Jak by to asi zahrál Pepa

Zpráva o odchodu Josefa Somra mě zastihla v Bratislavě, přímo před budovou SND. A v tu chvíli mi proletěly hlavou vzpomínky na všechny zájezdy, které jsme absolvovali, na nadšený ohlas publika, na bujaré večírky.

A viděla jsem Josefa, jak se na mě upřeně dívá jako Otec ve hře Jako bychom se ani neznali a vyštěkne finální větu celé hry: Co koukáš?! a řekne to tak, že ho dodnes slyším. V té otázce je tolik zoufalství a zloby z nepochopení, s jakým se míjí se svou dcerou… a vidím jeho zálibně potměšilý úsměv, kdy si mě jako Bůh prohlíží coby Evu… dokážu si vybavit i vůni vody po holení, kterou používal. Herectví je hodně kontaktní umění a já jsem měla to veliké štěstí, že jsem s ním, hodně nablízko, mohla hrát. Byl při hraní napjatý jako vibrující struna. Jedinečný, vždycky autentický, v jakékoli roli a jakémkoli žánru. Dokonce se přiznám, že jsem ho měla jako měřítko nebo předobraz hereckého partnera. Když totiž některý z mužských kolegů během zkoušek tápal při vytváření role, vždycky jsem si představila, jak by to asi zahrál Pepa, a ta představa mi pomohla posunout se dál.

Josef Somr FOTO VIKTOR KRONBAUER

Jasně si vybavuju gesta a postoje jeho postav: pohled na množství upitého alkoholu v lahvi, kdy jako starý Tyrone v cestě Dlouhého dne do noci hodnotí situaci. Byla v něm dominance, lakota, zoufalství, podezíravost… staccatový rytmus jeho cože, cože a už obě ruce vylétají ke klopám saka, které musí dolů, protože Bušek se bude prát… jeho držení hlavy… chůze… jeho smích.

Před svatbou mi v klubu tehdy ještě Tylova divadla hrál na klavír a zpíval Mamko moja, já sa vydávat mám a já měla pocit, že mi zpívá cimbálová muzika a celá jižní Morava dohromady. Byl to prostě pan Herec, který dokázal zaplnit prostor a přesvědčit vás o čemkoli. Vždycky poctivě připravený, stoprocentní profesionál, přitom skromný, lidský, slušný.

Naposledy jsem mu volala letos z Karlových Varů, kde jsem po letech viděla Žert, a říkám mu: Pepo, ty chlape jeden, tys mě zas v tom závěru rozbrečel!

Měl radost, že volám, zajímal se o to, co dělám, co je nového v divadle, ptal se na děti i na vnoučata.

Poslední slova, která jsem od něj slyšela, byla: Mám tě rád. A já volala do telefonu: Já tebe taky, Pepo. Moc!

Jsem šťastná, že ta slova slyšel.