George Bernard Shaw: Pygmalion

(režie František Laurin, premiéra 18. prosince 1993, Východočeské divadlo Pardubice)

Ludmila Mecerodová jako Líza Doolittlová v pardubické inscenaci Shawova Pygmalionu (režie František Laurin, premiéra 18. prosince 1993, derniéra 27. února 1998) FOTO KAREL MEISTER

Když jsem přemýšlel nad svým divadelním osvícením, napadaly mě nejdřív inscenace z dob relativně nedávných. Vzpomněl jsem si na Pařízkovu a Jařabovu éru v Divadle Komedie, na to, jak jsem poprvé navštívil muzikál na londýnském West Endu nebo jak jsem byl na svém prvním OST-RA-VARu fascinován hereckou souhrou v Aréně.

Nakonec ale vybírám inscenace, u nichž si nejsem vůbec jistý, jak by se mi dnes, s diváckou zkušeností ze stovek jiných představení, líbily, ale které mě k divadelnímu umění nasměrovaly.

V tomto ohledu považuji za můj asi nejdůležitější první zážitek (alespoň co si vzpomínám) s klasickou činohrou. Bylo mi devět let, když mě rodiče vzali do pardubického divadla na inscenaci Shawovy nejslavnější komedie Pygmalion. V dětství jsem sice byl nadšeným návštěvníkem loutkového divadla a doma jsem poslouchal gramofonové desky (a později CD) s nahrávkami Voskovce a Wericha, Suchého a Šlitra nebo Šimka s Grossmannem, ale právě Pygmalion byl patrně mým prvním večerním představením. V roli profesora Higginse tehdy v Pardubicích hostoval František Němec, Lízu Doolitleovou hrála Ludmila Mecerodová. Z Shawovy hry jsem ve svém věku mohl pochopit jistě jen zlomek, přesto mě představení nesmírně bavilo a divadelní magie mě od té doby nepřestala přitahovat.

Rád bych ale zmínil ještě dvě inscenace, které formovaly můj pohled na divadlo.

Ve Východočeském divadle došlo u mě také k zásadnímu setkání s muzikálovým žánrem. Tehdy ještě hostující režisér Petr Novotný v něm nastudoval muzikál Willyho Russella Pokrevní bratři (premiéra 10. a 11. února 2001) a já zjistil, jak silný emotivní zásah může tento žánr přinášet. Dodnes si myslím, že muzikál je jednou z nejobtížnějších divadelních disciplín, ale když do sebe vše „zapadne“, je to zážitek.

A třetí inscenaci, kterou nemohu nezmínit, jsem několikrát navštívil při svých vysokoškolských studiích v Brně. Národní divadlo tam mělo na repertoáru soudní drama Dvanáct rozhněvaných mužů (režie Jakub Korčák, premiéra 27. a 28. října 2006) a já jsem fascinovaně přihlížel, jak mě herci ve vybroušených dialozích dokážou během dvou hodin přesvědčit o přesném opaku, než jsem si myslel na začátku hry. Bez manipulace a agitace, jen argumenty. Právě tehdy jsem na katedře mediálních studií a žurnalistiky dokončoval bakalářskou práci s názvem Recenze divadelních her mimopražských divadel a inscenace v NDB byla jednou z těch, které mě přesvědčily, abych se psaní o divadle věnoval.

Lukáš Dubský

divadelní publicista a editor regionálních Deníků