E. F. Burian: Pražská dramaturgie 1937

E. F. Burian: Pražská dramaturgie 1937 (vyd. Divadlo E. F. Buriana, 1938)

Nejsem věřící, nevyznávám jednoho boha, natož jednu bibli. Vůbec knihu. Člověka v každé profesi přece formuje tolik věcí, tolik artefaktů, tolik lidí, zvlášť když se s nimi setkává půl století.

Mě nasměrovala první semaforská Kytice. Také mě naučila najezdit za divadlem ročně tisíce kilometrů autem. Po ní Provázek, HaDivadlo, Nedivadlo, jak se tak mladík rozkoukával.

A pak mě postrčili lidé, na které jsem měl štěstí. Na katedře divadelní a hudební vědy na pražské FF UK mě za nejtužší normalizace učili Petr Eben a Vladimír Sommer hudbu a Milan Lukeš mi ukazoval, jak se dívat na divadlo a jak vystavět smysluplný text. Jan Kopecký, když se na fakultu krátce vrátil, mi znechutil „katedrovou“ vědu, a tím mě z fakulty vyhnal. Společně mě naučili, že umění se nedá jednoduše změřit a zvážit, ale k uvažování o něm nějaké váhy a míry potřebujeme.

Samozřejmě nejpodstatnější poučení poskytla Zichova Estetika dramatického umění schopností analyticky popsat, co se vlastně na jevišti (v hudbě) děje. Už jenom rozlišit, co je co a proč. Strukturalisté mi to potvrdili, Veltruský asi nejvíc, a přidali stejně analytický popis estetického vnímání a posuzování. Dnes nejsou v kurzu a myslím ke škodě věci.

Pak přišel Brookův Prázdný prostor, poprvé slovensky, a Kerrovo sršaté uvažování o divadle Jak nepsat hru. Jaksi praktické potvrzení oněch teorií.

Ale hlavně chci připomenout zapomenuté, poněkud nesoustředné úvahy E. F. Buriana v Pražské dramaturgii 1937. Objevil jsem je vlastně pozdě, ale potvrdily mi všechno, z čeho jsem se tu vyzpovídal. Nesnažte se umění rozumět, snažte se ho pochopit!, radil. A vlastně kritizoval sebestředné majitele jednoznačných pravd. Hlásal neuchopitelnost umění a zároveň provokoval k neustálé snaze znovu a znovu umění promýšlet.

Asi proto mě nikdy nebral Šalda ani duchovědní vykladači éterického umění.