Ivan Kříž: Pravda o zkáze Sodomy

Bylo mi sedmnáct, studoval jsem na gymnáziu v Ostravě-Porubě. Každý čtvrtek jsme spolu s jedním kamarádem v místní knihovně připravovali večery, v nichž jsme těm, kteří měli chuť přijít, představovali poezii různých známých i méně známých básníků.

Mezi policemi plnými knih se tam scházelo tak na šedesát posluchačů a po každé naší produkci jich několik s námi zůstalo, abychom si povídali o tom, co jsme onen večer zažili, i o jiných, nejrůznějších věcech. Všechno se to dělo díky laskavosti paní knihovnice, která nám prostory v knihovně poskytovala a pro naše diskuse nám připravovala malá občerstvení.

A pak, při jednom povídání, jsem jí řekl, jak jí závidím její povolání a jak bych si sám přál mít kolem sebe tolik knih co ona a libovolně si mezi nimi vybírat. Odpověděla: Všechny ty knihy, co tady jsou, bych vyměnila za jedinou. Za Pravdu o zkáze Sodomy od Ivana Kříže. A jedním dechem dodala, že ta kniha je na indexu a že ji mnoho chytrých lidí považuje za nejlepší českou prózu, která byla kdy napsána…

A já tu knihu měl v knihovně mých rodičů! Moje maminka ji dostala od bratra v roce 1969 k narozeninám, které má v lednu. Náhoda. Po pár týdnech už zmizela z pultů knihkupectví. Hned jsem si ji musel přečíst. Nebyla to první kniha, kterou jsem četl ve třídě pod lavicí. Ale byla prvou, již jsem poté, co jsem ji dočetl, musel číst znovu. A v klidu. A tak jsem „naoko onemocněl“, abych si ji užil. Pak jsem ji půjčoval kamarádům a známým a doslova je nutil ji číst. Všichni mi byli vděční.

Když jsem pak končil studium režie na JAMU, byl jsem rozhodnut tento román zdramatizovat a uvést na divadle. Zjistil jsem si, kde Ivan Kříž bydlí, ohlásil se u něj, a když mě přijal, vyznal jsem se mu ze svého snu. Psal se rok 1983 a on mi s pro něj tak typickým laskavým i vědoucím úsměvem řekl, že mi dramatizaci svého románu dovolí udělat, ale že to stejně k ničemu nebude, protože ji nakonec nikdo nedovolí uvést. Ve své tehdejší naivitě jsem byl šťastný i smutný zároveň. Požádal jsem ho tedy, že když už se mi nepodaří udělat Sodomu na divadle, zdali by mi nemohl svůj román alespoň podepsat. Řekl, že moc rád, a tak jsem tu svou knihu vytáhl z aktovky. Nebyla to obyčejná kniha. Byla to kniha, která prošla rukama mých kamarádů – nespočtem čtenářů. Byla osahaná, písmo rozmazané, byla i otrhaná a polepená… Byla v tom nejlepším slova smyslu očtená. Pan Ivan Kříž si tou čtením poničenou knihou listoval a já mu v očích uviděl slzy… Nebylo divu, vždyť z ničeho nic měl ve svých rukou očité svědectví toho, že jeho dílo stále žije.

Neuvěřitelné se nakonec stalo skutkem a Pravda o zkáze Sodomy měla premiéru 4. února 1989 (!) na jevišti tehdejšího Divadla bratří Mrštíků. Dodnes netuším, kdo nebo co stálo za tím, že se nám to podařilo v období totality, v době, jež byla tímto románem podrobena zdrcující kritické analýze. Román je totiž jasnou alegorií principů zvrhlého fungování totalitního režimu, v němž jsme žili. Inscenaci následně zaznamenala i Česká televize.

To, co mě na této knize fascinovalo nejvíce a co zásadně ovlivnilo mou následující práci (Babylon, Peklo, Očistec, Ráj atd.), byla metoda demytizace, kterou autor využívá k vystavění své verze všeobecně známého biblického příběhu, a to za účelem pranýřovat společnost, která podléhá zvrhlé ideologii a je nakonec schopná kvůli lžím, manipulacím, vytvoření si neexistujícího nepřítele, kvůli následné a nesmyslné fanatické nenávisti a kvůli strachu zničit své kdysi nádherné a kvetoucí město. Ne Bůh, ale člověk je zde tím, kdo Sodomu trestá, kdo totální zkázou trestá sám sebe. V Ivanu Křížovi jsem přes tuto knihu našel svého duchovního otce a do konce jeho života (19. září 2020) jsem s ním nesmírně rád a často rozprávěl…

(režisér, textař, libretista a od roku 1992 ředitel Městského divadla Brno)