Já bych to Mefistovi podepsal
Bylo to myslím o pauze některé z posledních zkoušek Chiarelliho Masky a tváře, inscenace Ladislava Smočka v Činoherním klubu. Petr Nárožný jako obvykle hrál jednu ze stěžejních rolí, já jako relativně pilný dramaturg seděl vzorně za Ladislavem Smočkem skoro na každé zkoušce a občas jsme si něco špitali. Petr se na mě zahleděl s očima lehce přivřenýma, knírem dolů a koutky úst mírně nahoru a naznačil mi, že by se mnou rád mluvil někde stranou. Objal mě kolem ramen a odvedl. Důkladně si mě prohlédl, chvíli napjatě mlčel, pak se mi zkoumavě a hluboce zahleděl do očí a se vší seriózností své osoby pronesl: Vláďo, já si myslím, že dramaturg má mít mírnou nadváhu. Řekl to tak přesvědčivě a s nezpochybnitelnou samozřejmostí, jako kdyby mi chtěl připomenout Archimedův zákon. Pak mě rychle opustil a šel si dát kafe. Co tím chci – vedle toho, že mám stále kolem sto pěti kilo – říct? Že právě to je málem celý Petr Nárožný. Chytrý, vtipný, šťouravý, dobromyslně zlomyslný, s inteligentním nadhledem a neméně inteligentním smyslem pro ironický detail.
ROZTOMILÝ ČTVERÁK
Petře, myslíš si, že tě lidé mají rádi?
To nevím. Vždycky jsem si myslel, že jo. Diváci i kolegové. Ale situace střídá situaci a člověk už si tak jistej není. To, na co se ptáš, se týká duše člověka a posuzovat vlastní duši je zrádný, protože sami sebe často čteme špatně. Pamatuju si, že kdysi ještě jako mladý inženýr jsem před kolegy u projekčních prken vedl jednání s nějakým investorem. Když konečně vypadl, posteskl jsem si: Ježišmarjá, to je ale nepříjemnej, protivnej člověk. Už jenom jak vypadá a mluví. A pak, jako když vystřelí startovní pistole, se kolegové začali chechtat jako blázni: Petře, my jsme ti zrovna chtěli říct, že to byl tvůj dvojník. Mluvil jako ty, takovým tím nepříjemným, pedantským tónem, a jako ty i vypadal.
Dobře, ale to bylo ještě v racionálních, odpovědných letech inženýrských.
Tak tohle už ne. Vraceli jsme se jednou v noci s manželkou mírně ovíněný domů. Kráčeli jsme nekonečnou Francouzskou ulicí dolů do Vršovic a dostali se, jak už to u mírně ovíněných bývá, k zásadním tématům. A došlo i na mě. Tak říkám, že kdybych měl zformulovat, jakej jsem a jak působím na lidi, charakterizoval bych se jako takovej roztomilej čtverák. Moje žena se ráda směje, ale tehdy jsem ji musel doslova chytit, aby neupadla na zem. Křičela smíchy a volala: Ty a roztomilej čtverák? Vždyť se tě lidi bojej. Kamarádi tě maj rádi, ale taky se tě bojej. Dovedeš bejt tak protivnej, tak neuvěřitelně protivnej a odtažitej. A já si opravdu myslel, že ten roztomilej čtverák jsem.
Přemýšlím, jak asi bylo roztomilému čtverákovi s kádrově důkladně pochroumaným profilem (otec ruský emigrant, který před našimi osvoboditeli v pětačtyřicátém prozíravě prchl a už nikdy o sobě nedal vědět), když se ucházel o studium na vysoké škole.
Já jsem chtěl být vždycky lékařem. Maturoval jsem v roce padesát šest a bylo mi doporučeno, že na vysokou školu jít mohu, ale jedině technického směru. A abych se třídně zakalil, měl jsem ještě absolvovat roční praxi. Dostal jsem se do podniku, kde byli samí príma reakcionáři, většinou bývalí stavební podnikatelé, kteří komunisty upřímně nenáviděli a rok mi vykládali o krásách světa a tak. Za rok jsem od nich dostal báječné doporučení. Po dvou letech stavební fakulty jsem byl pozván před kádrovou komisi (seděl v ní i děkan fakulty), kde mi sdělili, že při mém přijetí opomněli vzít v úvahu stanovisko Obvodního národního výboru v Praze 13, který i nadále trvá na tom, že se svým kádrovým profilem nemám na vysoké škole co dělat. A svou chybu napravili.
Takže vojna?
Co jiného. Sám jsem se jim přihlásil, aby mě máma neměla na krku. Prvního září padesát devět už jsem byl ve Zvolenu. Sloužil jsem u protivzdušné obrany státu, chytali jsme morseovku, někdy to bylo i docela zajímavý. A když jsem měl jít domů, přišla karibská krize a my, kromě horníků a železničářů, jsme si tam pobyli o čtvrt roku dýl.
Dovedu si živě představit, co se na takové zbytečné a promarněné vojně dělo.
Nic, samozřejmě, dostali jsme platové ohodnocení a osm set korun, to byly tenkrát peníze. Panák stál korunu šedesát nebo tak nějak. Já měl ale při vší té blbárně a smůle nečekanou kliku. Důstojníci si tehdy museli dodělat maturitu. A museli ji mít za rok. Prali se s úpravou složených zlomků a jednoduchými algebraickými výrazy a najednou zjistili, že tam mají člověka, který měl dva roky vysokoškolskou matematiku. Tak jsem je učil. Někdy to bylo opravdu těžký. Třeba záporná čísla: V autobuse jsou minus dva vojáci a dva vojáci přistoupí. Kolik vojáků je v autobuse? – No dva, ti, co přistoupili. – Ne, žádný. – To není možný. Zkouším to jinak: Když je teplota dva pod nulou a o dva stoupne, tak přece není plus dva, je nula. – To je mi jasný, ale co ti vojáci, přece když jeden přistoupí k minus jednomu, je tam jeden. Tak je tam, Nárožnej, nebo není?
Jistou životní logiku ty počty mají, ne?
Ježíš, já je neučil život, ale matematiku. Ale něco jsem je naučil. A politruk mi říká: Co budeš dělat po vojně? – Nevím, z vejšky mě vyhodili… – Když ti napíšu posudek a budeš dělat přijímací zkoušky jako četař, rozumíš četař, taková hodnost v civilu vůbec neexistuje, tak uvidíš. Nekecal. Opravdu mě vzali. Moji původní spolužáci už promovali a já byl znovu v prvním ročníku. Ve svém věku jsem šel ovšem zároveň do práce, studoval dálkově a dostudoval. Stavební inženýr.
INŽENÝR KONFERENCIÉR
Když připočtu k tvým studijním rokům vojnu, vychází to skoro na devět let.
Největší paradox mého studia je v tom, že jsem si moc inženýrství neužil. V projekční kanceláři zemědělských staveb, mého prvního místa, totiž u jednoho stolu seděl ing. Miroslav Černý a u druhého ing. arch. Pavel Bobek. Černý, známá country autorita, za mnou jednou přišel, jestli bych se nechtěl podívat na nějakou kapelu, co si říká Rangers. Stálo tam šest kluků, všichni budoucí inženýři, a mně se ten jejich vokál ohromně líbil. Tak mě Mirek poměrně snadno přemluvil, abych uvádění té kapely dělal s ním. Humor to byl všelijakej, samozřejmě zcela bez politických narážek, to po osmašedesátým opravdu moc nešlo, ale pro mě to byla živá voda. Hrozně mě to bavilo. Když jsem přišel za svým šéfem a řekl mu, že odcházím, usoudil, že jdu na nějaké lukrativnější stavařské místo. Pak pochopil a povídá: A co tam budeš dělat? – Konferenciéra. – Co to je? – Mám v zákulisí takovou židli, tam sedím, pak uvedu kapelu, zase sedím na té židli a občas vlezu na scénu a řeknu nějakej vtip, aby to lépe uteklo. – Ježíši Kriste, pravil on. A to byl přesvědčený komunista.
Tys opravdu ani na chvíli nezaváhal, hodil studia za hlavu a šel si jen tak sednout na tu zákulisní židli?
Nezaváhal. A kupodivu ani moje maminka, která mi bez přehánění obětovala celý život. Nelamentovala, nevzdychala, nepředhazovala mi, co řeknou lidi v baráku, co mi už za studií říkali pane inženýre. Péťo, když budeš šťastnej ty, tak si dělej, co myslíš. A já budu šťastná s tebou.
S odstupem těch strašně ubíhajících roků je jasné, že zápletka s Rangers byla prvním krokem k divadlu a předurčila celou tvoji budoucnost. Rozhodl ses tehdy správně?
Většina lidí si myslí, že ano. Já si to občas myslím taky a někdy zase ne. Jako skoro každej člověk jsem měl talentů víc. Vybral jsem si skutečně ten pravej? Nezahodil jsem něco, co už se nikdy nevrátí? Já celý život trpím elegantně řečeno faustovským komplexem. Vždycky jsem měl marnou touhu všechno poznat, všechno vědět, všemu rozumět. Dneska už vím, že vědění spíš než radost přináší trápení, váhání, pochybování a bolest. Ale stejně. Líbilo by se mi umět řídit letadlo a ponorku, znát všechny tropické motýly, účastnit se jako autorita astronomické konference, stentem upravovat proudění krve k srdci. Když mě pozvali na exkurzi do cementárny, ptal jsem se na takové detaily, že si všichni mysleli, že si z nich dělám srandu. V Třeboni jsem se zajímal o systém zimního okysličování rybníků, v dolech o cirkulaci důlních vozíků. Prostě kamkoli jsem přišel, chtěl jsem vědět pokud možno všechno. Stručně řečeno, já bych to Mefistovi podepsal.
DVA PLUS JEDNA
Protagonisty divadla Semafor, jeho zakladatele Jiřího Suchého i vedoucího druhé semaforské skupiny Miloslava Šimka, potkal stejný osud – brzy po sobě zemřeli jejich zásadní divadelní partneři. Shodou okolností podnět k tvému dalšímu divadelnímu kroku.
Šimek vyzkoušel několik partnerů a také navštívil libereckou Ypsilonku a uviděl tam Luďka Sobotu, komika, který se mu strašně líbil. Domluvili se, že spolu zkusí napsat hru pro Semafor. Jmenovala se Třetí nejlepší představení na světě aneb Zázrak. Byla tam role takového organizátora, inspicienta, neuvěřitelně nepříjemného člověka, který svou permanentně buzerující agilitou nakonec zničí každé představení. Pavel Bobek (zase ty zemědělské stavby), který už v té době v Semaforu zpíval, jim řekl, že jednoho takového člověka, který vypadá dost nepříjemně, zná. Šimek se na mě byl na koncertu Rangers podívat a dostal jsem nabídku, abych šel do Semaforu. A najednou jsem tam byl. Váhání mezi Rangers a Semaforem utnul stručně režisér Ján Roháč: Chcete bejt nejlepší konferenciér na světě, nebo dělat divadlo? Já myslím, že byste měl dělat divadlo, protože jste komedie schopnej. Kluci z Rangers mi to léta nedokázali odpustit, ale nakonec odpustili.
Psal se rok 1973, vrcholila normalizace a Semafor, podobně jako Státní divadelní studio, pod které patřil spolu s řadou dalších souborů, včetně Činoherního klubu, byl v permanentním ohrožení a těšil se hluboké nedůvěře nadřízených orgánů. Jak se ti v té době dělalo divadlo?
Paradoxně o to líp. Různá divadla tehdy byla takovými ostrůvky svobody a požívala dnes už těžko představitelnou prestiž. Šimek, Sobota a Nárožný. Nikdy jsme tomu neříkali komická trojice, vždycky 2+1. Ale fungovalo nám to, lidi se ohromně bavili, byl to takovej humor bez břehů a já byl v Semaforu šťastnej. Vycházeli jsme z divadla a fronta na další představení se táhla až na Václavský náměstí. Celou noc tam lidi seděli a stáli fronty na lístky, naše představení byla pořád vyprodaná. Člověk se to až stydí vyslovit, ale my jsme ty nejblbější roky, léta nejstrašnější normalizace, prožili v divadle jako v saténové peřince. Do klubu za námi chodili báječní kamarádi, intelektuálové, inženýři, lékaři, prostě chytrý a vnímavý hlavy. Měli jsme spoustu nových přátel, bylo to strašně krásný.
Přes všechnu tu „normalizační idylu“ a úspěchy pána, který lítal po jevišti jako šus, rozčiloval se, nechápal, šlapal si na jazyk a žádal vysvětlení, jsi v sobě měl, troufám si říct, i jinou představu o hraní divadla.
Nejen o hraní. O špičkovém divadle vůbec. Měl jsem pocit, že je to uzavřený intelektuální svět, kde se řeší, tak jako ve všech skutečně dobrých dramatech, základní lidské otázky. A měl jsem spoustu dobrých příkladů. Záviděl jsem studentům DAMU, že si mohou při hodinách povídat třeba s Karlem Högerem, který je zaručeně neučí, jak v divadle nahodit udici a zaseknout a vytáhnout rybu. Ale povídá si s nimi o něm, naznačuje směry, nutí k přemýšlení. Vláďa Menšík měl knihovnu jako málokdo, a především ji měl celou načtenou. S Milošem Kopeckým se dalo celé hodiny diskutovat, to byla slast. Když se podařilo sedět s těmihle velkými herci u stolu a jenom tiše naslouchat, byly to duševní hody a člověk jen zíral s otevřenou pusou. A já naiva si myslel, že takoví jsou všichni herci. Když jsem se jednou nad ránem na nějakém zájezdu s těmihle představami svěřil Jiřině Jiráskové, málem sletěla ze židle a povídá: To sis opravdu myslel? Ježíšikriste, to bylo zklamání, co?
A bylo, nebo nebylo?
Bylo i nebylo. V divadelních šatnách se nedá povídat jen o životě a smrti. Taky se vypravují fóry a donekonečna opakují ty nejslavnější divadelní historky. Jedno ale mohu říct s jistotou. Když už jsem seděl v šatně Činoherního klubu, semlelo se tam taky ledacos. Ale ať už jsme se smáli, nebo třeba zhádali, vždycky se to nějak týkalo divadla a našeho hraní. Co bylo dobře, co špatně, kdo co zkazil nebo zachránil, co jsme viděli v jiném divadle, co by nás bavilo si zahrát. Neříkám to rád, ale mám pocit, že dnes je to trochu jinak. Řeč přijde spíš na barák za Prahou, na to, jak nefunguje filtrace bazénu anebo jak dlouho v ranní špičce trvá cesta do Prahy. V divadle mi dnes chybějí lidé, kteří už se asi ani nerodí. Ale možná je to jen stařecká nostalgie.
HERECKÉ NEBE
Kdy sis povšiml Činoherního klubu, který byl později spojen s celou tvou divadelní budoucností?
Hned. To v polovině šedesátých let ani jinak nešlo. Činoherák byl od prvních dní své existence zjevením. Každý představení se dalo vidět pětkrát. Úžasní herci, atmosféra, hraní, báječný hry, sranda až na půdu. Vidět Hálka v renesanční komedii, Hrzána, jak lítá vzduchem, Somra. Nezapomenutelný. Mně se to strašně líbilo. A hrozně, hrozně moc jsem toužil se mezi ně dostat. Moje chvíle ale přišla až ve druhé polovině sedmdesátých let. To už byl sice Činoherák zmrazený normalizací, ale ještě pořád v něm byli všichni ti vynikající herci. A teď jsem nevěděl, jak do toho. Připadalo mi, že je to ode mě nesmírná troufalost, přijít mezi tyhle velké hráče a chtít s nimi hrát. Zahrát si třeba s Josefem Somrem, pro mě nedostižným vzorem, hrát aspoň trošku tak, jako to uměl Somr. Nevěděl jsem, jak na to.
Pokud vím, věděl. Vypravil ses za Láďou Smočkem.
Jo, a pozval ho na představení. A Smoček šel. Zejména když jsem mu řekl, že to režíroval Ján Roháč, jeho milý spolužák a kolega z Radokovy Laterny magiky. Viděl mě v Týdnu v oblastním muzeu a údajně jsem se mu líbil. Ale řekl mi: Nechoďte teď do Činoheráku. Oni nás nemají rádi a dělají všechno možný, aby nás zlikvidovali. Tady jste zavedenej, máte kolem sebe fajn lidi, děláte s výborným režisérem, který vás bere i do svých televizních pořadů. Nechoďte do Činoherního klubu. Je to tam plný nastražených min, žijeme od týdne k týdnu a opravdu nevíme, co s námi bude. Bylo mi to líto, ale taky jsem dobře věděl, co se kolem nás děje. Po nějakém čase mi Láďa zavolal znovu. Řekl mi, že dostal od Miloše Hercíka možnost uvést v kobyliském Klicperově divadle svoji hru Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. A jestli bych si v tom nechtěl zahrát, že bychom se poznali při práci. Burkeho jsem miloval, ale honem si nemohl vzpomenout, jestli je tam nějaká malá role strážníka nebo člověka, co jde zrovna kolem. A tak jsem se zeptal, co bych měl hrát. Přece Václava Václava, řekl Smoček, za Pavla Landovského. – Já se zmijovkou na hlavě za Lanďáka? Takovýho křupana nikdy neudělám, to bude špatně. – Nebojte se, celé obsazení bude jiné, bude to hrát Bolek Polívka, Dáša Bláhová, Olda Navrátil, Ivan Pokorný a vy. Na premiéře byla celá divadelní Praha, kolegové řvali smíchy, měli jsme ohromnej úspěch.
Rozhodující Smočkův telefon ale zazvonil až někdy v polovině roku 1979.
Ano. A mělo to podobnej průběh. Poslyšte, Petře, my teď budeme dělat hru, která se jmenuje Hejtman z Kopníku. Víte o tom něco? Já, kterej ví všechno, jsem samozřejmě znal odpověď: Slavný film s Heinzem Rühmannem, a především skutečná historická událost, dokonalá parodie prušáctví. – No fajn a já bych byl rád, kdybyste si v tom zahrál, řekl Smoček. Já se u telefonu zpotil, třásl se, že mi volá tenhle režisér, zakladatel Činoherního klubu, a říká, že bych si mohl zahrát ve hře, která je krásná a on ji bude režírovat. A hlavně s těma pánama, který v tom divadle jsou a umějí hrát. A zase mi v hlavě běží ty role první voják, druhý voják, svobodník, nádražák. A koho bych hrál? – No toho Voigta. – Voigta, to mi zrovna nic neříká. – To je přece ten hejtman z Kopníku. Stačil jsem jen vydechnout ano, položil telefon a byl v sedmém nebi a zároveň se úplně rozklepal.
Činoherní klub pro tebe ale přece nebyl úplně neznámé prostředí.
Dobře jsem se znal s Petrem Čepkem, byli jsme přátelé a ze společného točení věděli i o svém herectví. A Petr byl velký herec a velký skeptik. Ale řekl mi: Neboj se, vyzkoušej si to. A totéž mi řekl i Pepa Abrhám, který vždy formuloval opatrně (Systémem je ten kabát příliš dlouhý a zároveň poměrně krátký.). Začal jsem zkoušet. Dnes když na to vzpomínám, moc si toho nepamatuju. Toho nového pro mě bylo tolik, těch informací, připomínek, toho pro mě zcela nezvyklého, nenápadného, a přece pevného režijního vedení, že jsem tím vším proběhl trochu jako uprostřed snu. Ovšem ten sen byl ve skutečnosti každodenní dřina na zkouškách a úporná touha naučit se hrát a předvést se tak, jak mě nikdo neznal. Když jsem po úspěšné premiéře v pět hodin ráno odcházel se svou ženou z divadla těžší o všechno to vypité víno, objal jsem ji a řekl: Ivanko, já jsem v hereckým nebi. Asi jsem i trochu brečel. Už ani nevím.
SMOČKŮV HEREC
Při zkouškách Hejtmana jsme byli spolu. Já jako mladý dramaturg, ty jako ve skutečném činoherním divadle začínající herec. Vzpomeneš si přece jen, co s tebou Smoček vyváděl?
Především mi osekal spoustu zlozvyků. Pokusil se mi sebrat i to moje šišlání a strkání jazyku mezi zuby. Hlavně mi ale sebral zbytečná ilustrativní gesta, zbytečnou mimiku, která se pokoušela vyjádřit sebemenší hnutí mysli, sebral mi vyplazený jazyk a nenechal mě se při každé „vhodné“ příležitosti válet po zemi. Ale hlavně se mi pokusil pravdivě vysvětlit každý okamžik mého bytí na jevišti: Petře, „jak“, to je na vás. „Co a proč“, to se vám pokusím vysvětlit. Láďa Smoček je režisér, který dovede herci, když mu to nejde, pomoct. Měl jsem tam scénu, kdy jsem umírající holčičce četl pohádku. A pořád mi to nešlo, cítil jsem, že to nemohu trefit. A v tu chvíli pan režisér přestal s psychologií a řekl mi velice prakticky: O kus se otočte a čtěte to takhle natočenej. Zkuste si vzít ty drátěný brejličky a pak si je sundejte, držte je v ruce a koukejte jen tak beze slova před sebe. A najednou to bylo ono. Uvolnil jsem se a málem se nad tou holkou rozbrečel. A diváci taky. Smoček je režisér, kterej má inscenaci dlouho dopředu v hlavě. A nenápadně, s velkým taktem vás ke své představě postrkuje. A vy najednou máte pocit, že jste na všechno přišel sám. Skutečnost je ale taková, že jste objevil to, na co Láďa přišel už pár měsíců před vámi.
Vím, že rád vyprávíš, jak ti Smoček přiblížil postavu Kouzelníka v Horváthových Povídkách z Vídeňského lesa.
No jo, dal nám to přečíst přes prázdniny a pak si o tom s námi individuálně povídal. Tak co říkáte, Petře, tomu Kouzelníkovi? – Je to takovej zvláštní, nepříliš úspěšný obchodník s věcmi, co skoro nikdo nepotřebuje. Měl by bejt nějakej jinej, divnej. – Vy si přece z dětství pamatujete, jak po válce spousta chlapů neměla ruku. Ty jejich ruce byly dřevěný a na nich měli většinou nataženou koženou rukavici. Kdybychom vám tu ruku zabandážovali, znehybněli, byla by taková tuhá a z rukávu by vám koukala jen ta černá kožená rukavice, to by mohl být takový zvláštní divný a znepokojivý znak té postavy. A já skoro vykřikl: To je ono, ježíš, to je nápad geniální. A na to Smoček: Ale takhle to dělat nebudeme. Žádná rukavice, žádné bandážování, budete mít obě ruce normální, ale občas byste si měl na tu ruku vzpomenout. Třeba vám to pomůže. To je prosím pan režisér Ladislav Smoček.
S léty a po různých hereckých odchodech a příchodech ses postupně stal hlavním Smočkovým hercem. Vlastně jsi hrál samé hlavní role. Dokonce bych řekl, že tvému stárnutí se i částečně podřizovala dramaturgie divadla. Najednou jsi nebyl ten ostře řezaný monolit, ale stárnoucí muž, který ví, jak to na světě chodí, a není mu z toho dvakrát veselo.
To je pravda. Hodně jsem chápal Zanottiho z Chiarelliho Masky a tváře nebo Olivera Urbana z Krležovy Lédy. Ale zároveň jako bych, ať už vědomě, nebo nevědomě, té hořké moudrosti stáří utíkal. Nikomu jsem nerozuměl lépe než těmhle dvěma, a přece mi byly bližší ne tragikomické, ale komediální figury. Inženýr Cirkl z Vodního družstva, hrabě Cipera z Impresária ze Smyrny nebo Gubernátor z Tance bláznů, jimž se lidi smáli často od začátku do konce. I za to bych se upsal ďáblu.
Když jsme tě se Smočkem zbavovali improvizací, které samy o sobě byly báječné, ale k figuře se nehodily, když jsme ti brali slova navíc i gesta, která by diváci zaručeně ocenili, ale s tvou postavou neměla nic společného, vadilo ti to?
To víš, že vadilo, a myslel jsem si své. Já jsem dokonce věděl, že máte pravdu, ale taky jsem chtěl, aby se tomu diváci smáli. Vím, že Hamlet by, soudě podle jeho řeči k hercům, ze mě radost neměl, ale diváci ano. A smích v sále, to je pro mě nechci říct všechno, ale hodně, hodně.
RADOSTNÁ OBŽIVA
Když jsem tě viděl hrát v několika agenturních produkcích, se kterými dodnes mimořádně úspěšně objíždíš celou republiku, nevypadalo to občas, že ses naučil hrát divadlo právě v Činoherním klubu.
To je ale úplně jiná disciplína. Když nazkoušíš opravdu hlubokou, kvalitní hru a velmi dobře ji obsadíš, agentura ji asi provozovat nebude. Už proto, že poskládat obsazení z nejlepších herců by stálo moc peněz. Kdybychom udělali třeba z Hauptmannova Před západem slunce agenturní produkci, žádný pořadatel ji nezaplatí a lidi na to nepřijdou. Divadelní byznys má jiná pravidla. Stojí na jednoduchém, většinou komediálním textu a jednom dvou zvučných hereckých jménech, která pak doplní ti, kdo si divadlem potřebují vydělat nějaké peníze. Honoráře protagonistů, na něž se inscenace prodává, jsou většinou vyšší než v dotovaných divadlech. Ale musíš se smířit s tím, že budeš hodně jezdit a nebudeš hrát vždycky v divadle. Hrajeme taky v sokolovnách nebo kulturních domech, kde byl naposledy před třemi lety myslivecký ples. Není to tak dávno, co jsem se převlíkal v kuchyni velkého hotelu, kde se zrovna vařilo. Přijedeš do vymrzlé šatny, na jevišti je jinovatka, však oni to diváci zahřejí. Před pár dny jsem hrál v Dolním Benešově. To je svezeníčko. Hrálo se od šesti, v osm byl konec a před domem jsem byl ve tři čtvrtě na dvanáct. To cestování je příšerný.
Co kromě peněz tě tedy k takovému hraní vábí?
Především to, že hraju rád. A potom diváci. Diváci, které chceš a musíš rozesmát. A bojovat o smích je někdy náročná disciplína. Člověk se musí naučit, že akcelerační pedál má v sobě on sám a sám si ho reguluje. Někde stačí málo a funguje to. Pak je špatné přidávat, není to potřeba. Ale jsou i chvíle, kdy musíš diváky probudit. A tak někdy nezbývá než kopnout někoho do zadku nebo stáhnout kalhoty alespoň na půl žerdi. Někdy holt nestačí škrtat sirky, je potřeba hodit tam granát. A lidi odcházejí a jiní se ptají: Jaké to bylo? – Je to pitomost, ale moc jsme se nasmáli. Těmihle produkcemi opravdu nestavíme pomník divadlu, spíš spojenými silami táhneme Thespidovu káru. Je to obživa. Ale vždycky mi šlo o to, aby to byla obživa čestná, a vždycky hraju naplno.
Vím, že hodně přemýšlíš a rád uvažuješ i nahlas. Přes všechen radostný vztah ke kopání do zadku jsi herec intelektuál. Nevadí ti určitá závislost herectví? To, že divadelní inscenaci nemáš jen ve svých rukou, že většinou nejsi ten, kdo vybírá text, a neurčuješ tak docela, o co se v té inscenaci bude hrát?
Ne, to mi nevadí vůbec. Tak jsou prostě rozdané karty, taková jsou pravidla hry. Já jsem si tu profesi vybral, a tak ctím i její pravidla. A to bytostně své, když máš chuť hledat a myslet, si v každé inscenaci stejně najdeš. Mně dokonce ani nevadí, že stavíme sochy ze sněhu. Ano, to je divadlo. Potěšit můžeš jenom současníky. Panebože, nad kolika hereckými rakvemi se tak dojemně mluvilo o umělcově nesmrtelnosti? A kdo si dnes vzpomene i na ty největší?
Kde se v tobě bere ta, troufám si říct, bipolarita, dvojlomnost? Aby se lidi zasmáli, jsi ochoten udělat málem cokoli a pak soustředěně sedíš sám u psacího stolu s rozsvícenou lampičkou a pokorně a zaujatě se věnuješ studiu nějakého historického problému.
Nevím, odkud se to bere. Jako by byl člověk utkanej ze dvou látek. Snad se to všechno nějakým šťastným způsobem vyvažuje. Nikdy jsem si nehrál na historika. Jsem pouhý amatér, který má historii rád. Někdo chodí na ryby, někdo vyřezává jesličky a já zase rád studuju historii. Je to obrovská radost, když v tichu svého pokoje přijdu na něco, co jsem nevěděl.
Porozumět historii je fascinující, ale nijak zvlášť povzbudivá disciplína. Když pochopíš nesmyslnost historického vývoje a naprostou nepoučitelnost lidstva, nemožnost brát cokoli, co se kolem tebe děje, skutečně vážně, není právě z toho jediná úniková cesta ta, co vede ke gagu a smíchu?
Než nechat doznít tragédii v celé její krutosti, udělat úkrok stranou a všechno změnit v žert? Nevím. Ale vím, že dobrá a dobře odvedená komedie je také určitým přístupem k životu. Čím je dnešní doba zamotanější, tím víc věřím, že lidé touží po dobrých koncích – a já jim je rád dávám, pokud je to v mých silách. Osvobozující pocit z komedie v člověku zůstane. A když vidíš, jak jsou lidi rádi, jak jim září oči, taky je ti strašně dobře. Studiem Výmarské republiky se k tomuhle pocitu neproboxuješ.
Poslední úkoly v Činoherním klubu ti paradoxně a na stará kolena přinesly role milovníků, kterých se ti v mládí nedostalo. Byl to hezký pocit?
Já jsem v době, kdy bych mohl hrát milovníky, ještě u divadla nebyl a taky jsem pro ně neměl přirozenou výbavu. Ale hrát starší pány, do nichž se zamilovávají mladší ženy, příjemné je. Starší muž může být pro mladé ženy přitažlivý svou neagresivitou a chápajícím porozuměním. A to je pěkné. I když by měl vědět, že je to všechno jen na chvíli a je rozumné mladou ženu včas opustit. Především kvůli ní.
Ivo Krobot mi nedávno říkal, že ses ho ptal na závěr jeho a Oslzlého dramatizace Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále, ve které jsi také kdysi v Činoherním klubu hrál. Pokud ti to neřekl přesně, je to takhle: Podstata života je ve vyptávání se na smrt. Jak já se budu chovat, až přijde ten můj čas. Napadají tě takové myšlenky?
V dubnu mi bude šestaosmdesát. Musím ještě pokračovat? Dál dělám to, co mě baví a mám k tomu ještě stále dost sil. Ale zítra může být všechno jinak. Ta touha něco vytvářet, něco dělat pro sebe i pro jiné, ta ve mně pořád je.
Tennessee Williams ve své nejslavnější hře říká, že touha je protipólem smrti. Měl na mysli milostnou touhu.
Touha je nepochybně něco, co člověka neopouští. A já nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Někdy by bylo úlevné myslet na něco jiného než na krásu žen. Ale je to tak, jak to je, a dokonce to nějakým způsobem dává životu smysl. Popovídat si s hezkou bystrou ženou má jiné kouzlo a napětí než klábosit s kamarádem. Člověk ze sebe pořád ještě doluje to nejlepší, co v něm je, a za vším, co říká, je cítit neunavenost, svěží zájem, zábavná a pobavená předvádivost, taková zvláštní životní očista, prozření a radost. Nechceš už být dobyvatelem, pokořitelem, vítězem. Stačí ti něco mnohem kvalitnějšího. Porozumění, srozumění, blízkost a něha.
S Jiřím Kodetem (Utěšitel), Jiřím Zahajským (Švochněv), Josefem Abrhámem (Icharev) a Josefem Vondráčkem (Glov) jako Krugel (Nikolaj Vasiljevič Gogol: Hráči, režie Ladislav Smoček, premiéra 12. listopadu 1982 v Činoherním klubu) FOTO MIROSLAV POKORNÝ
S Nelou Boudovou jako Oliver Urban a Melita (Miroslav Krleža: Léda (Manželskonemanželské povídky), režie Ladislav Smoček, premiéra 12. ledna 2010 v Činoherním klubu) FOTO VIKTOR KRONBAUER
S Pavlem Kikinčukem jako gubernátor Ivan Chabarovič a tajemník (Lev Birinskij: Tanec bláznů, režie Ladislav Smoček, premiéra 21. dubna 2017 v Činoherním klubu) FOTO PAVEL NESVADBA
S Vasilem Fridrichem a Annou Kotlíkovou jako finanční ředitel Patrice, mladá sekretářka Célia a bývalý manžel Jean Pierre (Éric Assous: Milionový údržbář, režie Antonín Procházka, premiéra 22. září 2021 v Divadle Lucie Bílé pod hlavičkou Agentury Harlekýn) FOTO PETR SANKOT
S Michalem Pavlatou jako Don Dubrow a Teach (David Mamet: Americký bizon, režie Ondřej Sokol, premiéra 26. října 2006 v Činoherním klubu) FOTO PAVEL NESVADBA
Se Stanislavem Zindulkou jako Ali a hrabě Cipera (Carlo Goldoni: Impresário ze Smyrny, režie Ladislav Smoček, premiéra 27. října 2004 v Činoherním klubu FOTO PAVEL NESVADBA
S Ondřejem Vetchým jako Harpagon a Kleantes (Molière: Lakomec, režie Vladimír Strnisko, premiéra 14. listopadu 1992 v Činoherním klubu) FOTO MIROSLAV POKORNÝ
S Nelou Boudovou a Ondřejem Vetchým jako Cirillo Zanotti, Marta Settová a hrabě Paolo Grazia (Luigi Chiarelli: Maska a tvář, režie Ladislav Smoček, premiéra 11. prosince 2002 v Činoherním klubu) FOTO YVONA ODRAZILOVÁ
S Jaromírem Dulavou jako inženýr Sylvestr Cirkl a inženýr Karel Rychtera (Josef Štolba: Vodní družstvo, režie Ladislav Smoček, premiéra 16. prosince 1994 v Činoherním klubu) FOTO MARTIN POŠ
S Rudolfem Hrušínským ml. jako vrchní Skřivánek a Jan Dítě (Bohumil Hrabal, Ivo Krobot, Petr Oslzlý: Obsluhoval jsem anglického krále, režie Ivo Krobot, premiéra 25. května 1989 v Činoherním klubu) FOTO MIROSLAV POKORNÝ
S Luďkem Sobotou a Miloslavem Šimkem v jejich besedě o slušném chování s hudbou Jemný mrav (režie Ján Roháč, premiéra 17. prosince 1973 v divadle Semafor) FOTO VILÉM SOCHŮREK
S Jiřím Císlerem jako Vilém Voigt (Carl Zuckmayer: Hejtman z Kopníku, režie Ladislav Smoček, premiéra 12. února 1980 v Činoherním klubu) FOTO MIROSLAV POKORNÝ
Komentáře k článku: Já bych to Mefistovi podepsal
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
