Dvakrát Fidelio, cancour k tomu
Nejspíš ke Světovému dni opery připravila dramaturgie kanálu Opera Vision konfrontaci dvou inscenací a jednoho animovaného klipu Beethovenovy opery.
Komorní verze Fidelia, respektující karanténní opatření. Garsington Opera FOTO Johan Persson
Letos v září hrála Garsington Opera „koronovou“ verzi: každý nástroj orchestru obsazený pouze jedním hráčem (kupodivu bez roušek), sbor jen tříčlenný, sólisté bez osobního kontaktu. Provedení nazvali koncertní, spíše bylo poloscénické: zpěváci sice stáli na místě, neměli ovšem společenské šaty obvyklé pro koncertní vystoupení, ale dnešní civil a „hráli tělem“ – kromě gest také mimické projevy. Pandemická verze byla samozřejmě kratší, aby se mohlo hrát bez přestávky: žádná próza, jen zpěv.
Mimořádným nárokům takového provedení dostál především orchestr (členové Philharmonia Orchestra, dirigoval Douglas Boyd), zněl nejen průzračně, ale i s potřebnou intenzitou dynamiky a výrazu (posuzováno ze snímku). Problematické ovšem byly výkony sólistů. Zpočátku Marcelina a Jaquino (Galina Averina a Trystan Llýr Griffiths) prezentovali přirozené hlasy s přesvědčivým nenásilným výrazem, postupně úroveň klesala. Rocco (Stephen Richardson) byl především kvůli vyvalovaným očím a gestům, ale i pěveckému projevu spíše komický stařík než žalářník. Ani Katherine Broderick (Fidelio-Leonora) nestačila na svůj úkol: limitovaly ji jednak fyzické dispozice (velká, obtloustlá, zřejmě proto nevystupovala v chlapeckém převleku), jednak absence potřebného dramatického výrazu, k němuž ostatně není svým hlasovým typem disponována (žádný dramatický soprán, spíše lyrický). Také hlavní padouch, Don Pizarro (Andrew Foster-Williams) neprezentoval potřebný hlasový fond – velké vibrato zřejmě mělo nahradit potřebný témbr i výraz. Souhrnně – nepříliš zdařilá produkce, jejímž hlavním pozitivem bylo zjištění, že Beethovenova hudba neztrácí na působivosti ani při komorním obsazení orchestru.
Druhý britský Fidelio je starší, z roku 2002. Tehdy Graham Vick, režisér, zakladatel a šéf Birmingham Opera Company, inscenoval Fidelia s úmyslem najít nové publikum, které chce operu jako zralou, vážnou, komplexní formu umění, jak proklamoval v přestávkovém rozhovoru (snímek inscenace pořídila BBC). Svůj záměr realizoval přizváním asi dvou set lidí z Birminghamu přímo do produkce, dílem to byli členové amatérských sborů, kteří zpívali, zbytek statisté (skupina vězňů, občasné výkřiky, dublující postavy). Nepochybnou atrakcí byl jeden skoro nahý bezdomovec s matrací (jeho úkolem bylo asi jen tam být).
Hrálo se ve speciálně postaveném stanu, různé hrací plošiny tvořilo trubkové lešení (návrh scény Paul Brown), takže sólistům chyběl přímý kontakt s orchestrem a hlavně dirigentem; jaké byly doopravdy akustické podmínky těžko ze snímku posoudit. Sólistické obsazení rozhodně lepší než v Garsingtonu – především výtečná Leonora/Fidelio (Jane Leslie MacKenzie), pěvecky, fyzickými dispozicemi i herecky. A stejně dobrý byl i žalářník (Jonathan Best). Poněkud zvláštní byla volba dvou černošských pěvců pro úlohy Florestana (Ronald Samm) a Pizarra (Keel Watson), navíc oba jsou dost korpulentní (což v případě Florestana, podle libreta vyhladovělého, působilo dost komicky). Hrálo se v současných civilních oděvech, ministr přijel džípem, v důstojnické uniformě se stužkami vyznamenání. Zpívalo se anglicky, s dublujícími titulky, zřejmě trochu variovaný text (nová verze Sarah Woods). Obecenstvo – statisté byli rádi, že se mohli na produkci podílet, nicméně jejich účast byla buď zbytná, maximálně dekorativní, někdy i rušivá. Se svými zkušenostmi z divadelní praxe dost pochybuju o úspěšnosti této metody získávání nových diváků pro operu. Nicméně tato produkce byla hudebně i divadelně mnohem působivější než inscenace Garsington Opera.
A ještě „cancour” z Fidelia: patnáctiminutový kreslený klip (vznikl v Belgii – režie Judith Vindevogel, animace Roman Klochkov), edukativně motivovaný, který má tuto operu přiblížit dětem a mládeži. Opět pochybnosti – osobně si myslím, že tzv. přibližování opery publiku nemá smysl.
Nemohu si odpustit repliku
Jan Dehner reflektuje dva a kousek Fidelia jako ne zrovna podařené operní inscenace. Jenže první případ je vskutku koncertní provedení, v němž pěvci před orchestrem interpretují své postavy nejen hlasem, ale také gesticky a mimicky, nic neobvyklého. A není zvykem zpívat jen ve fraku a velké večerní. V Birminghamu na půdorysu Fidelia uspořádal Graham Vick performanci založenou na veřejném rituálu. Kreslený stream převádí operu drsnou zkratkou do současného videoprostoru. Ani jedno mě neoslovilo. Ale poměřovat tři velmi různé projekty jedním zavedeným metrem jaksi předpokládané interpretace díla nepovažuji za rozumné. Kardinální otázka současné operní kritiky. Všechny tři streamy jsou stále k vidění.
Josef Herman
Komentáře k článku: Dvakrát Fidelio, cancour k tomu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
