Hybrid
Online projekt režiséra Jiřího Havelky a Činohry Národního divadla Očitý svědek nenabízí pouhý videozáznam divadelní inscenace, ale jakýsi komplexní balíček. Sami tvůrci o něm uvádějí: Očitý svědek není běžná inscenace, ale není to ani pouhý film. Je to mikrosvět vystavěný kolem tragického příběhu z léta 1945 – rozuměj masové vraždy repatriovaných karpatských Němců, Maďarů a Slováků na Švédských šancích u Přerova vojáky československé armády. Virtuální balíček obsahuje jednak Havelkův devadesátiminutový film, postavený na autentických svědectvích o této události, a jednak doprovodné materiály: scénář k filmu, filmové bonusy, archivní dokumenty, odkazy na související díla apod. Z divadelního hlediska by se dalo říct, že samotný film je „tělem“ (inscenací) a ostatní materiály – užitečné, ale ne nezbytné – jsou programem k němu.
Způsob snímání je zcela statický (na snímku Patrik Děrgel) FOTO PETR NEUBERT
Ani v případě samotného „těla“ ale neplatí, že jde o „čistý“ film. Havelka v něm sice chvályhodně opouští teritorium divadelního záznamu a vydává se na pole filmu, zůstává ale kdesi na cestě – dává vzniknout, ať už byly důvody jakékoli, jakémusi hybridu filmu a divadla.
Film začíná i končí „přihlašováním“, respektive „odhlašováním“ jednotlivých aktérů události, což připomíná dnes dobře známý vizuál videokonferencí s „okénky“. Nejde ale o prostou nápodobu: mnohohlas protagonistů, hovořících jeden přes druhého, se zároveň stává výrazem nejistoty, zda je vůbec možné dopátrat se pravdy o celém případu. Neboť svědectví se mohou různit, ba si odporovat a celkový „hluk“ mnoha výpovědí může cestu za pravdou velice ztížit… Podobnost se současnou společenskou a mediální situací tu zcela jistě není náhodná.
Mezi filmové metody patří také zapojení doprovodných zvuků a ruchů, které ilustrují či náladově dobarvují popisované dění, nebo vkládání titulků. Při entrée jednotlivých postav se v obraze objevují jejich jména, jindy se na pozadí vynořují slova vytažená z promluv zpovídaných (místo zvýšení naléhavosti sdělovaného to ale působí nadbytečně a doslovně).
Tím ovšem výčet filmových postupů prakticky končí. Střih není v Očitém svědkovi téměř patrný, neovlivňuje jeho dynamiku a rytmus. A především: způsob snímání jednotlivých herců je zcela statický, hovoří zblízka do kamery, což opět asociuje videokonferenční praxi. Někteří jsou snímáni z relativně větší, jiní z menší vzdálenosti, detailnější záběr ale deformuje tvář zpovídaných. Nepřirozeně a nelibě působí i přímý úhel snímání, byť je jeho účel zřejmý: kamera představuje de facto osobu vyšetřovatele.
Právě tyto skutečnosti Očitému svědkovi dávají taktéž parametry divadelní produkce. Divák je tu, myslím na škodu, v míře větší, než je u filmu obvyklé, veden k tomu, soustředit se na projev herců (i na to, co mají na sobě), jejich hraní na sebe příliš strhává pozornost a působí – jak to říct – nepříjemně vtíravě. Někteří účinkující pak nadto hrají opravdu přes míru (Vladislav Beneš, Jana Boušková), jiní jako by si vystačili s pouhými typy (prosťáček Harabín Petra Vančury, venkovský balík Janda Tomáše Jeřábka či lehkomyslný frajírek Vaculík Matyáše Řezníčka). Nejpřesvědčivější je František Němec jako vesničan Kubík: hercova vrásčitá tvář, „charizma“ stáří i naléhavost řeči dodávají svědectví jeho postavy na obzvláštní sugestivnosti; právě on v jistých pasážích (cesta vesnických „dobrovolníků“ na místo masakru, akt popravy) film de facto „táhne“.
Havelka při vyprávění postupuje chronologicky od setkání vojáků a repatriantů na moštěnickém nádraží přes rozhodnutí velitele Pazúra některé repatrianty popravit a zainteresování obyvatel nedalekých Lověšic do celé akce až po prvé, velice krátké vyšetření události. Celé líčení působí tíživě, tragicky, zvláště výpovědi žen jsou prodchnuty bolestí a zoufalstvím. Jako by v celé věci působilo nezastavitelné fatum… A přitom skutečnost byla jiná a je, jakožto ústřední téma, jasně patrná: neschopnost a neochota lidí – aktérů události – postavit se svévoli a bezpráví, jejich alibismus, zbavování se odpovědnosti. I přes toto zřetelně vystupující téma jako by ale produkci scházel přesah, příliš zůstávala jen u líčení konkrétní záležitosti a nesnažila se o zobecnění, o zařazení do širšího kontextu, který by se – ideálně – vztahoval i k dnešní, taktéž tragické skutečnosti.
Jako nejproblematičtější na Očitém svědkovi ale vnímám to, že je ještě příliš zatížen divadelností, že ještě víc nepokročil od divadla k filmu. Celkovému tvaru by to určitě prospělo. Možná už bychom ale od této produkce, vzniklé – připomeňme – v gesci divadelní instituce, žádali mnoho: aby se vlastně vzdala svého nejvlastnějšího území. K něčemu takovému nás ale, aspoň z estetického hlediska, dnešní doba bohužel neúprosně tlačí.
Národní divadlo, Praha – Jiří Havelka a kol.: Očitý svědek. Režie Jiří Havelka, kamera Martin Bražina, dramaturgie Marta Ljubková. Premiéra 18. února 2021 na webu Národního divadla.
Komentáře k článku: Hybrid
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
