Tragédie jáství
Mé zkušenosti s nejrůznějšími přenosy záznamů z českých a rakouských divadel na jaře roku 2020 mě vedly k rozhodnutí tento způsob „kulturního vyžití“ na delší dobu vynechat. Souhra okolností tomu chtěla, že jsem se ke konci listopadu zase na jeden stream podíval. Heda Gablerová ústeckého Činoherního studia (snad všude jinde na světě – adekvátněji – Hedda Gabler) mě nejen vcelku příjemně potěšila, ale také přiměla k úvahám řekněme dramaturgického charakteru.
Heda Tesmanová (Gablerová) a paní Elvstedová by v podání Anny Fišerové a Kristýny Hulcové nemohly být rozdílnější FOTO MARTIN ŠPELDA
Esteticky vyvážená úsporná scéna z možná i dnešního měšťáckého obýváku se přede mnou otevřela, jako bych já sám byl ukryt za čtvrtou stěnou a dění potajmu sledoval klíčovou dírkou. Boční stěny pokoje vybavené tmavým nábytkem jako z Ikey šikmo ubíhaly k zadní stěně jeviště, v níž zel oválný otvor, připomínající plochu obrazovky – snad prostor k pohrávání si s nejrůznějšími představami, což potvrdily i naznačené stínohry. Dojem jakéhosi obludária umocnily jakoby pauzované choreografie postav ve zvířecích maskách.
Režisér David Šiktanc pracoval s herci profesionálně poctivě, jistě přispělo i to, že coby umělecký šéf Činoherního studia svůj soubor dokonale zná. Ansámblové porozumění se přenášelo i na publikum u monitorů. Hned v první scéně byly každé slovo a každý pohyb důsledně prokomponovány a já jen zíral na tu souhru, a přitom mě dění zase neopanovalo natolik, abych si nebyl vědom smyslu zobrazovaného, abych nevnímal, že se přede mnou otevírají lidé ve své jedinečnosti.
Heda Anny Fišerové je od samého počátku introvertní, za její bytostí je cosi neprůhledného, ba podezřelého. Jistě, má vychování, ale zároveň je poznat, že je rozmazlená a podle všeho taky líná. Člověk neví – je to jen mladá žena z lepší společnosti, anebo je skutečně mrcha? Svým manželem Jørgenem (Lukáš Černoch) je očividně znechucena. Je to intelektuál zažraný do svých témat, který má nade všechno rád své domácí bačkory. Prestiž v podobě univerzitní profesury i pěkný rodinný život jsou však ohroženy, když se ve městě objeví jeho bývalý studijní kolega. Eilert Løvborg (Jan Hušek) má větší šanci na úspěch nejen v univerzitním konkurzu, ale snad i u Jørgenovy ženy, s níž kdysi prožil jakýsi temný, neukojený vztah. Teď ho provokuje a on si s tím neví rady.
A pak je tu ještě JUDr. Brack (Jan Plouhar), umně využívající svého postavení. Typický bílý muž dvacátého století, který „jede po ženských“, a tudíž samozřejmě i po femme fatale Hedě. Cítí se s ním uvolněná, dokonce se v jeho přítomnosti zasměje. Je mezi nimi důvěra, založená ovšem na tom, že oba jsou svobodomyslní egoisté a těší je spřádat pletichy a manipulovat s lidmi. A tak Heda ze žárlivosti spálí Eilertovo dílo (s paní Elvstedovou ho považují za své dítě) a ještě mu podá revolver, aby se mohl zabít.
Jedině ve ztvárnění paní Elvstedové (Kristýna Hulcová) převažuje excentričnost a expresivita nad civilní uměřeností, a to v pohybech, vyjadřování i ošacení (až příliš okatý kontrast s Hediným kostýmem, ovšem dobrá hra s copem!). Pochopil jsem, že postava svým exaltovaným chováním zakrývá vnitřní prožitky, ale nadto mi připadala až prvoplánově dětinská – přitom by mělo jít o ženu s dosti bohatými životními zkušenostmi.
Podle některých odborníků je Ibsenova Hedda Gabler postavou významem a velikostí srovnatelnou s Hamletem, zároveň má jít o první vyšinutou neurotičku v dějinách dramatu. Podle F. X. Šaldy je to přímo ďáblice, pustá a vnitřně vyprahlá, „dům“ obydlený všemi démony perverzity, zkažená a otrávená od kořene, přinášející smrt muži, na němž spočinula zrakem… Tvrdý, moralistní pohled od nestora naší divadelní a literární kritiky. Mimochodem, v celé německy mluvící Evropě byla Hedda Gabler nejpočetněji inscenována v letech 1933–1944, tedy v době vládnoucího nacismu.
Ano, Hedda není feministickou postavou, natož postavou pozitivní. Ovšem i přes jistou neuchopitelnost jejího charakteru – nebo snad právě pro ni? – dochází v posledních pár letech k revitalizaci Ibsenovy hry na evropských jevištích. (V České republice ji v poslední době uvedly také Horácké divadlo Jihlava a Divadlo Petra Bezruče v Ostravě v podobě autorské parafráze.) Co je na dramatu z konce 19. století dodnes tak živé a divácky vděčné?
Hedda Gabler prožívá existenční nudu, trpí svárem mezi chtěním a nemohoucností, mezi přísnou morálkou a chtíčem (smyslností), přepadá ji zbabělost, bojí se důsledků svého jednání, za něž nechce nést zodpovědnost. Zároveň neskutečně žárlí na ostatní, kteří se našli v zájmu o něco (cokoli) a tím se dokázali realizovat. Zosobňuje hluboké naplnění tragédie takzvaného moderního člověka, který se pak stává démonickým ničitelem a (podle některých kritiků Ibsenova díla) dravou zvěří. A sebevrahem. Je pro ni nepředstavitelné, že by byla nesvobodná, závislá na Brackově vůli (neboť odhalil její přečin a má ji v hrsti). A přestože nezná lásku a považuje ji za směšnou, raní ji, když ji manžel vymění za paní Elvstedovou. Vrhá ji to do naprosté samoty. Žije jen svým jástvím a jen zdánlivě paradoxně ho neunese. Zastřelí se.
Ovšem výkřiky Fišerové hrdinky v závěru inscenace, jak je sama, to je jen divadelní deskripce, tak by Ibsenova Hedda nikdy nevyřvávala, aby získala pozornost. V dramaturgické poznámce Ústečtí píší, že hrají komediální drama. Nevím, co to je. Znám tragikomedie, ale k tomuto žánru Ibsenova Hedda Gabler rozhodně nepatří. A už vůbec nejde o kus o jedné hysterce. Je to drama člověka, který se často chová jako suverén, ale vlastně si sám se sebou neví rady. Je to tragédie. Ibsen viděl první uvedení v roce 1890 v Mnichově. Nebyl spokojen s deklamátorským stylem. Civilní herectví a uměřenost ústeckého provedení by ho podle mého soudu potěšily.
Ludvík Kavín
Činoherní studio Ústí nad Labem – Henrik Ibsen: Heda Gablerová. Překlad František Fröhlich, režie David Šiktanc, dramaturgie Tereza Marečková, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Juliána Kvíčalová, hudba Ondřej Švandrlík. Internetová premiéra 27. listopadu 2020.
Komentáře k článku: Tragédie jáství
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
