Divadelní noviny > Názory – Glosy
Inscenace roku
Ve velmi neobvyklé době jsme vyhlásili 29. ročník ankety o Inscenaci roku – za obvyklých podmínek. Připomínám, že nejde o soutěž, která by musela proběhnout podle promyšlených regulí. Prostě jsme oslovili řadu respondentů nějak spjatých s profesionálním divadlem, neřešili jsme jejich možný střet zájmů. Každý měl jeden hlas, který mohl udělit inscenaci uvedené v premiéře od prosince 2019 do listopadu 2020 v profesionálních divadlech v České republice. Mimo hlasování respondenti mohli zmínit i další počiny, které je zaujaly. Příspěvky jsou řazeny podle autorů v abecedním pořadí. Zamyšlení nad anketou najdete na straně 2 v rubrice K věci.
Josef Herman (ed.)
Miroslav Bambušek, režisér a scenárista, Praha: V tomto období jsem neviděl nic, co by za to stálo, a to asi i díky čínské chřipce a díky tomu, jak na to společnost reaguje. Takže za sebe dávám hlas velké inscenaci, velkému divadlu jménem čínská chřipka, která toho o naší společnosti a o našem myšlení o smrti a životě tolik říká.
Zdena Benešová, bývalá vedoucí archivu Národního divadla, Praha: Tracy Letts: Protokol, Kašpar – Divadlo v Celetné. Za výběr textu, který je bohužel stále třeskutě aktuální. Za nastudování, které diváky neodvádí nikam jinam než k pochopení toho, co jim autor i inscenátoři naléhavě sdělují. A to tak, že si to většina diváků bude určitě pamatovat ještě i druhý den. To není v současné době v divadle úplně častý jev.
Pavla Bergmannová, kritička, Olomouc: Josef Holcman – Břetislav Rychlík: Osobní poplach, Městské divadlo Zlín. Pábitelská inscenace, ve které Břetislav Rychlík jako divadelní kouzelník hledá surovou krásu v drobných všednostech i v těch nejzákladnějších věcech člověka, zároveň nenuceně balancuje na hranici humoru a vážného. A také velmi apelativně vyjadřuje svou potřebu vyrovnat se s tíhou minulosti – komunistickou totalitou a odtrhnout se od všech jejích negativních praktik, kterých jsme se doposud nezbavili.
Veronika Boušová, publicistka, Praha: Zahradníček / Vše mé je tvé, divadelní spolek Jedl. Vzácně vyvážená souhra všech složek inscenace dává syrový a zároveň poetický obraz vztahu dvou lidí, spojených vysoce duchovním svazkem až do morku kostí, který živí potravu všedního dne. Herecká sóla Lucie Trmíkové a Saši Rašilova se dotýkají v intimním duetu. Ačkoliv je především poctou manželům Zahradníčkovým, je zároveň poctou každému partnerskému vztahu stojícímu na neotřesitelných základech vzájemné lásky a úcty, a také formou disputace o pokorném přijímání Boží vůle, jakkoli je drásavá.
Zbyněk Brabec, operní dramaturg a profesor Pražské konzervatoře, Plzeň
Richard Strauss: Růžový kavalír, Národní divadlo Brno, dirigent: Robert Kružík, režie: Jiří Heřman. Inscenace mne zaujala především jako dramaturgický počin, neboť tvorba Richarda Strausse je našimi divadly hodně ignorována. Dále mne zaujala výtvarná čistota celé inscenace (byť bych si ji představil spíš na scéně Mahenova divadla) – scéna Tomáše Rusína a kostýmy Zuzany Štefunkové-Rusínové – a také režijní vedení jednotlivých pěvců šéfem opery Jiřím Heřmanem. Růžový kavalír má také velice kvalitní obsazení jednotlivých sólových rolí, z nichž dominují zejména Alžběta Poláčková, Václava Krejčí Housková (výtečné její převtělení do komorné Mariandel), Jana Šrejma Kačírková a Jan Šťáva. Růžový kavalír má ale i velice kvalitní obsazení menších rolí, např. Danielu Strakovou-Šedrlovou, Petra Levíčka nebo Jitku Zerhauovou. Inscenace zcela naplňuje skladatelův podtitul „komedie pro hudbu“, když vedle scén až sentimentálních režisér rozehrává komediální scény v jednotlivých dějstvích, kterým snad dominuje začátek posledního dějství.
Jan Burian, ředitel Národního divadla, Praha: Leoš Janáček: Osud, režie: Robert Carsen, Národní divadlo Brno. Za to, že se nebojí mezinárodní spolupráce, a za přesvědčivý inscenační výsledek a mimořádný výkon sboru.
Václav Cejpek, dramaturg a pedagog JAMU, Brno: John Milton: Ztracený ráj (zpráva o člověku), režie Dodo Gombár, Městské divadlo Brno. Inscenace starého dramatického textu, který má formu jevištní básně a je považován za typické knižní drama, které na jevišti nemá šanci žít. Gombár a jeho tým dokázali zázrak – jejich inscenace je aktuální, zajímavá víc než řada prudce současných her. Skrze nápadité stylizace ve všech scénických složkách se divákovi dostane pravdivého poznání světa. Herecky inscenaci dominuje Petr Štěpán v roli Satana. Úžasné!
Jan Císař, emeritní profesor Divadelní fakulty AMU, Praha: Lucius Annaeus Seneca: Šílený Herkules, Tygr v tísni. Poslední dobou čím dále tím více oceňuji (i používám) termín, jejž jsem si půjčil od některých polských teatrologů: postdivadlo. Je to pro mne jakýsi zvláštní hybrid několika druhů komunikačních a znázorňujících prostředků, jenž na první pohled vypadá jako divadlo, ale divadlo to není. Většinou ten prazvláštní tvar vytvářejí velice inteligentní, dokonce bych řekl velice tvořiví lidé, kteří jsou ovšem, pokud jde o divadelní tvorbu, naprostí diletanti. A tak i když se snaží o cosi nového, jiného, experimentálního, nakonec je výsledkem paskvil. O to s větším potěšením jsem pod Hlávkovým mostem vnímal a sledoval úsilí předvést jednu ze Senekových tragédií v tomhle pozoruhodném syntetizujícím duchu dneška s pochopením pro to, že smyslem a zdůvodněním divadla jako uměleckého druhu je skrze herce a herectví vyprávět o lidech. Jindy bych asi přemýšlel, co s tím rapem – a možná bych proti tomu měl námitky. Ale ve struktuře tohoto představení, sjednocené odmítanou dramatičností odkazující k starodávné činohře, jsem rap poslouchal s gustem, prostě tam patřil; v šíleném světě této inscenace ani nemohlo znít nic jiného. A tak jsem z tohoto celku nakonec i pochopil, proč Seneca tak ohromně ovlivňoval renesanční dramatiku.
Soňa Červená, pěvkyně a herečka, Praha: Premiéra opery Leoše Janáčka Osud v Národním divadle Brno. Režisér Robert Carsen a dirigent Marko Ivanović se vítězně probojovali příběhem, který žádným příběhem není. Bravo! Sólisté a také sbor Janáčkovy opery, se sbormistrem Pavlem Koňárkem, bravo!
Jan Dehner, operní kritik, Čelákovice: Ana Sokolović: Svadba (Svatba). Folklorem je inspirován obřad, loučení dívek s jejich družkou-nevěstou, i „nezpěvná“ heterofonní vokální linka. Za ztížených podmínek (karanténa) nastudovali komorní operu dirigent a sbormistr Jurij Galatenko a režisér Jiří Nekvasil. Šest dívek ze svého sboru trénoval Galatenko od loňského listopadu k vokální dokonalosti technické i výrazové. Nekvasilova režie posunula dílo do současnosti – využil chování a gestiku dnešních mladých k vytvoření přesvědčivého tvaru. Ze souhry obou složek vzniklo fascinující provedení, jež by si zasloužilo pražskou reprízu.
Tomáš Dianiška, dramatik, režisér a herec, Praha: Letos jsme všichni viděli o poznání míň inscenací, než je zdrávo. Já měl štěstí a můžu s klidným svědomím hlasovat pro Sylvu Divadla F. X. Šaldy. Režisér Martin Františák vytvořil poetické moderní drama s komiksovými střihy. V hromadných scénách se díkybohu nehraje na psychologii, žádná situace nepřesáhne pětiminutovou stopáž, všechno hezky odsýpá, herci zbytečně netrpí, režie děj pořád pumpuje dopředu, a přitom to všechno prostupuje takové to oblíbené vesnicko-realistické srdíčko.
Lenka Dombrovská, dramaturgyně, kurátorka a publicistka, Praha:
Těžko letos vybírat, pokud chce člověk hodnotit pouze divadlo viděné naživo. Také by nebylo mravné, kdybych hlasovala pro inscenace z Komedie (stejně Adámkových 100 nejkrásnějších českých básní ještě oficiální premiéru nemělo) a pro ty, které jsme uvedli na festivalu …příští vlna/next wave… (i když by si to Krusha za performanci Průvodce peklem_Lido di Dante fakt zasloužil). Mám však ještě jedno viděné eso v rukávu a pro to hlasuji. Je to inscenace Funny Games z Činoherního studia, ve které Tomáš Loužný diváky promyšleně bavil, pokoušel i trestal. Navíc měla tak krátký život! Ani cenu Balvína neobdržela, i když v ní zvítězila. Tak ať se aspoň stane divadelní legendou.
Vladan Drvota, PR manažer a publicista, Praha: Tolstého Vojna a mír je v režii Michala Dočekala plná přesahů a zvláštní nostalgie, kterou dotváří svébytně originální scéna Martina Chocholouška, místy až filmově působivá hudba Ivana Achera, dokonalost bílé v kostýmech Zuzany Bambušek Krejzkové a snově světelný design Jana Beneše. Moderní, ale ne za každou cenu! Viktor Dvořák, Tomáš Havlínek a Kateřina Marie Fialová vás dostanou, přesně tam, kam chtějí! Krásně výrazný zážitek z kvalitního divadla, kde se v jeden celek spojil tvůrčí tým s hereckými protagonisty. Divadlo ABC (Městská divadla pražská) vystřelilo „svoji“ Vojnu a mír mezi nejlepší inscenace roku 2020.
Jan Dvořák, nakladatelství divadelní literatury Pražská scéna, Praha:
Třeba to mohl být Kouř od Tomáše Vorla, Lumíra Tučka a Michala Vícha v režii Šimona Cabana v Divadle Na Fidlovačce. Premiéra měla být v říjnu. Ale divadlo a hudba se už v březnu zřítily jak newyorská Dvojčata. Omlouvám se, že po deseti měsících v sutinách a nadále při zákazu zpěvu i shromažďování nedokážu hledat. Jako kdyby ve Varšavě v pětačtyřicátém vyhlašovali anketu o nejlepší stavbu roku… Odpusťte mi, že se nechci podílet na hře, že se nic nestalo, když došlo ke kulturní katastrofě s tisíci osobních dramat.
Tomáš Engel, dramaturg a překladatel, Praha: Jiří Havelka: Společenství vlastníků, Jihočeské divadlo. Pozvolné odkrývání charakterů postav. Narůstání dramatického napětí od začátku do konce představení. Skvělý výkon režisérky Martiny Schlegelové, herců i celého tvůrčího týmu. Inscenace divadelně přitažlivá, obsahově nekompromisně naplněná. S velkým přesahem. Myšlenkovým i etickým. Bravo!
Richard Erml, divadelní publicista, Praha: Městské divadlo Zlín – Osobní poplach. Pro téma bolševického marasmu v padesátých letech a pro výjimečnou součinnost všech tvůrců: spisovatele Josefa Holcmana, režiséra Břetislava Rychlíka, autora hudby Jiřího Pavlici a dalších (scénografie, kostýmy, choreografie) a pochopitelně hereckého souboru v čele se Zdeňkem Julinou a samotným Holcmanem v autobiografické úloze vypravěče osudu svého strýce Jožky Slováka.
Barbora Etlíková, divadelní kritička, Praha: Za bílou velrybu, Petra Tejnorová a kol., Terén. Premiéra této inscenace pro mne představovala náboženský zážitek. Asi se v tomto případě nedá mluvit o křesťanství, ale spíš o jakémsi starším způsobu víry. Melvillův román také vypovídá o víře, která se zrodila ze strachu o holý život a ze sebezáchovné obřadnosti lovců, jejíž smysl nelze ve všech ohledech racionálně pochopit. Ne vyprávěním příběhu, ale spíš po filozofické stránce zůstává inscenace věrná své literární předloze. Jednou z jejích nejvýraznějších stránek je zvukový design Michala Cába, což také stojí za pozornost: zvuky tu hrají možná ještě důležitější roli než slova.
Jan Foll, filmový publicista, Praha: Jevištní verze italského filmu Naprostí cizinci, která měla v březnu premiéru v Divadle Na Jezerce, je v tamějším provedení vtipnější a hlubší než na plátně. Groteskní konverzačka o partě známých, kteří si prostřednictvím svých mobilů zahrají na upřímnost, diagnostikuje pokrytecké trapasy i zastydlé předsudky (například vůči gayům), jež rozkládají sebecivilizovanější společenství. Hlavně ve druhé polovině této svižné inscenace (dramatizace a režie Matěj Balcar) jde o legraci, při níž občas zamrazí v zádech. Šikovný principál souboru Jan Hrušínský znovu dokázal, že univerzálně srozumitelná zábava nemusí znamenat pokleslou řachandu.
Hana Frejková, herečka a zpěvačka jiddiš, Praha: Ráda bych nominovala inscenaci 294 statečných. Možná je to ode mě trochu chucpe – mnoho jsem toho neviděla – ale už na generálce v červnu to byl můj favorit. Píše se, že je to doku-fikční hra podle skutečné události o zákulisí největšího hrdinského činu našich dějin. A s tím souhlasím. Tomášovi Dianiškovi, který hru napsal a režíroval, se podařila skvělá až brutální groteska! Metafora s reflexí do akčních filmů je určená dnešnímu divákovi. Velmi citlivě a čitelně představuje běžný všední život v hrůzné době – obyčejné hrdiny, kteří se svému osudu nemohli vyhnout. Skvělé herecké výkony, hudba a výprava, to vše divácký zážitek umocňuje.
Tomáš Froyda, vedoucí vnějších vztahů Národního divadla, Praha:
Největší divadelní zážitky ve skoro neexistujícím divadelním roce 2020: Leoš Janáček: Osud, Opera NdB, režie Robert Carsen. Výjimečný a ambiciózní umělecký počin, který uchvátil hudební a interpretační stránkou ve spojení s promyšlenou režijní koncepcí divadla na divadle – opery v opeře. Umělecky a produkčně nesmírně náročný projekt se zahraničním inscenačním týmem i sólisty se povedlo realizovat ve špičkové kvalitě coronavirové době navzdory, kdy řada divadel na velké projekty raději rezignovala. Z činoherních premiér pak novinka autora a režiséra Tomáše Dianišky 294 statečných v Divadle pod Palmovkou. Po „Transkách“ a „Bezrukém Frantíkovi“ další skvělé doku-divadlo. Převádět reálné historické příběhy a postavy na jeviště je velmi těžké a ošidné, Dianiška však vládne schopností skvělé metafory, zkratky a nekorektnosti.
Martin Glaser, ředitel Národního divadla v Brně: Viděl jsem toho letos trestuhodně málo. Nicméně mne prostě nic silnějšího než Monument Marka Ivanoviće a Davida Radoka nenapadlo. Velký a důležitý pokus o současnou operu. Kéž bychom měli podmínky dělat alespoň jednou za dva roky takový projekt. Pro mne je to cenné tím, že nechtějí oslnit okázalým novátorstvím, ale něco podstatného sdělit.
Jan Grulich, publicista, Praha:
Za představení roku 2020 pokládám Vojnu a mír v MDP v režii Michala Dočekala. Ale zejména za skvělou dramatizaci klasického textu Ivy Klestilové, která zaktualizovala prolínání osobních příběhů a osudů s válečnými scénami, za výborné ztvárnění hlavních rolí, za nápadité scénické uchopení tématu.
Helena Havlíková, operní publicistka, Praha: Z vládním kovidovým zákazem zredukovaných 35 operních inscenací nejen stálých souborů, ale i „alternativních“ scén (provokativní uskupení Run OpeRun přilákalo na Rusalku pod bývalým Stalinovým pomníkem na Letné půl druhou tisícovku diváků) a festivalů (New Opera Days Ostrava stihly pět novinek) vybírám Mozartovu Figarovu svatbu v Opavě. Ačkoli tento náš nejmenší operní soubor musí obsáhnout celé stylové spektrum repertoáru, dirigent Vojtěch Spurný i v těch podmínkách znovu všechny strhl svým životadárným pojetím opřeným o historicky poučenou interpretaci. Jana Pletichová Andělová na ni neroubovala aktualizační konstrukce, ale rozehrála ji jako báječnou komedii založenou na mezilidských vztazích s vtipným domýšlením point a skvěle vybranými sólisty, zejména Lukášem Zemanem (Almaviva), Markétou Böhmovou (Hraběnka), Evou Benett (Zuzanka), ale i kontratenoristou Lukášem Pelkou jako Cherubínem.
Josef Herman, šéfredaktor Divadelních novin, Praha: Monument Davida Radoka a Marka Ivanoviće v Janáčkově opeře v Brně. Nebylo nic monumentálnějšího. Po dlouhé době velkoryse koncipovaná opera pro velké jeviště, velké obsazení, s podstatným politickým i ryze lidským poselstvím vysloveným estetikou případnou tématu. Žádná exhibice, ale poctivé vyjádření občanského a uměleckého názoru. Přidal bych Monteverdiho Korunovaci Poppey v Plzni (Tomáš Ondřej Pilař a Vojtěch Spurný) a Mozartova Dona Giovanniho v Liberci (Dorotty Szalma a Stanislav Vavřínek), inscenace precizně provedené, zahrané a zazpívané – a hlavně vymyšlené!
Veronika Holečková, autorka Divadelních novin, Praha: Za nejlepší inscenaci roku 2020 bych ráda označila projekt divadla NoD v režii Janka Lesáka, Městečko Palermo usíná. Tento imerzivní projekt je výjimečný především precizně propracovanou a funkční strukturou, která původní hru posouvá do dimenze socio-psychologického experimentu, ve kterém je divák manipulován a sám má dojem, že manipuluje okolím jako přímý účastník. Pokouší se hrát hru, která ve finále „tahá za nitky” sama a netušící divák hraje vesele dál. Právě autonomní vědomí hry, vytvořené kolektivem souboru, je fascinujícím artefaktem, který činí Palermo unikátním počinem letošního roku.
Matěj Hollan, muzikolog, Brno:
Za inscenaci roku považuji letošní letní počin souboru Czech Ensemble Baroque Sen / Der Traum, který premiérově uvedli na znojemském hudebním festivalu a dále několikrát v Brně i v zahraničí, další konání zatím zhatil koronavirus. Jedná se původně o klasicistní balet Michaela Haydna, bratra toho slavnějšího. Dostal však zcela nový háv. Příběh stojí na vyprávění Arnošta Goldflama, který také celým představením provází – a jeho výkon je vynikající. V představení jsou na vysoké úrovni zastoupeny všechny možné složky jevištního umění. Hudbou počínaje (orchestr i zpěvy), přes výbornou scénu, světla a techniku, herecký výkon Arnošta Goldflama až k artistické klaunice pěti mimů, kteří metají salta a pantomimicky ilustrují vyprávění Goldflama. V podmínkách nezřizované scény unikátní počin, který ukazuje profesionalitu souboru Czech Ensemble Baroque a potvrzuje, že loňské uvedení Saula nebylo výjimkou.
Miloš Horanský, básník a režisér, Praha: Divadlo Kámen, Praha Karlín. Míst mezi 60–80 (tyhle prostory jsou pneumatické). Tvoří dvacet roků. Demiurgem je Petr Odo Macháček. Poslední díla: velký zjev ruské prózy Viktor Pelevin: Svatá kniha vlkodlaka. 2x Jáchym Topol – premiérovaná je Poříčská madona vycházející z jeho románu Citlivý člověk. Prózy nedramatizují. Dělají z nich esenci. Nejde o hmotu slov – ale ducha, duši, dech autora. Herci Macháčkovy grupy jsou přísně přesní a paradoxně! – svobodní. Kámen je dílna a průsečík. Potkáte se tady třeba s teatromatadory Janem Císařem a Vladimírem Hulcem a s duchem fantazie a zářivosti detailu Stewa Jobse. Hledá se, staví se věci robustní i křehké, vždy radikální – neboť vedou do neznámých zón.
Radmila Hrdinová, kritička, redaktorka Práva, Praha: V hudebním divadle bych dala jako svůj tip novou operu Marka Ivanoviće a Davida Radoka Monument, iniciovanou produkcí Národního divadla Brno, přičemž ocenění patří jak dílu samotnému, tak i inscenaci režiséra a scénografa Davida Radoka a dirigenta Marka Ivanoviće, jež na diváka působí kontrastem monumentality a prostoty, emoce a šklebu. Ale musím-li hlasovat jen pro jednu inscenaci, vybírám tentokráte z činohry: Mistrovskou lekci Městského divadla Mladá Boleslav, v níž se operní pěvkyně Dagmar Pecková dokonale ztotožnila s postavou Marií Callas a vytvořila strhující činoherní (auto)portrét operní divy.
Jiří Hromada, herec, Praha:
Horácké divadlo Jihlava: Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova. Živoucí příběh života inspirativní bytosti Jihlavského kraje, kde snil. Bytostně uchopené poselství Dodo Gombárem. Autentický Jakub Škrdla (Martinů) a všichni na jevišti (jeho život). V dnešním Kurvaviru zachování smyslu života nepředstíranou inspirací jevištěm, kvalitní profesí všech, láskyplným poselstvím pro všechny zdecimované… Toto divadlo má (a vždy mělo) smysl.
Jan Hrušínský, herec a principál Divadla Na Jezerce, Praha: Protože rok 2020 byl zavirovaný a divadelně krátký, zmíním představení, které chci vidět a o němž předpokládám, že by pro mne mohlo být tipem na inscenaci roku. Zajímá mě – už jen z video ukázek – Havelkovo Ztroskotání vzducholodi Italia v Minoru a tamtéž chci vidět loňského Zá-to-pka! Jana Jirků. Sami jsme na Jezerce stihli dvě premiéry – Coburnův Gin Game a Naprosté cizince od Paola Genovese. Vlastní divadlo nominovat nebudu a z toho mála, co jsem letos viděl jinde, tipovat nemůžu. Takže se letos tipu vzdávám.
Vladimír Hulec, redaktor Divadelních novin, Praha: Rok 2020 nelze vnímat jinak než prizmatem koronavirové apokalypsy, která zachvátila svět. Ač česká a moravská divadla stihla uvést několik inscenací, které bych si dokázal představit jako své tipy do této ankety, nemohu jinak než ocenit aktivity divadelníků reagujících na vzniklou aseptickou situaci. Všichni, kdo se do nějakých virtuálních či reálných projektů pustili, zaslouží respekt a absolutorium. Z nich největší – z mého úhlu pohledu – pražské divadlo Jatka78 a soubor La Putyka. Byly iniciátory řady akcí a podnítily dokonce vznik celoplošného kanálu Televize Naživo. Jako inscenaci roku tedy dávám celodenní plenérovou akci souboru La Putyka a jejich přátel Kulturu nezastavíš uspořádanou 9. dubna, kdy na autech, náklaďácích či jen tak pěšky jako první čeští divadelníci vyrazili do ulic Prahy, do centra i na okraj, a v prázdných ulicích, parcích, na mostech a náměstích nabídli z oken přihlížejícím lidem kus svého umění. A že není ledajaké!
Olga Janáčková, operní kritička, Praha: Marko Ivanović: Monument, Národní divadlo Brno. Světová premiéra opery psané pro operní soubor Národního divadla Brno – její autor je šéfdirigentem souboru, autor libreta, režisér a scénograf David Radok se souborem opakovaně spolupracuje. Tématem opery je vztah umělce a politické vrchnosti, osud talentovaného sochaře Otakara Švece, tvůrce Stalinova pomníku na pražské Letné, který spáchal sebevraždu před jeho odhalením v roce 1955. Zhudebnění nepopisné, názvuk budovatelské písně v počáteční sborové scéně, jinak důsledně prokomponováno, s příznačnými motivy. Politické divadlo par excellence. Diváci vtaženi, velký potlesk. Další reprízy žádané!
Vladimír Just, VŠ profesor, divadelní historik a kritik, Praha: Trojpředstavení Hry lidových loutkářů Johanes doktor Faust, Don Šajn a Jenovéfa, (režie a výprava Tomáš Dvořák, Divadlo Alfa, Plzeň) – takto dohromady propojené měly ty kusy premiéru v roce 2020. Už pro to spojení tradiční lidové hry se surrealistickou scénografií, složenou z odložených věcí denní potřeby, a výsostně moderním, zkratkovitým, vtipným a neukecaným herectvím. A pak Paolo Genovese: Naprostí cizinci, premiéra, za účasti slavného autora, stihla se zaskvět v Divadle Na Jezerce těsně před uzavřením divadel v půli března. Režie a úprava Matěj Balcar. Výsostné herecké divadlo se vším všudy (bez stopy plagiátu slavného stejnojmenného filmu), námět stále aktuální, radost pohledět. Jedna z posledních divadelních radostí tohoto roku.
Ondřej Kepka, prezident Herecké asociace, herec a režisér, Praha
Divadlo Na Jezerce – Gin Game, režie Radek Balaš. Inscenace neokázalou formou dává příležitost vyniknout hereckým hvězdám: Jiřině Bohdalové a Milanu Kňažkovi, kteří rozehrávají dnes už málo vídaný herecký koncert. Inscenace není založena na samoúčelných režijních nápadech, ale na mimořádně emotivním vztahovém pnutí obou protagonistů.
Jan Kerbr, divadelní publicista, Praha: Můj tip míří do plzeňské Alfy. Jenovéfa režiséra a v tomto případě také výtvarníka Tomáše Dvořáka představuje ve svém ironickém nadhledu, neomylném temporytmu i materiálové vynalézavosti suverénní zpracování klasické loutkářské látky a daří se jí v hutné zkratce zobrazit neměnnost lidských vášní. Potěšil mě také Malý stvořitel spolku Jedl (Tobiáš, Nebeský) i ústecká Šiktancova hrabalovská féerie Pábitelé (kde nezanedbatelnou úlohu sehrálo při letní premiéře venkovní prostředí koupaliště Brná). Marné nebyly ani výlety do Ostravy (Dvorní šašci a Mechanický pomeranč u Bezručů či Zločin a trest v Aréně).
Petr KlariN Klár, teatropunker, Ostrava: Lucie Trmíková: Zahradníček / Vše mé je tvé, režie Jan Nebeský, divadelní spolek Jedl. Inscenace, jež mi rozlomila srdce v půli. Doslova. Krása, bolest, čistota a láska!
Yvona Kreuzmannová, ředitelka, Tanec Praha, Praha: Když se zamyslím nad nejúspěšnějšími díly uplynulého roku i z hlediska ohlasu v zahraničí, okamžitě mě napadne Jáma lvová Sabiny Bočkové a Johany Pockové z dílny POCKETART. Nakažlivá energie a skvělý soulad s živou hudbou se přetaví v mrazivé téma mediální manipulace, obě autorky jsou navíc skvělé interpretky. Obdobný úspěch a můj obdiv zažívá Roselyne Cécile Da Costa, ale ta měla premiéru dříve než v prosinci, takže volba je dle pravidel jasná.
Jiří P. Kříž, kritik a publicista, Praha: Rok mimořádně přál životopisným dramatům. Mezi nimi dominují inscenace o dvou komponistech. Noc pastýřů Josefa Boučka v režii Petra Gazdíka v MD Brno – na téma tragické pře autora České mše vánoční, Jakuba Jana Ryby, se zatuchlostí a malostí. Hlas pro nejlepší inscenaci dávám ovšem opusu Dodo Gombára Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova v zapomenutém Horáckém divadle Jihlava. Z mnoha důvodů. Je třeba hodně nahlas říci, že divadlo na Vysočině za Remiášova a Skočovského vedení překvapuje již několik let: Heda Gablerová, Osudy dobrého vojáka Švejka, Jak šel čas jihlavskou licí, Obraz, Žebrácká opera… (Zaregistrovali to jen J. Grulich a J. Mlejnek.) Gombár nezapře osobitý rukopis. Nevypravuje jen příběh. Dostal se velkému skladateli, hraje ho znamenitě Jakub Škrdla, skrze kůži až do duše.
Kateřina Kykalová, redaktorka Divadelních novin, Praha: Divadlo pod Palmovkou, Praha – Tomáš Dianiška: 294 statečných. Letos jsem toho viděla žalostně málo – než totiž stihla divadla zavřít, česala jsem třešně na Novém Zélandu. Divadelní deficit jsem poté doháněla streamy – přestože jsem však ocenila vynalézavost tvůrců v hledání cest ke svým divákům (například ve Zbytečnostech Spielraum Kollektivu), myslím, že do této ankety nepatří. Jsou nutným provizoriem, a nikoli plnohodnotnou náhradou divadla. Vybírám proto jednu z mála inscenací, které jsem viděla naživo. Atentát na Heydricha nahlédl autor a režisér očima obyčejných libeňských rodin svým typicky tragikomickým způsobem, schopným oslovit široké publikum, a v době znovu se zpřísňujících vládních opatření zvýraznil téma stanného práva.
Jiří Landa, redaktor i-divadlo, Praha: Leoš Janáček: Osud. Režie Robert Carsen. Národní divadlo Brno. Působivá Carsenova inscenace Osudu sice nepatří k jeho top režiím, nicméně logické propojení příběhu s osudem skladatele v postavě Živného mě oslovilo. Part Živného byl navíc rozdělen mezi dva pěvce, díky čemuž vznikla Živného mladší a starší verze, skýtající možnosti pro další zajímavé obrazy. Oceňuji výbornou práci s light designem, se sborem, a především pak hudební nastudování. V kontextu světového operního dění by se jednalo o lehce nadprůměrnou inscenaci, v našem českém rybníčku jde však o kvalitu nevídanou.
Eva Langšádlová, vedoucí dramaturgyně Centra hudební, divadelní a zábavné tvorby České televize, Praha: Lenka Vagnerová & Company: Panoptikum. Nezaměnitelný choreografický rukopis, výjimečné divadelní vidění a vysoce profesionální výkony účinkujících jsou už standardními znaky inscenací Lenky Vagnerové. Platí i pro Panoptikum, které znovu dokazuje, že její tvorba je jedinečná také tématy, která volí, a v neposlední řadě i tím, že je dokáže publiku sdělit. Kromě radikálně humanistického poselství oceňuji na inscenaci její celkový tvar, který stejně jako dávná obludária nabízí publiku zábavu a možnost žasnout, ale taky dává (alespoň mě) otázky po možných paralelách předváděného příběhu s dneškem. Velmi oceňuji také „řešení s dobrým koncem“, tedy to, že principál špatně skončí.
Petr Lanta, divadelník, Společnost Dr. Krásy, Praha/Úpice:
Jan Tošovský & kol.: Koncové světlo, Národní divadlo – Nová scéna, režie Jan Frič. Podivuhodný rituál smrti, který(á) se každého dotkne. Inscenace v tradičním slova smyslu je příšerná, divák se snadno ztratí v obrazech, v logice výstavby i ve vyslovených slovech, ani hudba mnohdy příliš nepomůže. Nelze však neocenit nasazení a koncentraci tvůrců – „smrt není konečnou stanicí. Spíše jakýmsi přechodem“. V rámci produkce Národního divadla se jedná o experiment hodný ocenění. – Rád bych ještě vyzdvihl na světlo inscenaci Petra Erbese a Borise Jedináka & kol. Kyjem po kebuli aneb Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků v Divadle Na zábradlí. Jedná se pro mne o skutečný objev nových talentovaných tvůrců, kteří mají veliký smysl pro divadelnost a umějí nalézt dobré téma.
Tatjana Lazorčáková, divadelní historička a kritička, Olomouc:
Viktor Fischl: Dvorní šašci, Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, režie Jakub Nvota. Na inscenaci oceňuji dva aspekty: naléhavé téma, které – byť historicky zakotvené – oslovuje svojí aktuálností, a přesné herectví celého souboru, udržující i přes filozofující pasáže diváka neustále v napětí. P. S. Bylo to opravdu těžké rozhodování z toho mála inscenací, které jsem v tomto roce mohla vidět.
Marcela Magdová, teatroložka a divadelní publicistka, Praha:
S ohlédnutím za uběhlým rokem, v němž mohla, a to zdaleka ne v regulérním provozu, divadla hrát sotva čtyři měsíce, si nezbývá než přiznat, že jakákoli anketa či oborové ocenění za toto ani ne polovičaté období působí pošetile a snad i absurdně. Přesto jsem se rozhodla nerezignovat a prostor využít k tipu či přesněji řečeno upozornění na výjimečný letní počin ústeckého spolku Kult, průjezd východní částí Českého středohoří letitým autokarem, site-specific projekt Bermudský Δ. Při vzpomínce na symbiózu silného, vzrušujícího příběhu v syrových lokacích s očistnou lidsky angažovanou výzvou v jeho samotném závěru totiž doteď cítím příjemné mrazení.
Martin Macháček, divadelní publicista, Ďáblice: Podle Saši Uhlové: Hrdinové kapitalistické práce, MDP, režie Michal Hába. V sezoně, kterou bych nazval jednoduše „rozostřenou“, jako jsou rozostření lidé a věci kolem, jsem paradoxně stihl vidět řadu kvalitních inscenací a projektů. Mezi nimi byl i koprodukční počin Městských divadel pražských, respektive laboratorního ramene celé franšízy Divadla Komedie a berlínské Volksbühne. Původně dokumentární materiál se s vyhraněnou stylizací protíná v nebývalé konjunkci stejně jako nadhled se závažností. Inscenátoři autorským komentářem reportáže z prostředí nejhůře placených zaměstnání totiž nezlehčují a tematizují kulturní provoz v podmínkách epidemie covidu-19.
Nina Malíková, divadelní historička, publicistka, Praha: Inscenace Zá-to-pek! Divadla Minor představuje na vysoké úrovni všechno, co současné moderní loutkové divadlo nabízí: nosné téma, politickou aktuálnost, hravost, využití kombinace loutkového divadla a činohry, zajímavou scénografii (loutky, masky), nenásilné a přesvědčivé sdělení o životě hlavního hrdiny a jeho době. Zá-to-pek! se zařazuje do série inscenací Divadla Minor v promyšlené dramaturgické řadě mapující naši minulost, podanou lehkou a výsostně divadelní formou. Je mi líto, že druhou inscenaci, kterou považuji za vynikající – Kabinet zázraků Naivního divadlo Liberec – mohlo zatím vidět jen velmi málo diváků. Je to scénická magie o stvoření světa a skrze podivuhodné předměty jevištní „kunstkomory“ divadelní výpověď o našich hledáních a objevech v průběhu času. Třeba se podaří hlasování o počinech, kterým současná situace s pandemií zabránila v regulérní prezentaci, zahrnout do hlasování v příštím roce. Přimlouvala bych se za to.
Luboš Mareček, mluvčí JAMU a divadelní kritik, Brno: John Milton, Dodo Gombár: Ztracený ráj (zpráva o člověku), Činoherní scéna Městského divadla v Brně. Gombár ve více než tříhodinové inscenaci rozbalil nejen svět Miltonovy rozsáhlé epické básně, místy ji vložil do prostředí dnešní divadelní zkoušky, jindy zase jazykem dneška vypráví a prodlužuje některá témata předlohy. Režiséra hnala touha připomenout dnešku nejen monumentální dílo; naléhavě se ptá současníků, co oni považují za dnešní ráj, zda o něm vůbec přemýšlejí, zda jej žijí, nebo o něj už dávno ve svém nitru či představách přišli. Dělá to formou důmyslné a obrazivé montáže, v níž se primárně neobdivuje kráse originálních veršů a jejich vznešenému jazyku. Režie touží obrátit zrak obecenstva k intimní zpovědi o jeho vlastním selhání, pojetí hříchu, touze po blahobytu či rozlišování dobra a zla. Pozor! Nejde však o žádnou moralitu, o žádnou kazatelskou vivisekci nebo o přibíjení přihlížejících na kříž věrouky a Bible, jde o velmi nápaditý divadelní traktát.
Jana Paterová, divadelní kritička, Praha: Gabriela Preissová: Její pastorkyně, Slovácké divadlo Uherské Hradiště, režie Zetel. Netradiční interpretace tradičního textu, aktuální bez vnějších aktualizací. Herecky silná inscenace s mimořádným výkonem Jitky Hlaváčové v roli Kostelničky Buryjovky.
Petr Pola, Nová síť z. s., Festival Malá inventura, Praha: Hic Sunt Dracones. Divadlo Continuo proměnilo nevýhodu jarní izolace ve svůj prospěch. Inscenace Hic Sunt Dracones připomíná kombinaci delirantní obraznosti Hieronyma Bosche a rozpohybované hmoty Jana Švankmajera. Plastičnost povrchů, tváří a masek se rozprostírá podél tenké hranice mezi hmotou a těly. Přetékání a neustálá proměna se radostně vymyká kontrole a odvrhuje identitu. Divadlo detailů a intenzit, které mělo čas dozrát.
Anežka Pondělíčková, redaktorka Divadelních novin, Praha: Zahradníček / Vše mé je tvé, divadelní spolek Jedl. Inscenace zachycuje niterný a hluboký vztah Jana Zahradníčka a jeho ženy Marie v podání Lucie Trmíkové a Saši Rašilova. Zahradníček je ve vězení, odkud píše své ženě dopisy, ve kterých se mísí poetičnost básníka se starostlivým otcem, udělujícím praktické rady rodině v době své nepřítomnosti. Ironická, ale přesto jemná Moravanka Marie své břímě života bez muže zvládá obdivuhodně statečně, s lehkým nadhledem. Něžné herectví Rašilova kontrastuje s – pro Trmíkovou typickými – polohami exprese, společným jmenovatelem je ale naděje na společný život, která představuje ukázkovou katarzi.
Kateřina Rathouská, kreativní producentka Českého rozhlasu, Praha: Nela H. Kornetová & T.I.T.S.: Badman, česká premiéra na festivalu Nultý bod. Promyšlená, nápaditá, divoká, vizuálně propracovaná, „úchvatně zlodušská” performance. (Nejen) fyzické divadlo s názorem. Skvělá one woman show.
Jiří Bilbo Reidinger – klaun, Nová Ves pod Pleší: Mnoho jsem neviděl, a navíc jsem byl až do morku kostí plný naší nové férie Smyčka…přesto… Studio Hrdinů – Kacířské eseje! Náramná úvaha nad posledními dny života předního filozofa. Nejbolestivěji působí vhled – kam až se doba od Charty 77 posunula, kdo nám dnes vládne, kam to dopracoval Patočkův odkaz… Vrchol? Vychrstnuté slovní vědro zhrzeného kolegy nad mrtvým tělem Jana Patočky, kdy na něho sype síru a popel zapomnění. On může za všechny bolesti, prohry, zklamání! Kdyby neustále netrval na svých pravdách, mohl se mít i on lépe! Smutný smysl dnešních nejistých dnů…
Jan Rejžek, publicista a kritik, Praha: Didier Caron: Falešná nota, Divadlo v Řeznické. Věčně živé téma vyrovnání se s minulostí (že, Andreji Babiši či Jarku Nohavico?) a viny a trestu v úsporné režii Radima Špačka s vynikajícími výkony Pavla Rímského a Martina Fingera.
Jiří Seydler, umělecký šéf činohry Slezského divadla Opava: V tomto roce jsem mnoho dobrých představení neviděl. Neviděl jsem takřka žádná představení! Proč, víme všichni. Ale velmi dobře si pamatuji premiéru na prknech karlovarského divadla 22. 2. 2020! Společná produkce se Západočeským divadlem Cheb – muzikál Chyť mě, jestli na to máš! od Terrence McNallyho a Marca Shaimana v režii Zdeňka Bartoše! Strhující, a hlavně vtipná podívaná, plná režijních nápadů, velmi dobře zvládnutá živá muzika i zpěvy, podepřená skvělými hereckými výkony. Prostě a jednoduše: divadelní zázraky se mohou dít i v příhraničních oblastech!!!
Edvard Schiffauer, před léty učitel skladby na Janáčkově konzervatoři v Ostravě: W. A. Mozart: Figarova svatba ve Slezském divadle v Opavě. Vyzdvihuji Vojtěcha Pelku v roli Cherubína a vždy velmi důkladně připraveného dirigenta Vojtěcha Spurného.
Antonín Schneider, dramaturg a manažer Tanečního centra Praha, konzervatoře – gymnázia, Praha: Radio and Juliet, česká premiéra v Národním divadle v Brně. Brněnské divadlo – tedy i jeho baletní soubor – prožívají viditelnou renesanci a emancipaci vůči „Praze“ – a to je dobře. V historii to bylo jen zřídka, ale vždy to mělo blahodárný účinek na celý žánr. Soubor je bezesporu ve vynikající kondici (bohužel především díky silným zahraničním injekcím) a jeho dramaturgie si může dovolit sáhnout i po tom nejnáročnějším repertoáru. Přenést inscenaci z baletu v Mariboru vypadá jako „exotický“ experiment – nicméně Edward Clug se ukázal jako mimořádně perspektivní choreograf „velkého“ tanečního divadla současných parametrů. Je u něho zřejmé bezpečné ovládnutí klasiky s neoklasickými a současnými převleky a doplňky – tanečníci se na tom statečně podílejí – vzpomněl jsem si nakultovní slogan Pavla Šmoka, že by chtěl dělat choreografie s tanečníky „specializovanými na všestrannost“. Provokativní deformace slavného shakespearovského příběhu je velmi ovlivněna originální hudbou Radiohead – velmi choulostivý prvotní záměr tvůrců byl naplněn s vkusem a poctivostí, srozumitelně a bez módních snobských excesů. Je to velmi důležitý kámen do mozaiky současného tanečního divadla na domácích jevištích!
Vítězslav Sladký, šéfredaktor magazínu Musical-opereta, Plzeň: Luther Davis, Robert Wright, George Forrest, Maury Yeston, Vicki Baum: Grand Hotel, Městské divadlo Brno, režie Stanislav Slovák. Z obecně známých důvodů se letos na scéně urodilo muzikálů nemnoho. Brněnská a zároveň česká premiéra broadwayského hitu přinesla ze svého žánru to nejlepší – excentrické téma, zajímavě převyprávěné osudy, dobrou muziku a skvělá taneční čísla. Za výjimečný pak považuji herecký výkon Oldřicha Smysla v roli umírajícího židovského účetního Otto Kringeleina.
Vlasta Smoláková, teatrolog, Praha: Egon Tobiáš: Malý stvořitel / Der kleine Fratz, divadelní spolek Jedl, režie Jan Nebeský ve Skautském institutu – v Domě U Minuty na Staroměstském náměstí v Praze. Po všech stránkách jedinečný, přesně vybalancovaný a uplacírovaný site-specific projekt, v němž se dokonale prolnuly delikatesní ingredience z dílny spolku Jedl: pro šťastně objevenou, autentickou a nepřenosnou (bohužel i naštěstí) lokaci vznikl scénář, odpoutaný díky Tobiášově imaginaci, intuici a hravé poťouchlosti od literárních pramenů, jenž se stal pružnou oporou plejády barvitých kreací hereckého trojúhelníku na špici s podmanivě elastickým Karlem Dobrým v roli dvanáctiletého Franze Kafky; vše v Nebeského pobaveně zvídavé režijní „supervizi“ (ve výpravě Petry Vlachynské), snoubící ironický nadhled s introspekcí a groteskní divadelní nadsázkou.
Jana Soprová, kritička, Praha
Z minulé sezony, navzdory omezeným možnostem, na mě vykouklo hned několik tipů výborného divadla. Nejvýše si cením dvou inscenaci, které jsou zajímavé tematicky i formou a bytostně divadelně provedené. Dodo Gombár mě opravdu potěšil hrou Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova, kterou ve své režii uvedl v Horáckém divadle Jihlava. Druhý zážitek roku je z liberecké líhně Divadla F. X. Šaldy – totiž adaptace románu Karoliny Světlé pod názvem Sylva od dramatika Tomáše Syrovátky a režiséra Martina Františáka.
Peter Stoličný, VŠ pedagog a recenzent, Brno: Inscenace Antonius a Kleopatra od W. Shakespeara v Městském divadle v Brně (premiéra v srpnu 2020) mne okouzlila režijní precizností (Stanislav Moša) a herectvím hlavních postav (Ivana Vaňková a Petr Gazdík). Nemalá zásluha také patří překladu Jiřího Joska.
Hana Strejčková, publicistka a divadelní tvůrce, HAMU: spolek Jedl – Zahradníček / Vše mé je tvé. V divadelní krajině pražských divadel mi spolek Jedl připomíná remízek. Je vytrvalým pěstitelem emočně nabitých vizuálních metafor a útočištěm pro přesně volená slova. Poetika rozvíjí nuance jednoduchosti, přičemž z jejich celkového zřetězení vzniká hustá spleť životaschopných větví. Strom s hluboce zapuštěnými kořeny a listy ovívanými větrem.
Tomáš Suchánek, manažer Divadla Petra Bezruče, dramaturg a ředitel festivalu Dream Factory Ostrava: Lucie Trmíková – Zahradníček / Vše mé je tvé, režie Jan Nebeský, divadelní spolek Jedl. Po inscenacích Médeia, Pustina a Soukromé rozhovory další pozoruhodný kus režiséra Jana Nebeského ve spolku Jedl. V křehké jevištní koláži z dopisů a textů Jana Zahradníčka excelují Lucie Trmíková a Saša Rašilov, za hudebního doprovodu Ladislava Kozderky. Jímavý intimní dialog a magická atmosféra inscenace jednoduše chytnou za srdce.
Lenka Šaldová, kurátorka Národního muzea, kritička a ředitelka festivalu OPERA, Praha: Marko Ivanović: Monument, režie David Radok, Národní divadlo Brno. Pozoruhodných inscenací jsem navzdory tomu, jak málo se hrálo, viděla několik. Ale jednoznačnou operní událostí roku je pro mě Monument: Marko Ivanović (skladatel a dirigent) a David Radok (libreto, režie, scéna) vytvořili a na jeviště uvedli velmi inspirativní dílo, které nad konkrétní historickou událostí s vážností i humorem říká mnohé o společnosti minulé i současné. Společnosti tak snadno manipulovatelné – od únorové premiéry dílo ještě nabylo na aktuálnosti
David Šiktanc, umělecký šéf Činoherního studia, Ústí nad Labem: Jan Tošovský a kol.: Koncové světlo, Národní divadlo Praha, režie: Jan Frič. V prvé řadě předesílám, že můžu být – díky osobním vazbám na inscenační tým – považován za podjatého. Koncové světlo je pro mě sugestivním a autentickým ohledáváním posledních věcí člověka. Jeho specifický jevištní tvar navíc naléhavě připomíná, že divadlo není jen návěstidlem k vyprávění příběhů, ale že může být svébytným iniciačním rituálem. A dovětkem: způsob kritické reflexe, která následovala premiéře, pak referuje o stále se zvětšující proluce mezi divadelníky a kritickou obcí.
Josef Škarka, operní pěvec, principál Hausopery, Brno: Jakub Čermák, Depresivní děti touží po penězích: Happy end v hotelu Chateau Switzerland. Opulentní podívaná se Zubatou v hlavní roli. Vrcholem večera byly poslední okamžiky divačky (jíž paří můj upřímný obdiv za statečnost) v péči ochotné, leč nesmlouvavé sestřičky, přesně zahrané Barborou Šupovou, na oddělení gerontologie: odchod člověka v neosobním prostředí špitálu a zbaveného důstojnosti, byl vyobrazen zvláště naléhavě rutinou beze slov ponižujícího přebalování, krmení, bryndání a následným exitem pacientky v osamělosti nemocničního pokoje. Vybrat si svůj způsob šťastného konce se mi už asi jen tak nepodaří.
Jakub Škorpil, redaktor Svět a divadlo, Praha: Divadelní soubor Akolektiv Helmut Praha: S čaganem lamag nohy. Scénář, režie a kostýmy kolektiv souboru, loutky Oskar Helcel a Jiří Helcel, hudba Adam Kratochvíl. Tip z kategorie „objev roku“. Divadlo s fantazií, hravostí i tématem. Inscenace zjevně formálně vybroušená, evidentně divadelně „poučená“, ale zároveň v ideálním poměru inzitní a otevřená.
Jan Šotkovský, dramaturg, Brno: Byl to rok, v kterém jsem viděl bohužel více inscenací ze záznamu než v divadle, ale dva silné „živé“ zážitky jsem si přece jen odnesl. Byly to Zahradníček / Vše mé je tvé (Jedl, režie Jan Nebeský) a Idomeneus (Národní divadlo Brno, režie Štěpán Pácl).
Gabriela Špalková, kritička a publicistka, Plzeň: Baletní inscenaci Youriho Vámose Anastázie, poslední dcera cara uvedlo Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Vámos vytvořil na Čajkovského Spící krasavici brilantní režií a choreografií strhující drama postavené na kontrastech a gradující v silnou katarzi. Všechny složky inscenace jsou v dokonalém souladu. Výkony všech členů souboru byly obdivuhodné. Tím spíše, že premiéra se konala po jarním uzavření divadel. V titulní roli vynikla S. A. Antikainen a K. Audy v roli Osudu. Anastázie je inscenace výsostně estetická, klasická a současná zároveň. A tím je unikátní.
Veronika Štefanová: redaktorka a reportérka, Český rozhlas Vltava, Praha: Egon Tobiáš: Malý stvořitel / Der kleine Fratz, spolek Jedl, uváděno ve Skautském institutu na Staroměstském náměstí. Site-specific projekt inspirovaný životem a dílem spisovatele Franze Kafky je důkazem propojení několika talentů, a tedy dramatického v osobě Egona Tobiáše, režijního v osobě Jana Nebeského, hereckého v osobách Lucie Trmíkové, Martina Dohnala, ale především Karla Dobrého ztvárňujícího „malého“ i „velkého“ Franze Kafku. Inscenace je osvěžující a v řadě situací překvapivou směsicí absurdního humoru a ironie. Z diváků činí voyery nahlížející do Kafkova absurdního světa, který se před jejich očima v překotném tempu převrací do bláznivé féerie.
Šárka Švábová, redaktorka, Český rozhlas, Praha: Svůj hlas dávám Morávkovu „čtení“ Kunderovy Ptákoviny v Klicperově divadle v Hradci Králové. Do textu autorovy konverzační hříčky nemusel zasahovat, pouze ji po výtvarné a hudební stránce „obalil“ vrstvami nečekaných, důmyslných odkazů a citací. Tak nenásilně docílil fascinujících obrazů a filozofických ponorů. To, co v předloze svádí k přímočaré jevištní komice, Morávek využil nanejvýš v náznaku k odlehčení tragédie. Posunem žánru přitom umocnil nejednoznačnost textu a dospěl k překvapivě autentickému „překladu“ Kundery.
Martin J. Švejda, divadelní historik a kritik, Institut umění – Divadelní ústav, Praha: Viděl jsem ve vytyčeném období 22 inscenací. Oproti jiným letům jich bylo, ze známých důvodů, nepoměrně méně. Větší část jich, jako každoročně, nestála příliš za pozornost. A ta skutečně malá hrstka, která zbývá? Žádnou bych Inscenací roku nenazval.
Michael Tarant, režisér, Praha: V této sezoně, v níž od okupace poprvé mlčí tak dlouho česká a moravská divadla, dávám svůj hlas všem umělcům, kteří neklesají na mysli, zkouší, přemýšlí o smyslu naší práce, vydávají odborné publikace, připravují festivaly, jdou dál. Naše budoucnost se rodí právě teď.
Jaroslav Tuček, bloger v důchodu, Brno: V jednom z nejtěžších údobí českého divadla vzniklo v Brně mnoho výtečných inscenací. V Divadle Polárka zazářily Pohádky o strašidlech, kohoutech a duze. Ve Studiu Marta inscenace Hády – Pokusy o minulost a Mejerchold, v Divadle Feste Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem, v Mahenově divadle inscenace souboru Balet Radio and Juliet, v Janáčkově divadle Růžový kavalír, Monument, Ferda Mravenec. Na inscenaci roku nominuji meditaci pro herečku Stěhování duší Josefa Topola v podání Marie Durnové, uvedené na Malé scéně Mahenova Divadla v režii Štěpána Pácla. Inscenace v nenápadné, citlivé režii dává vyniknout moudrosti autorova textu. Excelentní výkon Marie Durnové je ozdobou herectví i nevlídných dnů stáří.
Roman Vašek, taneční publicista, Institut umění – Divadelní ústav, Praha: Nemám jasného favorita, nicméně na první místo dám hravou inscenaci I.A.M.A.I., kterou uskupení DekkaDancers uvedlo na komorní scéně Jatek78. Trojice autorů a zároveň interpretů Viktor Konvalinka, Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát se ponořila do světa chlapeckých hrdinů filmového sci-fi žánru, do světa Vetřelců a jiných monster s nadlidskými schopnostmi. Mezi sebou rozehráli lehce parodickou střílečku plnou gagů a robotického tance. Nic závažného, ale když vám ten vzdálený svět přibližuje trojice tak skvělých a vtipných tanečníků, máte chuť dát si hned druhý den repete. A pak ještě heslovitě, co mě dál zaujalo v roce 2020: vizuálně zajímavá a v choreografii neortodoxní ostravská Coppélia, brněnská inscenace Radio and Juliet s provokativně zašifrovaným shakespearovským příběhem nebo překvapivě vydařené taneční divadlo Frida v Ústí nad Labem.
Jan Vodňanský, spisovatel, herec, písničkář, Praha: Michael Frayn: Bez roucha v Divadle v Dlouhé. Zdařilá crazy – režie Hany Burešové s překvapením se zrcadlově usazeným publikem s aktuálními rouškami.
Jiří Voráč, filmový historik, Brno: Marko Ivanović a David Radok: Monument. Národní divadlo Brno. Pro odvážné spojení morálně-politického dramatu ze stalinistické éry s formou civilní opery: výsledkem je silná a důrazná připomínka temné absurdnosti, která ještě docela nedávno byla skutečností a jejíž mentální důsledky sahají k dnešku. Současně tím oceňuji umělecky a manažersky progresivní cestu brněnské opery.
Jaroslav Vostrý, profesor DAMU, Praha: Za inscenaci roku pokládám Monument brněnské Janáčkovy opery: z ošidného námětu vytěžila úchvatný hudebně-scénický obraz s přesahem.
Michal Zahálka, překladatel, teatrolog, dramaturg, Praha: Coby známý optimista potěšeně hlásím, že jsem i v tomhle nešťastném roce viděl docela dost moc dobrého divadla. Svůj hlas dávám inscenaci Sylva v režii Martina Františáka z libereckého Divadla F. X. Šaldy za mimořádně působivé baladické vyprávění z Podještědí, v němž se soubor činohry ukazuje ve vynikající kondici a vystavuje tak i skvělou vizitku svému končícímu uměleckému šéfovi Šimonu Dominikovi. Již mimo soutěž bych ale nerad ve zmínce opomněl alespoň uhrančivě konceptuální Prefaby Dominika Migače a Jakuba Maksymova – a ovšem také dechberoucího Zahradníčka / Vše mé je tvé ze setrvale kvalitní tvůrčí dílny Lucie Trmíkové a Jana Nebeského.
Petra Zachatá, redaktorka Divadelních novin, Praha: Tentokrát se mi nevybírá vůbec snadno: tolik inscenací bylo předem znevýhodněno či dokonce diskvalifikováno, když se nemohlo dohromady pět měsíců hrát. Ráda vzpomínám na první premiéru po dlouhé jarní uzavírce, tedy na Antigonu ústeckého Činoherního studia. Sice v rouškách a s rozestupy, ale konečně teď a tady, přímo v divadle – nikoliv zprostředkovaně online! Za inscenaci roku však považuji performanci Badman (Nela H. Kornetová & T.I.T.S.), divoký, názorově nekompromisní Gesamtkunstwerk pro 21. století. A také temný rituál: Kornetová do sebe nechává vstoupit ducha všech badmanů dneška, a skrze svou oběť jako by volala po toleranci a změně k lepšímu. Dokáže lidskou mysl znepokojovat a probouzet z letargie, aniž by moralizovala. Dravé, esteticky vytříbené, aktuální divadlo.
Vít Závodský, divadelní kritik a publicista, Brno: Přes narušení obou sezon z desítky premiér souměřitelné úrovně vybírám: John Milton – Dodo Gombár: Ztracený ráj (zpráva o člověku), Městské divadlo Brno. Ve třetím zdejším hostování adaptoval režisér a dramatik rozměrné stěžejní dílo novověké duchovní epiky ve starším věrném blankversovém překladu J. J. Davida. Promyšlený zpřehledňující scénář postupuje souvisle po jeho dvanácti biblických kapitolách. Existenciální a morální otázky nečteného klasika režisér transponuje z alegorické teologické roviny do současnosti, a to jevištní vrstevnatostí, aktualizujícím zcizováním figur (dominantní Satan čerstvého nositele Ceny Thálie Petra Štěpána) či situací i zarámováním do divadelní zkoušky. Ambiciózní více než tříhodinový večer vyžaduje intenzivní spoluúčast vstřícného hledišt
Komentáře k článku: Inscenace roku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
