Džirís Abú Džábir: Vidí mě jako monstrum

S mladým loutkářem Džirísem Abú Džábirem mě seznámil Husám Abed, s jehož divadelní skupinou Dafa Theatre spolupracujeme v rámci festivalu Nad Prahou půlměsíc několik let. Povídali jsme si v kavárně a Džirís zaníceně mluvil o svých nevšedních projektech. Studuje v Praze DAMU, kořeny má v Palestině. Jako umělec a humanista s velkou bolestí prožívá tragické události ve své zemi. Otevřeně hovoří i o svých traumatech a o tom, jak mu pomohlo divadlo. O jeho talentu jsme se mohli přesvědčit během patnáctého ročníku festivalu blízkovýchodních kultur v divadle D21, kde se představil se dvěma projekty: moderní pohádkou Zum a Zak a výtvarně-fyzickou performancí Catwalk.

Palestinský loutkář Džirís Abú Džábir v rodinném představení Zum a Zak FOTO IRENA VODÁKOVÁ

Narodil jste se v Betlémě, vystudoval zde univerzitu a pracoval v divadle Al-Hára. Přiblížíte své rodné město očima dítěte, školáka a mladého umělce?

Narodil jsem se v Palestině v roce 1991, v době velkých změn. Jako dítě jsem neustále slýchal o zabitých lidech, zabíjení a zatýkání jsem viděl na vlastní oči. V jedenácti jsem zažil obléhání Betléma, což se dnes snažím divadelně zpracovat. Narodil jsem se v křesťanské rodině, náš dům stojí asi pět minut od chrámu Narození Páně. Izraelská armáda ho zabrala a během obléhání používala jako vojenskou základnu. Čtyřicet dní nás nutili bydlet v jedné místnosti, používali naši elektřinu, potraviny, sprchu, všechno. Když jsme potřebovali záchod, museli jsme klepat, prosili jsme o jídlo. Byl jsem ještě malý, hrozně jsem se bál. Rodiče nevěděli, jak nás chránit, protože nebezpečí bylo všude. Tyto události mi způsobily trauma. Postupem času jsem dospíval a pozoroval, jak se město a země mění, jak se náš životní prostor zmenšuje. Během jednání v Oslu bylo dohodnuto, že Palestincům připadne 25 procent země, Izraelcům zbylých 75 procent. Izrael ale žádné dohody nedodržel a dál zabírá půdu a staví osady. V dospělosti jsem začal pracovat jako umělec na volné noze a potřeboval přejíždět z místa na místo. Izraelci ale podobu města neustále mění. Kvůli osadám musíme cestovat dlouhými a složitými oklikami. Dřív cesta z Betléma do Rámalláhu trvala půl hodiny, dnes kvůli osadám a checkpointům hodinu a půl. Lidé se tak přemísťují méně a ztrácejí kontakt jeden s druhým. Ve světě se ale o našem každodenním životě nemluví. Lidé jsou frustrovaní, omezuje se jim voda a vypíná elektřina, musí řešit, kdy si dát sprchu. Okupace se dotýká mého života po všech stránkách.

Je za takové situace vůbec prostor pro přátelství?

Izraelci stavějí zeď a osady a oddělují lidi. Mají moc a ovládají všechny zdroje. A já jako Palestinec nemohu ani vycestovat. Kdybych chtěl jet do Jeruzaléma, k moři do Jaffy, Haify nebo Akky, což jsou všechno naše města, potřebuji zvláštní povolení. Jak bych mohl navázat normální přátelství? V dětství nás bral táta k moři, nebyla žádná zeď. Dnes mají celé pobřeží Izraelci. Když si chceme vyrazit a bavit se, zbývá jen sednout si do kavárny. Nemůžeme normálně trávit volný čas a připadat si jako lidé. Izrael nutí všechny mladé vstoupit do armády, sloužit na check-pointech a hlídkovat v našich městech. Kontrolují mé lidi, zatýkají mé přátele, zabíjejí je… Jak by se mohli stát mými přáteli? Byl jsem vychován k úctě k lidským bytostem, a proto nemohu přijmout, když někdo zabíjí lidi kolem mě a pak tvrdí, že je normální člověk a chce se přátelit.

Nemáte ani izraelské spolužáky? Smíšené školy neexistují?

Nic takového není. V roce 1948 přišla spousta lidí o život nebo o domov, byla vyhnána a dál žila v diasporách. Jejich půdu zabral Izrael, který byl toho roku založen. Celý svět se ho bohužel rozhodl podpořit a zemi mu přenechat. Někteří Palestinci však své domy ubránili a zůstali. Izraelci jim říkají izraelští Arabové, což je diskriminující označení, a ti mají izraelské občanství. Pak jsou tu Palestinci z východního Jeruzaléma, kteří nemají žádné občanství, nespadají pod palestinskou samosprávu, mají jen provizorní izraelský průkaz a jordánský pas. V Jeruzalémě sice existuje několik smíšených škol, ale Izrael Araby nechce. Arabštinu se teď snaží vymazat, nahrazují názvy ulic hebrejskými, nutí lidi učit se hebrejsky. Chtějí přepsat palestinskou historii země a psát novou. Vnímají nás jako nepřátele, snaží se nás zbavit a postavit si vlastní zemi. Osadníci nejsou běžní obyvatelé, jsou ozbrojení, extremističtí. Existuje spousta videí a dokladů o tom, jak se snaží zabít Araby, Palestince. Neumím si představit, že by se s námi ti lidé mohli sblížit. Současná vláda je extrémní a nedělá nic pro to, aby ke smíru došlo.

V performanci Catwalk je Džirís jedním ze čtyř modelů, kteří se v rámci módní přehlídky stávají oběťmi uplatnění stereotypu FOTO IRENA VODÁKOVÁ

NEZNÁMÁ NÁRODNOST

Jak vám divadlo pomohlo se s těmito traumaty vyrovnat?

Palestinské divadlo je specifické, mluví o utrpení lidí a ukazuje, jak o traumatech mluvit. Zpočátku jsem byl introvert, nerad jsem mluvil s lidmi. V dospělosti jsem si uvědomil, že to souvisí se zkušeností z obléhání Betléma. Toho dne, kdy k nám vtrhli domů a tátu přitiskli ke zdi, jsem se strachy pomočil. Na dlouhou dobu jsem přestal mluvit. Rodiče se mnou nic nezmohli, podařilo se to až divadlu. Začal jsem s ním jako teenager. Učil jsem se, jak se vyjádřit, jak si jít za věcmi, na kterých mi záleží. Za šest let mi divadlo pomohlo přetvořit mou osobnost. Ale umět o traumatu mluvit ještě neznamená, že ho člověk překonal. Spousta věcí mi dochází až teď na DAMU, kde studuji magisterský obor Directing of devised and object theatre. Věnuji se totiž výzkumu, momentálně tématu, jak se přestat cítit jako oběť. Zkoumám, co je to trauma, jak vzniká a jak se projevuje. Byl to pro mě šok, když jsem zjistil, jak hluboko je ve mně zakořeněné. Bušilo mi srdce a těžko se mi dýchalo, když jsem si uvědomil, že jsem tím zážitkem stále ovlivňován. Studium divadla mi dalo sílu odhalit vlastní traumata a čelit jim.

Zároveň se prostřednictvím objektového divadla snažím lidem sdělit, co znamená být traumatizován. Momentálně vše znovu vystupuje na povrch, protože zase procházíme těžkým obdobím, zase sledujeme otřesné zprávy a videa z války v Gaze, kde umírají spousty lidí. Znovu se musím vyrovnávat s tím, že svět uplatňuje dvojí metr a i lidé, kteří jindy bojují za humanistické hodnoty, teď zavírají oči a říkají, že cítí zodpovědnost pouze za židy. I já cítím smutek z toho, co se stalo za holokaustu, ale to je neopravňuje k tomu, aby podobné věci dělali druhým.

Rozlišuji mezi izraelskou vládou a židy. Židé jsou v Palestině dlouho, dodnes žijí třeba v Nábulusu uprostřed města mezi muslimy a všichni jsou jako jedna rodina – slaví spolu svátky, nosí si sladkosti, alkohol… Proto není fér ohánět se náboženstvím a schovávat za holokaust a zároveň páchat tak hrozné věci.

Jak jste se dostal k divadlu?

Nejdřív jsem na univerzitě v Betlémě studoval ekonomii, protože mi všichni říkali, že divadlem se neuživím a musím dělat něco seriózního. Pak jsem chtěl být průvodcem a studoval historii Palestiny a všech tří monoteistických náboženství. Dozvěděl jsem se spoustu věcí o svém původu a místě, kde žiji, bylo to nesmírně zajímavé a užitečné. Jako dítě jsem totiž nesměl po Palestině cestovat, potřeboval jsem povolení. Na škole jsme ale měli povinný terénní předmět, v rámci něhož jsme poznávali historická města Palestiny a dnešního Izraele. Konečně jsem ta místa viděl na vlastní oči a nemohl uvěřit, že to je moje země – tak málo jsem toho o ní věděl. Moc jsem si ji zamiloval a dodnes jsem s ní spjatý. Je to můj domov, ve společnosti tamních lidí se cítím dobře, líbí se mi jejich tradice a péče o druhé, ta společnost ještě není tolik řízená kapitalismem.

Už během studií průvodcovství jsem se přidal k divadlu Al-Hára, které v roce 2014 otevřelo akademii PARC zaměřenou na technickou stránku divadla. Začal jsem studovat scénické umění a zaměřil se na scénografii a divadelní management. Také jsem byl rok a půl na stáži v německé Jeně u dětského cirkusu MoMolo. Byla to skvělá zkušenost, přestože jsem musel mít status člověka s neznámou národností, protože Němci neměli v systému možnost zvolit palestinskou. Lepší neznámá než izraelská. Hodně jsem se toho v Německu naučil, potkal spoustu zajímavých umělců z Evropy. Měl jsem možnost podívat se do Bruselu a učit se, jak hrát s loutkami a jak s nimi tancovat. Absolvoval jsem dílny se slavnými loutkoherci Dudou Paivou a Michelem Vilierem. Pobyt v Evropě byl pro můj rozvoj zásadní. Z Německa jsem se vrátil do Palestiny a v letech 2018–2022 pracoval jako inspicient a scénograf. Zároveň jsem už od roku 2014 spolupracoval s neziskovou organizací Red Noses International – skupinou klaunů s pobočkou v Bírzétu u Rámalláhu. Spolupracuje s nemocnicemi a uprchlickými tábory, kde se věnuje lidem, kteří procházejí těžkou situací, a seniorům. Nejlepší práce, jakou jsem kdy dělal. Je to druh terapie – člověk něco dává a něco dostává.

Představíte divadlo Al-Hára?

Vzniklo v roce 2005 a já se s ním seznámil někdy v roce 2008. Není jen loutkové, spíš multidisciplinární. Je jedním z nejlepších v Palestině. Dostává podporu mimo jiné od Evropské unie. Al-Hára znamená čtvrť, takže je to „divadlo naší čtvrti“. Kdokoli tam přijde, měl by se cítit jako doma a mít možnost mluvit o čemkoli. Ředitelkou je Marina Barham, charismatická žena bojující za lidská práva, práva žen a hendikepované. Všichni v divadle si cení jejího laskavého přístupu a sami se chovají také tak. Proto jsem zde nacházel bezpečný prostor, kde jsem mohl být sám sebou.

Jaký je jeho repertoár?

Zaměřují se na tvorbu pro děti, ale dělají představení pro všechny divácké kategorie. Snaží se zpřístupňovat sociální a politická témata. Ukazují, jak funguje společnost a jak se může lépe vyvíjet na základě respektování humanistických hodnot. V repertoáru mají i klasické hry, třeba Shakespeara, ale hlavně se věnují autorské tvorbě. Nesmírně mi pomohli, několikrát mi poskytli tvůrčí stipendium a dali šanci nahlédnout do zahraničních divadel: do Německa, Bulharska, na Slovensko. Snaží se tak podporovat palestinské umělce a to z nich činí divadlo s velkým dopadem. Nespolupracují jen s úzkou skupinou umělců; pořád dávají příležitosti novým lidem, i mimo Palestinu.

S Rékou Deák Džirís vypráví příběh Zuma a Zaka o srozumění dvou zcela odlišných chlapců FOTO IRENA VODÁKOVÁ

BOJ SE STEREOTYPEM

Jak jste se dostal do České republiky?

Tři roky jsem hledal možnost magisterského studia. Prošel jsem řadou divadelních zkušeností od cirkusu přes klauniádu a herectví po scénografii a režii a chtěl je propojit a najít vlastní perspektivu. V roce 2019 jsem se na Slovensku seznámil s jordánským Palestincem Husámem Abedem, zúčastnil se jeho dílny a dozvěděl se od něj o různých univerzitních programech. Zaujala mě pražská DAMU a zkusil jsem se přihlásit, i když jsem nevěřil, že by to mohlo vyjít, protože jsem neměl finance ani projekt. Přijímačky jsem skládal na dálku, natočil video s ukázkou objektového divadla a byl přijat. Tak jsem začal horlivě hledat možnost, jak ke studiu nastoupit. Byl jsem nervózní, protože to znamenalo opustit domácí prostředí a přátele v Palestině a začít budovat nový život jinde. S financováním mi pomohla Marina Barham, která o mé situaci vyprávěla všem přátelům. Díky jejich přispění jsem mohl zaplatit školné na první rok a náklady na živobytí pokrylo stipendium od nadace Abd al-Muhsina al-Qattána podporující umění a umělce v Palestině. Druhý rok jsem financoval ze sbírky, do níž přispěla spousta lidí z Palestiny i ze zahraničí, a na školné na další ročník, které činí skoro 8 500 eur, dostal další stipendium od nadace Abd al-Muhsina al-Qattána.

Splnilo studium vaše očekávání?

Na DAMU jsem nesmírně spokojen, je tam spousta skvělých lidí a otevřené prostředí. Vyučující tam člověka dokážou motivovat, aby se rozvíjel směrem, který je mu vlastní. A když má jakýkoli problém, stačí si s nimi promluvit a najde se řešení. Bez podpory těchto lidí a přátel kolem sebe bych v novém prostředí neobstál, protože jsem samozřejmě čelil řadě obtíží. Dokázali mě motivovat k tomu, abych tu zůstal a dál se věnoval divadlu. Mezilidské vztahy jsou pro mě daleko důležitější než peníze a materiální věci, ke kterým se současný svět upíná. Snažím se do nich proto investovat víc než do čehokoli jiného.

V Praze jste vytvořil rodinné představení Zum a Zak a výtvarně-fyzickou performanci Catwalk. Jak vznikly?

Musím poděkovat Husámu Abedovi, že mi dal šanci přidat se k Dafa Theatre, které hraje důležitou roli v rámci arabského divadla v České republice od roku 2014. Rádi bychom v budoucnu rozšířili jeho aktivity, aby mělo stálou scénu a skupinu umělců. Zum a Zak vychází ze staré loutkové inscenace Dafa Theatre pro děti, kterou jsme chtěli oživit, protože má silné poslání. Se scénografkou a režisérkou Rékou Deák, která v inscenaci také hraje, jsme vymysleli nové scénografické a dramaturgické pojetí, obnovili loutky a upravili příběh. Zum a Zak jsou dvě děti, které žijí v jednom domě a mají odlišné povahy. Zum je introvert, který před šikanou utíká do světa fantazie, zatímco Zak je raubíř a suverén. V představení pracujeme s loutkami a projekcí, která zprostředkovává dětskou fantazii, jež může děti kromě radostných pocitů zavést i ke smutku a úzkosti. Je důležité s nimi mluvit o tom, co je trápí, a snažit se posílit jejich sebevědomí. Neporozumění mezi Zumem a Zakem a jejich světy v inscenaci nabývá šílených rozměrů, protože se ve skutečnosti neznají. Nakonec se z nich ale stanou přátelé a společně tak dokážou bojovat se špatnými myšlenkami.

Catwalk vychází z mých zkušeností. Jsem Palestinec, mám černé vousy a tmavou pleť, takže na letišti mě dvojnásob kontrolují nebo musím čekat stranou. Když chci projít izraelským checkpointem nebo přejít přes most mezi Jordánskem a Palestinou, doplácím na svou národnost. To, jak vypadám, je základem pro uplatnění stereotypu. Když jsem v lednu přijel do Prahy, byl jsem nařčen z krádeže v supermarketu. Vrhl se na mě hlídač, sebral mi batoh a vyhrožoval mi, že zavolá policii. Když zjistil, že jsem vše zaplatil, řekl jen: OK. Můžete jít. Jindy mě slovně napadl soused. Česky na mě křičel, já jsem nerozuměl a chtěl odejít. On pak vydoloval něco ze své angličtiny a řekl: Eat shit. Když jsem požádal o pomoc majitele domu, odpověděl, že to není jeho problém a že mám zavolat policii. Bylo mi jasné, že tam nemohu zůstat. Kdybych byl bílý, měl světlé vlasy a modré nebo zelené oči, přijali by mě. Ale protože jsem Arab z Palestiny a vypadám, jak vypadám, nejde to. Začal jsem přemýšlet, jak tento princip vyjádřit divadelní formou. Chtěl jsem vytvořit projekt, který by nepodléhal žádným stereotypům včetně toho, jak má divadlo vypadat. Využil jsem proto formy catwalku, módní přehlídky. Přehlídky toho, jak je možné lidi trápit a chtít po nich, aby vypadali určitým způsobem, pokud se chtějí svého utrpení zbavit. Vybral jsem čtyři herce včetně sebe, kteří do catwalku nezapadají svou tělesnou konstitucí – jsme moc hubení, málo svalnatí. Snažil jsem se rekonstruovat a dekonstruovat zkušenosti, kterými jsem prošel, a na scéně z nich vytvořit nové obrazy. Dotýkáme se i otázky okupace: když chce někdo zničit národ nebo si ho podmanit a okrást, musí z něj v globálním povědomí udělat obludu. Nás Palestince svět považuje za extremisty, kteří chtějí všechny zabít a sežrat. Vidí mě jako monstrum, ne jako člověka. Měli bychom jeden druhého přijmout takového, jaký je, protože v tom spočívá lidskost a rovnost, o níž všichni mluvíme. Lidé za tyto hodnoty bojují, protože nejsou dostupné pro všechny.

Překlad Petr Felčer a Adam Pospíšil