Kafka na vlně

New normality je pojem zastřešující všechno nové, co bylo dříve nemyslitelné, co se však s pandemií koronaviru stalo běžnou součástí našich dní a jen tak z nich nezmizí. Například nošení roušky, online porady či home office v korporátech anebo revidovaná role „okýnek“, přes něž jsme nakupovali, konzumovali, popřípadě se skrze ně dostávali ke kultuře, jinak v decimujícím útlumu. Umění má však jistou tendenci k boji za „old normality“, což potvrdila i nedávná jarní edice festivalu …příští vlna/next wave… pětidenním maratonem performancí na motivy Kafkových povídek, který se odehrál za výlohou pokladny divadla Komedie. Kolemjdoucím měl ve zrychleném režimu předvést život umělců v době pandemie – od naprostého útlumu přes nesmělé oťukávání možností přeci jen se projevit až po nadějnou současnost, kdy snad živé umění opět ožije.

Každý z umělců za výlohou pokladny divadla Komedie strávil alespoň čtyři hodiny, Martin Talaga performoval ve čtvrtek 13. května od 16 do 20 hodin FOTO ANNA ČERNÁ

Kafkovský koncept dramaturgyně festivalu Lenky Dombrovské byl víc než srozumitelný – vždyť jsme se na rok v podstatě ocitli v dosud nenapsané Kafkově povídce, jejíž absurditu určuje nekompetentnost vládních činitelů, neproniknutelnost logiky jejich nařízení (pokud lze vůbec o logice hovořit), směšné siláctví a zejména z jakéhokoli řádu vykloubená komunikace. Absurditu logikou nezvrátíš, další absurditou ji lze alespoň obnažit.

Zpětně je pozoruhodné sledovat estetický i dramatický vývoj soustavy performancí přesně v onom duchu „život umělce v pandemii v kostce“. Petr Krušelnický alias Krusha nasadil náležitě depresivní výraz, jemná a ostýchavá gesta a černé sluneční brýle, potemnělý prostor pokladny se navíc rozsvítil jen v okamžiku, kdy divák bouchl do okna, čímž díky připojenému čidlu na okamžik rozblikal světelný zdroj. Dokonalé zpodobení temného života umělce na počátku krize. Ostatně povídka Umělec v hladovění je pro to více než návodná, jen s tím rozdílem, že Kafkův umělec hladovět chtěl, zatímco současní umělci by bezpochyby raději nehladověli.

První den zároveň ukázal limity celkového konceptu. Absence jakéhokoli zvuku a Krushův neinvazivní přístup nebyly schopny zlákat kohokoli z kolemjdoucích k aspoň krátkému zastavení, neřkuli k interakci. Permanentně přítomný stativ s kamerou zase vzbuzoval dojem, že se v pasáži něco natáčí a diváci by akorát překáželi. Lhostejnost a nevšímavost ve vztahu k umělcům byla ovšem pro tento národ v prvních měsících pandemie příznačná, takže i v tomto ohledu byla Krushova performance bolestivou ilustrací.

K větší změně nedošlo ani druhý den, kdy Krushu vystřídala performerka a básnířka Jana Orlová. Ta sice kukaň rozsvítila a vybavila propracovanou scénou, jejímž středobodem bylo na pohled velmi pohodlné sofa a konferenční stolek, svou akci však omezila na psaní básní. Slova pronášená v tichosti izolace končila nalepená na okně, a kdyby kolemjdoucí chtěli na básně odpovědět, bylo by to možné zase jen skrze papír. Akce tak bezezbytku naplňovala onen (ne)komunikační rámec mezi vrchností (politiky) a národem v izolaci. Kafkova úvaha O podobenstvích, která Janě stála inspirací, pojednává o tom, že smysl promluv netkví v tom, co se říká, ale ve významech skrytých za slovy. Ty ovšem každému unikají, pročež si lidé nerozumějí. Pandemie toto zjištění obnažila na kost a Jana Orlová je přetavila do srozumitelného živého obrazu.

Navazující umělkyně vystupující pod jménem ka3ka3 možnosti prostoru opět posunula. Pokryla ho bílými kusy látky, čímž vzniklo skličující, snad nemocniční prostředí, a naplnila akcí, jež spočívala zejména v mechanickém drolení sušenek do akvária a česání (paruky nebo vlastních vlasů). Sama sebe přestylizovala do neurčité bezpohlavní bytosti se zakrytou tváří. Těžko říct, jestli byla personifikovaným virem, který jen mechanicky a bez zájmu drolí lidské životy, nemocničním pracovníkem, jenž si krátí čas, než se uvolní některé z nedostatkových lůžek, anebo prostě jakýmkoli člověkem v karanténě, jehož život se začal nápadně podobat názvu další Kafkovy povídky. Bídu starého mládence by snad šlo popsat jako stav, kdy si člověk uvědomuje, že kdyby dříve něco podnikl, neocitl by se v takto bezvýchodné situaci. Je však otázkou, do jaké míry měli lidé v pandemii svoje osudy ve vlastních rukou. Smysl kafkovského narativu roubovaného na pandemický život umělce se přes všechnu vizuální působivost a možnost interakce (bytost i kolemjdoucí měli k dispozici pěnové spreje k psaní vzkazů na okno) tentokrát poněkud ztrácel v mnohohlasu interpretací.

Jednoznačně nejpůsobivější a nejnaléhavější byla performance Martina Talagy. Ten do pasáže konečně pustil hudbu a pozornost kolemjdoucích si dokázal získat energickým tancem s prvky travesti show (za čtyři hodiny se převlékl do mnoha ženských šatů). Zde musím poněkud revidovat to, co jsem k performanci napsal na i-DN. Kafkova povídka Šaty rozvíjí skrze motiv obnošené tváře téma lidské identity. Podobně jako měníme šaty, můžeme (a taky to zhusta děláme) za život vystřídat hromadu masek, pro každou situaci jinou, ale vlastní tváře se přesto nezbavíme. Otázkou zůstává, co tvoří naši skutečnou podstatu – nespočet masek, nebo jedna jediná tvář? Talaga vykročil z pandemického rámce a téma povídky přetavil do osobní zpovědi o stigmatizaci příslušníků LGBT komunity, jež vede k nedobrovolnému přetvařování se před většinovou, často nesnášenlivou společností. V důsledku toho je pak vnímání integrity vlastní existence náročné, ne-li téměř nemožné.

Povídka V noci, která maraton uzavřela, končí slovy: Jeden musí bdít, praví se. Jeden zde musí být. Je jím někdo, kdo o události podá zprávu. Poslední den se všechny čtyři performance, respektive jejich videozáznamy a fotodokumentace, slily v jeden silný proud odvahy vyjádřit se uměleckými prostředky k aktuální situaci. Ti, kdo projekci alespoň chvíli sledovali, viděli taky všechny ty „spící“ lidi, kteří havlovsky řečeno bezmocně dovolili, aby absurdita a zvůle získaly navrch.

Jarní Nextka se stala koncentrovanou kritikou lhostejnosti a netečnosti a jako taková zaslouží obdiv. Akcentem na veřejný prostor zároveň předznamenala hlavní podzimní běh festivalu, který bude oproti posledním ročníkům klást důraz na veřejný prostor. Asi jako mnoho dalších divadelních aktivit, které se nebudou chtít kvůli svázanosti s uzavřenými sály znovu dostat do izolace. Veřejný prostor ožívá. New normality.

Speciální kafkovská …příští vlna/next wave… proběhla od 10. do 14. května 2021.