Groszmannová: Pracovat a hrát v jiném jazyce je náročný úkol

Členka činohry brněnského Národního divadla Tereza Groszmannová, držitelka ceny Thálie za titulní roli Mirandolíny ve stejnojmenné inscenaci, působí také jako překladatelka z italštiny a právě v Itálii strávila osm plodných let, kdy hrála v italském filmu a televizi.

Foto: archiv Terezy Groszmannové

V dětství jste se svými rodiči věnovala ochotnickému divadlu, byla jste nadšenou ochotnicí a několikrát jste se dostala také na Jiráskův Hronov. Již tehdy jste se rozhodla pro herectví?

V naší rodině se divadlu věnovali opravdu všichni. Zkoušelo se prakticky každý víkend. Bylo u nás pořád plno. Jezdilo se hrát po celém kraji, Jiráskův Hronov jsem absolvovala několikrát a vždycky nám tam bylo dobře. Když jsme řešili v osmé třídě střední školu, konzervatoř byla logicky přirozená volba, které dodnes nelituji. Studovala jsem nejprve dva roky v Brně. Měla jsem velké štěstí na pedagogy. Jaroslav Kuneš a Vladimír Krátký byli vynikajícím startem do mého hereckého života. Na třetí a čtvrtý ročník jsem se přesunula blíže k domovu, do Prahy. A opět se na mě usmálo štěstí, neboť jsem se dostala k profesorce Janě Preissové.

Po škole jste nastoupila do Národního divadla v Brně a debutovala titulní rolí Princezny Pampelišky. Jaký to byl pocit, první role a hned hlavní?

Ve čtvrtém ročníku jsem se dozvěděla, že v Brně v Mahenově divadle hledají mladou holku, a tak jsem se přijela zeptat. Konkurz dopadl dobře a mě čekala první premiéra Princezny Pampelišky. Naštěstí mi hrál tatínka Jaroslav Kuneš a ten si už pohlídal, aby mi bylo rozumět a abych mu takříkajíc „neudělala hanbu“. Tenkrát mi ještě nedocházelo, jaké mám štěstí, brala jsem příležitosti s vervou mládí a neskutečným nadšením.

Pak jste byla osm let v Itálii, kde jste hrála ve filmu i televizi a studovala italštinu. A v seriálu Don Matteo jste si zahrála po boku Terence Hilla. Jaká to byla zkušenost?

V souboru jsem byla půl roku, když mi volali z Prahy, že se po celé východní Evropě dělá konkurz na hlavní roli do italského filmu. Po několika měsících kamerových zkoušek volba padla na mě a já musela na rok svoje angažmá přerušit. Film jsem natočila, premiéru jsme měli v Benátkách na filmovém festivalu a mně se doslova roztrhl pytel s nabídkami. Některé jsem přijala, na některé se nedostalo. Několik let jsem pendlovala mezi Itálií a Českou republikou. Pracovat a hrát v jiném jazyce je náročný úkol, i když jsem měla dobrou agenturu, dost věcí jsem musela vykomunikovat sama, a to byla zkušenost, kterou vám už nikdo nevezme. Očekávala se ode mne profesionalita a 24 hodin denně překládat každé slovíčko. Do té doby jsem italsky neuměla ani slovo. Dnes jsem za to ohromně vděčná, naučila jsem italsky, pracovat v náročných podmínkách a vydržet ostré pracovní tempo při natáčení.

V roce 2003 jste se vrátila do Národního divadla v Brně a od té doby jste vytvořila řadu různorodých rolí. Hrajete v inscenacích Kdo se bojí Virgínie Woolfové?, Lucerna, Hana, Noc bláznů, máte i svůj stand-up. Jaké role ráda hrajete? Máte oblíbenou postavu?

Vždycky jsem měla dvě herecké touhy. Tu jednu nezrealizovanou si nechám pro sebe a tou druhou byla role Marty v Kdo se bojí Virginie Woolfové?. Představení mělo premiéru v loni v červnu, v režii Štěpána Pácla. George hraje Martin Sláma, Drahunku Eliška Zbranková a Nicka hraje Vojtěch Blahuta. Měla jsem štěstí na titul i na lidi kolem sebe. Moje velmi oblíbená role z poslední doby je maminka Krůtová z Majitelů klíčů od Milana Kundery,v režii Martina Glasera.

Mirandolina. Foto: archiv

Role energické hostinské ve hře Carla Goldoniho Mirandolina vám vynesla cenu Thálie. Co to pro vás znamená?

Když mi náš umělecký šéf oznámil, že chce, abych přeložila a hrála Mirandolínu, nijak jsem nad tím dlouze nepřemýšlela. Obstarala jsem texty a po nocích (doslova) předkládala. Měla jsem štěstí, že Hana Hložková (dramaturgyně Mirandolíny) dělala na textu korekce. To, že z Petera Gábora (režiséra této inscenace) se stane posléze i kamarád, to že dostanu za tuto roli Thálii a že na ní lidé rádi chodí a máme pořád plné hlediště, byla třešnička na dortu příjemně stráveného času. Prostě to do sebe všechno zaklaplo.

Kromě Mirandolíny jste přeložila například film Malena s Monicou Bellucci. Co vás baví na překládání?

Překládání je pro mě relax. Mám v plánu zase něco „spáchat“.

Máte zkušenosti před kamerou, mikrofonem, působíte v dabingu a v jednom rozhovoru jste řekla, že ze všeho nejvíce vás doopravdy baví divadlo. Čím je pro vás?

Všechno má něco do sebe. Dabing i kamera. Ale divadlo je řemeslo!

Jak ráda odpočíváte?

Pokud chci opravdu vypnout, vezmu psa a jdu ven.