku. Nevěří, že můžeme uchopit realitu nebo božství, ale pouze jejich odlesk, odraz. Reflexe světla je tím, co nás snad může přivést blíž k poznání. Nejsme ani schopni dívat se do slunce, do světla, můžeme sledovat jen jeho odraz. Takže nebudeme mít pravdu, skutečnost, ale pouze její reprodukci. Také ve zmíněné inscenaci šlo o obraz okamžiku, který nás snad mohl přiblížit tušení historie a pravdy.
Anke Zillich, Nick Romeo Reimann a Anna Rieser v ponuré, do dýmu zahalené inscenaci Hauptmannových Osamělých duší FOTO NIKOLAUS OSTERMANN
PERMANENTNÍ HLEDÁNÍ
Můžete porovnat Schauspiel Dortmund a Volkstheater Wien? Jaké jsou rozdíly z hlediska instituce a publika a přináší Vídeň jinou inspiraci?
Volkstheater je nádherné divadlo s úctyhodnou tradicí. Budovu postavili v roce 1889 měšťané, kteří chtěli být z jeviště také slyšet, ne pouze napodobovat císařské divadlo jako tehdejší Burgtheater. A tak se zde v průběhu posledních sto třiceti let inscenovaly texty řady soudobých autorů a autorek od Arthura Schnitzlera přes Elfriede Jelinek po Wernera Schwaba. Ve Volkstheateru se vždy experimentovalo s neotřelými perspektivami a novinkami. Tuto tradici vidím jako inovaci narativu. Tou se cítíme být vázáni. Jsme skupina divadelníků, kteří hledají způsoby, jak zatraktivnit současné narativní formy. Děláme divadlo, které se zabývá klasikou a jejím sdělením v kontextu současnosti, ale i divadlo s výrazným akcentem na vizuální umění a zajímá nás, jak a kde propojovat performativní a výtvarné umění. Děláme divadlo, které překračuje hranice směrem k digitálnímu umění a hudbě. Nejen že se u nás konají koncerty, ale hudebníci a hudebnice se podílejí i na vzniku inscenací. Věřím, že už permanentním hledáním je Volkstheater ve městě plném divadel čitelná značka. To je jeden z největších rozdílů oproti Dortmundu, kde jsem řídil jediné velké divadlo ve městě. Ve Vídni fungují vedle sebe dvě nebo tři stejně velká i větší divadla a kulturní nabídka je obrovská. Získat v takové konkurenci diváky je výzva. Ale také šance vytvořit zcela speciální nabídku, která se ovšem nemusí líbit každému, protože je toho už příliš mnoho. Přesto s naším rozmanitým programem děláme divadlo pro každého.
Jak to nyní, po koronavirové krizi, vypadá s finanční podporou?
Volkstheater je z poloviny financován federální vládou a z poloviny městem. Za tak silné sponzory jsme nesmírně vděční a doufáme, že se na jejich podporu budeme moci spolehnout i nadále. Kvůli inflaci a očekávanému zvyšování sazeb ale dojde k omezování výdajů. Po ekonomické stránce určitě nebude snadné dělat v postpandemických a válečných časech divadlo.
Do jaké míry jste během dosavadního působení ve Volkstheateru stihl naplnit své představy a cíle?
Ve Vídni jsem nastoupil v roce 2020. Právě byl vyhlášen lockdown a zároveň probíhala generální rekonstrukce divadelní budovy. De facto jsme začínali na staveništi. Sotva skončila, přišel další lockdown a pak další. Kontinuálně hrajeme teprve od ledna 2022. Od té doby jsme byli pozváni na přehlídku Theatertreffen, získali Divadelní cenu J. N. Nestroye a další pocty. Je úžasné, co jsme v tak krátkém čase dokázali. Člověk cítí, že se ubíráme správným směrem, přesto však máme pocit, že jsme na samém začátku (s novým souborem, novým uměleckým směřováním a v čerstvě zrekonstruovaném domě), dokud si Volkstheater ve Vídni opět nevybuduje pevnou pozici a jméno. Kvůli uzavření během rekonstrukce a následné koronavirové pandemii jako by tam divadlo dva roky v podstatě nebylo. Nyní je důležité vrátit ho zpět do srdce města. Jsme na dobré cestě, ale stále ještě daleko od cíle.
Který současný dramatický text považujete za nadčasový?
Minulou sezonu jsme zahájili inscenací dramatické básně Politici od Wolframa Lotze a věřím, že tento text se bude moci hrát i za dvacet nebo čtyřicet let. Mohu doporučit jak k četbě, tak ke scénickému zpracování! Mám za sebou premiéru komedie o zániku světa, kterou pro nás napsal spisovatel Kristof Magnusson: Apocalypse Miau. Satira na nacismus a aktuální ideologické debaty. Je to skvělý, zábavný a – jak zjišťuji – i velmi relevantní příběh o naší současnosti. Díky bohu se vždy najdou autoři a autorky, kteří svými texty dokážou zasáhnout nerv naší doby. Úder na nerv doby pochopitelně vždy trochu zabolí. Považuji tedy za důležité přivádět do divadla současné hlasy, ale zároveň neustále porovnávat se současností ty archaičtější a ptát se, jaký význam pro nás mají a jakým způsobem je interpretovat, aby ho měly.
Máte umělecké krédo?
Oceňuji Beckettovo: Selhat. Selhat znovu. Selhat lépe. Divadlo – nebo umění všeobecně – je permanentní selhávání a snaha překonávat překážky, což úzce souvisí s pochybnostmi, ale také s odvahou vzdor pochybnostem přidat něco navíc, nabrat z toho zkušenosti a pokračovat.
Komentáře k článku: Kay Voges: Chceme vrátit Volkstheater zpět do srdce města
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
