Jak je důležité míti Shakespeara
Sedět v hledišti londýnského divadla a nebýt Angličankou může přinést řadu složitostí. Nemám na mysli jen dokonalou znalost jazyka, ale především nedostatek v krvi kolujícího vztahu rodilých ostrovanů k vlastní historii.
Janet Etuk jako Anna Boleynová v Jindřichovi VIII. v londýnském divadle Shakespeare’s Globe FOTO MARC BRENNER
Po staletí se i my, kontinentálci, snažíme najít v Shakespearovi témata, se kterými se můžeme ztotožnit. Mnohdy je i úspěšně nalézáme. Nikdy se však nemůžeme dotknout té zvláštní struny hrdosti, pýchy a převahy nad jinými, neanglickými hltouny shakespearovských divadelních zážitků. My prostě, jak říká Karel Čapek, tu zálibu v úctě k vlastním králům a královnám nemáme. A tady bývá kámen úrazu. Anglické děti se učí o Shakespearovi od mateřské školy, mnohé umějí z jeho her citovat už ve druhé třídě. Zhruba od třetí třídy se pak na školních besídkách inscenují celé Shakespearovy hry. Byť v kostce. Nedávno jsem slyšela o holčičce, která ve dvanácti letech hrála Lady Macbeth a fandili jí nejen rodiče.
Angličtí divadelníci tak mají vždy za úkol vymyslet novou shakespearovskou inscenaci nejen osobitě, ale především navzdory představě každého diváka pasujícího se do role autorova znalce. Londýnský Shakespeare’s Globe má pro rok 2022 naplánováno uvést Krále Leara, Mnoho povyku pro nic a Jindřicha VIII. V květnu přišla na řadu premiéra posledně jmenovaného kusu, který ani na anglických jevištích nebývá častým hostem. Důvodů jeho uvedení právě v tomto termínu bylo několik – ve hře se narodí Alžběta I., která Anglii panovala čtyřicet šest let, její jmenovkyně Alžběta II. slavila sedmdesáté výročí své vlády na britském trůnu, hlavně se však nové inscenace mohlo ujmout výhradně ženské obsazení.
K autorům předlohy se kromě Williama Shakespeara a Johna Fletchera přidala i domácí autorka Globu Hannah Khalil. Spolu s režisérkou (Amy Hodge) a výtvarnicí (Georgia Lowe) si daly za úkol prostudovat kompletní Shakespearovo dílo z ženského hlediska. V textu se proto kromě škrtů objeví i citace z jiných autorských her a sonetů, nejdůležitějším pro vyznění inscenace je však zařazení citace ze slavné Zlaté řeči (Golden Speech) královny Alžběty I., kterou pronesla v roce 1601. Zanechala v ní odkaz všem budoucím politikům: Vládcové mají sloužit lidem a ne naopak. V kontextu skutečnosti, že včetně královny Viktorie vládly ženy Anglii (potažmo Británii) téměř sto osmdesát let a byly i premiérkami několika různých vlád, bylo uvedení titulu, který se také jmenuje Všechno je pravda, víc než aktuální.
Inscenátorky se dívají na dějiny vlastní země a především na role mužů a žen v utváření dějin kdekoli na světě s ironií, ale hlavně se snahou se nad tou Pravdou zamyslet. V inscenaci jsou podtrženy tři věčné touhy mužů – touha po moci, touha po sexu a obžerství a touha naučit tomu všemu mužského potomka. Monology Jindřichovy první ženy Kateřiny Aragonské (hraje ji temperamentní španělská herečka Bea Segura) jako by vypadly z úst jakékoli současné opuštěné manželky (Annu Boleynovou ztvárňuje překvapivě herečka tmavé pleti Janet Etuk). Představitel Jindřicha Adam Gillen pak může být v tomto pojetí pohledným, snadno manipulovatelným ješitou. Ostatní velké role jsou obsazeny plejádou herců dokonale splňujících své úlohy na šachovnici dějin. Řadu malých ženských i mužských rolí včetně Prologu a Epilogu pak hrají dvě herečky středního věku – jedna bílé pleti (Anna Savva), druhá pleti tmavé (Debbie Korley). Ta pak také pronese i zmíněnou řeč královny Alžběty I. Dílem se tím vysvětlí barva pleti dcery Jindřicha a Anny Boleynové, hlavně se ale propojí myšlenka uvedení žen odlišných etnik do současných dějin. Včetně těch divadelních.
Druhou inscenací, o níž se chci zmínit, byl totiž Čtyřicátý sedmý (The 47th) v Old Vic. Kritici ji přijali jako velkolepé, zlomyslně směšné nahlédnutí do podbřišku největší politické show na světě – příští volby amerického prezidenta. Hra Mika Bartletta je složena především z různých projevů. Zážitkem bylo spíš scénické provedení – ve skvělé režii (Rupert Goold) na skvěle fungujícím ruletovém stole (scéna Miriam Buether) skvělí, nekarikující herci a především – abych se vrátila k úvodu článku – skvěle reagující domácí, Shakespeara znalé publikum. Bartlett totiž nabídl řadu situací, k jejichž pochopení je třeba znát svého klasika od Julia Césara, Večera tříkrálového, Othella či Macbetha po Krále Leara. A teprve potom si plně vychutnat, co všechno taky může být Pravda: Donald Trump (Bertie Carvel) přijede na jeviště na golfovém vozíku, vybere hůl, otočí se zády k publiku, namíří na jamku a místo úderu se podrbe na zadnici, Ivanka Trumpová (Lydia Wilson) je opatřena taškami z nejdražších butiků, Joe Biden (Simon Williamson) cupitá, kudy chodí, a Barack Obama (Ben Onwukwe) vypadá jako vlastní klon.
Vrcholem nevídané satirické „hry proslovů“ je shrnutí jejich nesmyslnosti na pozadí jediného smysluplného proslovu Kamaly Harris – opět dámy tmavé pleti v podání jemné a charismatické Tamary Tunie. Přes všechnu ironii se mi ty závěrečné řeči Alžběty I. a Kamaly Harris spojily v jakýsi chorál o budoucnosti světa. Zřejmě ho budu hledat v Shakespearovi, neboť – Jak se vám líbí.
Komentáře k článku: Jak je důležité míti Shakespeara
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
