James George Frazer: Zlatá ratolest
James George Frazer: Zlatá ratolest (překlad Libuše Boháčková, Odeon, Praha 1977)
Je těžké hledat jednu jedinou knihu, z níž člověk ve svém přemýšlení, práci či vstupu do divadelního světa čerpal či stále čerpá.
Jako pohan, který neuznává náboženství a jednoho boha, bych – obdobně jako mnozí mí předchůdci – rád vyjmenoval řadu biblí, jež mne ovlivňovaly a stále inspirují, určují mé divadelní hodnoty a měřítka a udávají hranice, v nichž se mé myšlení pohybuje. Přesto je myslím zdravou výzvou této rubriky respektovat monoteistická náboženství, hledat jednu studnu, jeden pramen, z něhož naše myšlení o divadle vyvěrá a k němuž se obrací v obdobích krizí a nejistot.
Pro mne je to studie skotského antropologa, etnologa a etnografa Jamese George Frazera Zlatá ratolest, jež byla poprvé publikována roku 1890 ve dvou svazcích, ale později – mezi lety 1906 a 1915 – byla rozšířena na svazků dvanáct. Česky vyšla poprvé až v roce 1977 v překladu Libuše Boháčkové, po listopadu 1989 pak ještě dvakrát v překladu Věry Heroldové-Šťovíčkové a Ericha Herolda. Její nedostupnost (nelze ji dnes sehnat ani v antikvariátech) je dokladem, že přitahuje a zajímá – nejen divadelníky – stále. Přestože jde mnohdy o překonané antropologické teorie, je inspirativní svým vhledem a interpretacemi mýtů a dávné magie, vstupy do archetypů a podvědomí, do podstaty myšlení a chování, jež se projevuje rituály a jejich formami a provedeními. Autor se zabývá vznikem a počátky magie a kouzelnictví, jež jsou v podstatě prvopočátky a podstatou divadla. Kouzla jsou podle něj založena na zákonech podobnosti – ty označuje homeopatickou, imaginativní magií – anebo na zákonech doteku, což je podle něj kontaktní magie. Sleduji-li jakékoli živé dílo (divadlo) či provozuji-li je sám, právě tyto prvky vnímám nejintenzivněji, skrze ně je začasté interpretuji a chápu. Proto je mi nejbližší fyzické divadlo, různé performance a akce v konkrétním prostoru a při jedinečných příležitostech.
A že Frazerova kniha má magické účinky jak na čtenáře, tak i na její majitele, mohu doložit na vlastním příkladu. Když jsem v roce 1978 nastoupil do Studia pohybového divadla, na knihu – i tehdy naprosto nedostupnou – jsem narazil v obyčejném knihkupectví v Pardubicích. Rok jsme se tehdy s Ninou Vangeli zabývali podvědomím a analýzou fyzických kontaktů a doteků bez účasti zraku (vědomí). Cvičení vyústila v inscenaci Lučavka královská. Frazerova kniha a Jungovy teorie, jež jsou s ní a dobou jejího vzniku neodbytně spjaté, mi pomáhaly dostávat se hlouběji pod povrch fyzicky zažívaných divadelních zkušeností. Používal jsem ji pak po celou dobu svého účinkování v divadle. Objevil a skrze ni chápal Artauda, Grotowského, Brooka, Malinu s Beckem, japonský styl butó… Když jsem pak s aktivním hraním (prozatím?) skončil – bylo to několik let po listopadu 1989 –, půjčil si ji ode mne přítel Alexander Pernica, aby z ní čerpal při výuce v čerstvě založeném ateliéru dramatické výchovy na JAMU. Saša už tu není a kniha se ke mně nevrátila. Věřím, že někde putuje a inspiruje dál. Když jsem nyní koncem roku přemýšlel o své „knize knih“ (a myslel na řadu z nich), pustil jsem doma – magickou náhodou v den slunovratu 21. prosince – své sedmnáctileté dceři z DVD jeden ze svých filmů filmů, Coppolovu Apocalypse Now. A hádejte, kterou knihu má Walter Kurtz na stole, když k němu kapitán Willard doputuje? James George Frazer: The Golden Bough. Vpálila se mi do očí, jako bych ji zřel třetím okem. A znovu rozfoukla plamínek, který v době postmoderní, skeptické a navíc koronavirové ve mně už trochu pohasínal.
Komentáře k článku: James George Frazer: Zlatá ratolest
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
