Eugène Ionesco: Hry

(Orbis 1964, překlad Jiří Konůpek, Bohumila Grögerová a Jiří Hiršal, Milena a Josef Tomáškovi, doslov Eva Uhlířová)

Divadelní bible jako kniha, ke které se opakovaně vracím, která mi slouží jako průvodce (divadelním) životem, nebo jako kniha iniciační, která mi poskytla výchozí impulz a nějak mě nasměrovala? Volím druhou možnost.

Dobře si pamatuji, kde jsem se poprvé se svazkem českých překladů her Eugèna Ionesca setkal. Bylo to v divadelním a filmovém oddělení pražské (tehdy) Městské lidové knihovny ve druhé polovině osmdesátých let. Chodil jsem na gymnázium, o absurdním divadle jsem se, neklame-li mě paměť, dozvěděl ze školní výuky, hned mě zaujalo, mělo příchuť čehosi zakázaného. A tak jsem byl pln vzrušení, když se ten svazek z ostrakizovaných šedesátých let dal půjčit domů. A na prvním místě v něm Plešatá zpěvačka! Znal už jsem v té době literární i divadelní tvorbu Ivana Vyskočila, ale teprve toto byl skutečný zásah do černého. Svět vykloubené reality, parodie, ironie, černého humoru, který zcela rezonoval s mými životními pocity a postoji. Tvorba, reflektující (primárně) otřásající zkušenost z druhé světové války, která má však obecnější platnost! Ionescovy hry, zvláště aktovky se svým přímočarým osvobozujícím humorem, jako by mě utvrdily v tom, že to, jak svět „specificky“ vnímám, je naprosto v pořádku. A principů absurdní dramatiky se držím dodnes (rozšířiv si pochopitelně posléze znalosti četbou příbuzných autorů jako Samuel Beckett, Václav Havel, Daniil Charms a mnoha dalších). Nejen ve své vlastní umělecké (mohu-li ji tak směle nazvat) tvorbě (namnoze pro divadelní spolek Puchmajer), ale i v kritické a odborně historické práci. Vnímat svět v paradoxech, nebát se zveličení a jízlivosti a především – nebrat se zbytečně vážně. A mimochodem, co Plešatá zpěvačka? … Češe se stále stejným způsobem.