Infiltrace, nebo indolence?

Debaty s Janem Follem jsem vedl bezmála půl století. Na FAMU, na festivalech, v porotách Trilobitu, ve Scéně, v Divadelkách, v Lidovkách (v devadesátých letech, kdy tam vedl kulturu, ještě nezávislých; dnes abych se ten agrofertí plátek štítil vzít do ruky – i o tom všem jsme debatovali).

Filmový publicista Jan Foll (7. 3. 1951 – 13. 4. 2021) Foto archiv

Paradoxně jsem ho však častěji než v kinech vídal v divadlech. O přestávkách i po představení. Nejčastěji to bylo na Zábradlí. Ale i v Rubínu, v Baráčnické rychtě, na Chmelnici, při legendárních provázkovských zájezdech či přesněji jejich nájezdech na Prahu sedmdesátých až devadesátých let, zkrátka byl všude, kde to už zdálky pro úřady čpělo – pro nás však vonělo – nějakou subverzí, podvratností vůči establishmentu. A k tomu nekonečně dlouhé, až rituální telefonické rozhovory, které se prodlužovaly postupem let – spolu s mými návštěvami u něho v bytě v závěru života – stejně, jako se v létě prodlužuje den a v zimě noc. Honza mě z hovoru nebo z bytu zpravidla nepropustil dřív, než si mě dovzdělal (většinou filmově, ale byla i jiná témata: smysl kritiky, politiky a znovu a znovu Václav Havel). Bude mi moc chybět – on i Havel…

Málokdo mě v tomto roce tak potěšil jako Karel Šíp, když si v Semaforu do své Minišou pozval Jiřího Suchého (vlevo). Tentokrát bez diváků… Foto ČT

Minišou

A teď zpět k nenáviděnému řemeslu.

Málokdo mě v tomto roce tak potěšil jako Karel Šíp, když si v Semaforu 27. března do své Minišou pozval Jiřího Suchého. Tentokrát bez diváků, a tudíž úlevně zbaven bavičské povinnosti. Ta může být někdy i úmorná, ukáže-li se sebevýznamnější host bez hudebního sluchu pro nástroj zvaný humor a ironie. To pak musí Šíp nahrazovat sám zvýšenou bavičskou invencí a stává se tak trochu moderátorem i hostem v jedné osobě. Vždy však ze situace bravurně vybruslí.

Tentokrát to naštěstí nebylo potřeba. Od chvíle, kdy si proti sobě naměřili povinné dva metry, to byl koncert pro mateřštinu. Šíp se bez jakékoli komediální stylizace upřímně vyznal k dávné lásce k Semaforu. Trpím sám touto chronickou chorobou od let 1959/1960, takže vím, o čem mluvil. Přiznal se i k bizarním symptomům nemoci – třeba jak se jen těžko odnaučoval neříkat po Suchém jeho zvláštní „t“ (vyslov jako „d“). Dokázal Suchého „otevřít“. Slyšeli jsme kromě věcí pro zasvěcené očekávatelných i věty, které obvykle neříká. Kdykoli hrozilo, že uslyšíme něco známého, dokázal Šíp velmi jemně převinout nit hovoru na méně známé téma – a Suchý se okamžitě pohotově chytil a ping-pong vět a významů mohl začít. Duet jako víno!

Ale k tomu, abychom jej vůbec zaslechli, třeba mít sluch (zlatý empatický Foll). Hudební hluch pro humor a ironii, který ve své ukázkově gerontofobní recenzi tohoto pořadu na internetu předvedl Kamil Fila, mi připomínal citlivost bagru, jehož rypadlům unikají v jemném písku slovních her zlatá zrnka: vrcholem pak bylo doporučení, aby s tím Šíp už pokud možno skončil. Každý si holt z díla nabere jen tolik, jak mělkou má lžíci. A vlastně se můj titulek (indolence = netečnost, lhostejnost k citům druhých) docela hodí tak trochu i na tento, nejen následující případ.

Nevím, proč ČT dokument uvedla, aniž dala slovo rodičům… Záběr z Obchodu s nadějí, posledního dílu cyklu Infiltrace Foto ČT

Obchod s nadějí

Sebelepší úmysl neodstraní napáchané zlo. To platí v politice i v médiích, vždyť obé je službou.

Výstražným příkladem může být Obchod s nadějí – poslední díl záslužného cyklu Infiltrace (připomeňme, že cyklus se zaskvěl například díly o „šmejdech“ Obchod s důvěrou, 2019). Nevím, snad dokumentaristce z úspěchu minulých dílů stouplo sebevědomí do hlavy natolik, že ztratila soudnost (i se svou spolupracovnicí, herečkou a rychlokvašenou dokumentaristkou Ivanou Lokajovou, jejíž kvalifikace spočívá v tom, že v minulých dílech byla dobrou infiltrátorkou). Obě dámy se rozhodly vyrazit s velkým humbukem a těžkotonážními zbraněmi – na komára.

Skupina šesti rodičů s autistickými dětmi se po dobré zkušenosti s odcházející terapeutkou rozhodne ji požádat o pokračování léčby. Za vlastní peníze (nikoli státní, jak naznačuje dokument), v soukromém bytě jednoho z nich. Zřídí centrum a založí spolek. Údajně podvodný, neexistující, a přesto pobírající dotace – tyto a další lži mají překrýt fakt tajného natáčení dětí bez souhlasu rodičů. Že rodiče poprosí terapeutku (behaviorální analytičku), aby v péči pokračovala, protože její vliv na děti považují za příznivý, není trestný čin.

Díky Katrin je z mé dcery slečna… říká jedna z vděčných matek. Bohužel ale nikoli ve filmu! (Žádný z rodičů ani ze zahraničních certifikovaných supervizorů centra, nehledě na Národní ústav pro autismus NAUTIS a další instituce, není osloven.) Dokument ukazuje neexistující, nezaložené centrum na dojení státních peněz – ve skutečnosti založení spolku se zápisem a právními náležitostmi řádně proběhne 4. 2. 2020, registrace po měsíci (výroční zpráva po roce). Týden po založení sem ovšem pronikne infiltrátorka a točí záběry temných rejdů protistátního spikleneckého centra Katrin a spol. Kvůli filmařské exhibici jsou bez souhlasu rodičů natáčeny nemocné děti, což je neomluvitelné. Stejně jako „špionážní“ kamery v tužce, nasazené dva týdny v soukromém bytě vůči nevinným lidem, kteří na rozdíl od skutečných šmejdů nikoho neokradli, pouze konali ve prospěch svých nebo svěřených dětí. Nic nezákonného. Zato ocejchování rodičů jako „šmejdů“ (!) si o soudní dohru říká. Stejně jako vystoupení zdiskreditovaného dětského psychiatra, který podle pár natočených záběrů od boku střílí bohorovné diagnózy podobně, jako to nedávno dělal u Grety Thurnberg. A to tak neodborně, že se od něj a jeho hrubě nepravdivých výroků distancovalo vedení České psychiatrické společnosti a odešel s ostudou.

Nejsem psychiatr, ale přesto mě na nálezech pana doktora fascinuje jeho skandální odhalení: Greta sama se přiznává, že má Aspergerův syndrom! To žádný normální člověk neudělá, říká pan doktor. U něj ovšem nic takového nehrozí. Vždyť by mu to mohlo vadit v další politické kariéře v barvách trikolory. Já si naopak vždycky myslel, že už od dob Sokratových je znakem normálnosti, a možná i velikosti, otevřeně přiznat handicap: odvaha veřejně se hlásit i ke svým slabostem, nemocem a dalším nedostatečnostem. Kdyby tohle bylo zvykem, nebylo by ve vrcholné politice tolik psychopatů s utajenou diagnózou. To věděl už G. K. Chesterton: Skutečně inteligentní člověk ví, že je zároveň hloupý. Skutečně velký člověk ví, že je zároveň malý. Někteří se však necítí malí nikdy. To jsou právě ti, kteří malí opravdu jsou.

Pomysly

Sebepolemičtější dokument, pro nějž už třicet let hájím svaté právo na subjektivní pohled, by měl ctít pravidlo aspoň minimálního hlasu poskytnutého protistraně. Abych věděl, s čím autor vlastně polemizuje, zda to je realita či jeho pomysl. Bohužel dámám Maixnerové a Lokajové se přihodilo to druhé.

U sexuálních predátorů, právem uvízlých V síti, žádný protihlas netřeba, činy mluví samy za sebe. Skrytá kamera je zdůvodnitelná. Jde o to, odhalit daleko nebezpečnější činy kriminální povahy. Lze s tím ale srovnat šestičlennou skupinu bezradných rodičů, kteří si poté, co stát dal od léčby jejich dětí ruce pryč, založí svépomocí spolek a požádají o pomoc osvědčenou terapeutku? Zatímco standardní psycholožka jim řekne, že jejich dcera nebude nikdy zdravá, terapeutka Katrin jim dá naději: Ona bude mluvit. Jen nemá vyvinutou funkční komunikaci. Proto začnou rodiče navštěvovat ABA centrum – a zbytek už znáte. Jelikož předpoklad kriminální povahy je tady pouhým pomyslem, bylo nutné „kompro“ vyrobit dodatečně.

Nevím, proč ČT dokument uvedla, aniž dala slovo rodičům.

Píšu to nerad, nechci být totiž zneužit lidmi, jejichž jedinou kvalifikací pro práci popravčích současného ředitele je, že smyslu veřejnoprávnosti nerozumějí (a každým skutkem to dokazují). Proto prohlašuji, že dokumentům a publicistice ČT fandím, a to už třicet let. Za tu dobu jsem se snad o nějaký ten milimetr k pochopení smyslu médií veřejné služby přiblížil. Cykly jako Reportéři ČT, 168 hodin, Fokus Václava Moravce nebo stále potřebnější Nedej se! jsou menšící se ostrůvky veřejnoprávnosti.

Kéž nám Pánbu (nebo kdo) alespoň tento ostrůvek v moři fejků zachová.