Jan Klusák: Nejen o seismografech duše

Jeho talent je rozprostřen do mnoha stran. Ve sféře tzv. vážné hudby je skladatel téměř světový. Bez jeho výrazné hudby by ale nebyla myslitelná ani československá filmová nová vlna. Ostatně ani bez jeho hereckých výkonů v jejích erbovních filmech O slavnosti a hostech, Mučedníci lásky či Valérie v říši divů. A chudší by bylo i Divadlo Járy Cimrmana bez opery Úspěch českého inženýra v Indii, v níž zastoupil českého génia v roli komponisty. A tak dál a tak dál…

Jste stálým ctitelem Bedřicha Smetany. Právě si připomínáme dvousté výročí narození velkého českého skladatele – a Smetany je takříkajíc všude plno. Jak to udělat, aby Smetanova hudba po odeznění všech možných jubileí nevábila zase jen minoritu?

Nevím… Vždycky asi záleží na generačním pocitu a společenské situaci. Za první republiky a za protektorátu Smetanova hudba díky Václavu Talichovi burcovala národ a paradoxně byl Smetana oficiální ikonou i za komunistického režimu. To byla zásluha – řekl bych jediná – Zdeňka Nejedlého, který byl vírou „smetanolog“. Hudba musí v člověku vzbuzovat lásku, a jestli jí dneska většina lidí není schopna, je to jejich vysvědčení, ne Bedřicha Smetany. Asi se máme moc dobře…

Ve své tvorbě se vztahujete spíš ke Stravinskému a vůbec k Pařížské šestce. Je Smetana něčím inspirací i pro vás?

No jistě! Smetana, to přece není jen proklamace národního cítění, lásky k národu, to je obrovské kompoziční umění. Jeho předchůdci, například Václav Jan Tomášek nebo František Škroup, byli bezesporu dobrými skladateli, ale teprve Smetana vynalézal hudbu znovu a znovu. Absolutní novum v české kultuře. A ty šplechty dobových recenzentů, že napodobuje Wagnera, to byla jenom zášť. Pracovat podle podobných principů není nápodoba. Jako kdyby dnes o mně psali, že napodobuji Stravinského nebo Schönberga.

Životní jubileum máte i vy. Devadesátka, to je úctyhodný věk, pro většinu kmetů doba bilance a odpočinku. Ještě vás baví skládat?

Komponovat nepřestanu, dokud budu živ. Jednak mě to pořád těší – a jednak drží při životě. Já nemohu jenom krmit ptáčky nebo chodit s pejskem do parku.

Pejsek jako parťák ve stáří by byla posila, nebo ne?

Byla, ale nedopřeju si ji, protože pes by mě určitě přežil a to nemůžu žádnému pejskovi udělat.

Kdybych vám přinesl texty od nějaké mladé básnířky a líbily se vám, složil byste na ně songy?

Ano, pokud bych to ještě stihl. Já nepohrdám žádnými žánry, už před léty jsem vám v rozhovoru pro Divadelky řekl, že Bécaudem bych byl od hodiny. Já mám teď spoustu práce. Dokončuji kantátu, vlastně melodram na text Františka Ringo Čecha. On je můj starý kamarád, pořád mě vyzýval, abychom spolu něco udělali, a já pořád říkal ne. Až mi přinesl krásný, hluboký text, úvahu o smrti a loučení se životem. Pak musím zkomponovat první větu k jedné skladbě pro housle, violu a orchestr, kterou jsem slíbil svému švýcarskému kamarádovi Simonu Kamartinovi a jeho ženě. Taková travestie Mozarta to je. A dostal jsem zakázku na skladbu pro sólový hoboj do soutěže příštího Pražského jara. Takže mám co činit na celý rok.

A ta bilance?

Jsem moc rád, že se mi v životě povedly dvě kompozice, které jsou – řeknu neskromně – novátorské. Variace na Mahlerovo téma a Axis temporum. Nepodobají se ničemu, co se do té chvíle komponovalo, aspoň myslím. Vřelý vztah mám ke svým smyčcovým kvartetům, nazývám je seismografy duše. Je v nich zachyceno chvění, které máte v nitru a jež nedokážete vyjádřit jinak než čistým čtyřhlasem smyčcových nástrojů. A docela dětský vztah mám ke své první opravdové skladbě, dechovému kvintetu Hudba k vodotrysku, který jsem nazval podle Nezvalovy Snídaně v trávě: Nemám čas na myšlení / Vše sázím na dojem / dívaje se jak pění zahradní vodojem. Byly mi tři, žili jsme v Poděbradech a já z okna pozoroval lázeňský vodotrysk, jímž prolínala barevná světla z reflektorů. Vlastně primitivní, skoro dětská skladba, kterou jsem napsal, když mi bylo dvacet a byl jsem v prvním ročníku na AMU.

Zkuste stručně povědět – podle Karla Čapka, Jak se co dělá –, jak se dělá hudba?

Jak kdy a jak komu. Některý skladatel sází na emoce, jiný na rozum. Já jsem víc racionální typ. Napřed vytvořím kostru, jakési lešení z tónů, tvořím je podle určitého mustru, řekl bych geometrického. A ty tóny jsou jak různé hlasy, které můžete různě instrumentovat, rytmizovat, transponovat, skákat z oktávy do oktávy… A z jedné takové kostry může vzniknout deset různých skladeb, které si vůbec nejsou podobné.

Existuje nějaká vaše hudba, kterou z odstupu let nemáte rád?

Za žádnou skladbu se nestydím. Všechny jsou moje děti. Dlouho jsem proklínal služebnou, doprovodnou hudbu k činohrám a filmům, protože to byla objednávka na cizí koncepci. Ne na tu moji. Dneska jsem i za ni vděčný, protože jsem ji skládal pro dobré umění a pro přátele – Otomara Krejču, Evalda Schorma a Jeníka Němce. A dlouho jsem nadával na hudbu k Nemocnici na kraji města. Teď mi působí radost, je populární, dost lidí si ji vložilo jako vyzvánění do mobilu, občas ji hrají lázeňské orchestry a na stará kolena mi sem tam přispívá do rozpočtu.

Co nejdřív děláte, když ráno vstanete?

Nedávno jsem četl, že největším problémem současného světa jsou špatné vlády. Tak se každé ráno modlím k Panně Marii a k Pánu Bohu, aby se napravily.