Divadelní noviny > Názory – Glosy
Divadlo Spejbla a Hurvínka
Kdykoli se vzpomíná na současné loutkové scény a divadla pro děti a mládež, skoro se zapomene na Divadlo Spejbla a Hurvínka. Jako by jeho existence byla něčím tak samozřejmým, že ji pro tu samozřejmou přítomnost už ani nevnímáme – jako něco, co máme doma stále na očích. Divadlo S + H je ale scéna mimo všechny kategorie. Působí trochu jako úkaz z minulosti, jenž do současnosti právě díky vazbě na tradici patří i nepatří.
Spejbl a Hurvínek v třicátých letech FOTO Archiv Divadla S+H
Divadlo S + H nelze vnímat bez spojitosti s tradicí, přesněji řečeno s českou loutkářskou tradicí, ze které vyrostlo a dodnes z ní čerpá. Nelze minout vliv loutkové scény Divadla feriálních osad v Plzni, kde působil tradiční loutkář Karel Novák a jeho rodina, ani inspiraci, kterou si odtud mladý Josef Skupa odnesl. A ačkoli naše první profesionální loutkové divadlo, které později Skupa založil, už na rodinné loutkářské tradici nestavělo, bylo jí poučeno. Nelze minout ani proměnu tohoto divadla při jeho přechodu na nové působiště v loutkové divadlo moderního typu, které se sice k tradici odkazovalo, ale zároveň začalo i novou tradici vytvářet.
Z Plzně do Prahy
Důvody tohoto přechodu dodnes nejsou úplně jasné. Skupa měl v Plzni dlouholeté zázemí, umělecké vazby. Ovšem ani přes vzrůstající popularitu neměl zajištěnou trvalou scénu a jeho divadlo bylo převážně zájezdové. Snad kvůli svůdnému příslibu stálého místa Skupův soubor, tehdy ještě družstevní divadlo s názvem Divadlo Spejbla a Hurvínka, v roce 1945 zakotvilo v Praze, v budově, která patřila Hasičskému sboru. Vinohrady s těsnou blízkostí slavného činoherního Divadla na Vinohradech byly dobrá adresa.
V Praze v té době působily zajímavé amatérské loutkářské soubory – na Vinohradech Umělecká výchova, v centru města Říše loutek – a Divadlo S + H, v té době jediné profesionální loutkové divadlo u nás, se ocitlo ve velmi dobré konkurenceschopné společnosti. I na Vinohradech pokračovalo ve své plzeňské linii, hrálo marionetami a v tzv. rozdělené interpretaci. Nejen publikum, ale také odborná veřejnost i „vrchnost“ však očekávaly víc, než mohlo divadlo, které pracovalo s léty prověřenými prostředky i repertoárem, splnit. Ostatně vazba na prvorepublikovou minulost a její odkaz poněkud bránily v tom, aby Spejbl a Hurvínek kráčeli s právě vznikající sítí profesionálních loutkových divadel v jednom šiku.
S humorem a satirou, které byly typickými znaky divadla, to v padesátých letech vůbec nebylo jednoduché. Obojího bylo všude jako šafránu. Divadlo se bránilo nejen aktualizacím v dramaturgii, ale i výměně typických marionet za jiný typ loutek. Česká loutková divadla v tu dobu totiž uchvátily „javajky“ – tyčové loutky inspirované sovětským vzorem. Krátce se objevily i na scéně Divadla S + H, nikdy zde ale nezdomácněly a posléze zmizely stejně jako pionýrský šátek na Hurvínkově košilce. Marionety na nitích zůstávají dodnes typickou značkou divadla a virtuózní práce s nimi pýchou souboru.
Divadlo pokračovalo ve svém tradičním dramaturgickém směřování, které ostatně tvoří páteř jeho repertoáru dodnes: na jedné straně inscenace pro děti (s věčným hitem Hurvínek se učí čarovat, hraným i pod názvem Hurvínek mezi broučky), na straně druhé revue s čísly prokazujícími loutkářskou dovednost pro širokou veřejnost a inscenace pro dospělé.
Divadlo, v padesátých letech neoficiálně soutěžící s Ústředním loutkovým divadlem, sice nezískávalo státní ceny, ale postupně začalo reprezentovat Československo ve světě. A díky rozhlasu, gramofonovým deskám, později CD či televizi si zajistilo popularitu i postavení. Zní to jako paradox, ale stalo se na dlouho moderním loutkovým divadlem reprezentujícím prostřednictvím obou protagonistů doma i za hranicemi představu o české loutkářské tradici. V Německu se díky pohostinským vystoupením dokonce stalo výjimečným zábavním fenoménem nejen na zájezdech, ale i v televizi, okouzlilo i mimoevropské diváky a doslova si podmanilo obecenstvo v Japonsku.
Na IV. Skupově Plzni získala inscenace Dějiny kontra Spejbl z roku 1970 Skupovu cenu FOTO Archiv Divadla S+H
Doba zrání a košatění
Vedle oblíbené čtveřice loutek (kromě Spejbla a Hurvínka jsou to od třicátých let minulého století ještě Mánička a pes Žeryk) se v sedmdesátých letech objevuje figura Bábinky – paní Kateřiny Hovorkové, jemně navazující na problematičtější Spejblovy partnerky z minulých období, ale jsou zde i některé epizodní postavy, které přecházejí do dalších inscenací. Všechny jsou výtečnou příležitostí nejen pro stále košatějící a zrající herectví Miloše Kirschnera, ale také jeho partnerky Heleny Štáchové, která uplatňuje své herecké schopnosti v hlasové dvojroli Mánička / paní Kateřina.
Dochází i k proměně fyziognomie hlavních figur. Do původní podoby Spejbla s Hurvínkem zasahuje Radko Haken, posléze Zdeněk Juřena a populární protagonisté se „polidšťují“, antropomorfizují. Z Máničky se v novém podání Heleny Štáchové a také v pozměněné vizuální podobě stává obrýlená šikovná holčička, která zdatně sekunduje Hurvínkovi. Divadlu se daří, je na vrcholu a na nezájem publika si stále rozhodně nemůže stěžovat.
Touha přiblížit se výrazněji současnému modernímu loutkovému divadlu, kterému se ale Divadlo S + H ve své tradiční podobě začíná vzdalovat, vede Miloše Kirschnera koncem osmdesátých let k navázání spolupráce s Josefem Kroftou. Ten pro divadlo připraví výjimečnou verzi zahraničního revuálního pořadu Kaleidoskop 78 (Galakoncert), sestavenou právě z tradičních úspěšných čísel a dialogů. Snaha vymanit se ze stereotypu vede později také k založení komorní studiové scény pro nové počiny a experimenty v dalších prostorech divadla. Uvažuje se dokonce o vytvoření samostatného televizního studia. V divadle začínají pracovat mladí absolventi loutkářské katedry a na komorní scéně má premiéru Capocomico – one woman show Heleny Štáchové v režii Josefa Krofty, jež dramaturgicky i herecky kontrastuje s běžnou produkcí divadla. Jako by se divadlo probouzelo ze sebeuspokojení daného stabilním diváckým úspěchem a snažilo se znovu výrazně poznamenat českou loutkářskou scénu.
Do takto rozjetých plánů souvisejících i s celospolečenskou proměnou po roce 1989 přichází první velká rána – úmrtí Miloše Kirschnera, které podnítí úvahy o dalším směřování divadla. Miloš Kirschner má sice v té době už svého nástupce Martina Kláska, jenž vystupuje už dlouho jako interpret obou protagonistů, ale nikdo si zatím neumí představit, že by bylo možné Kirschnerův herecký, autorský a divadelně tvůrčí potenciál nahradit.
Druhou, téměř stejně zákeřnou ranou, přicházející ve stejném období, je výpověď z dosavadního působiště v Římské ulici. Po padesáti letech! Tento zvrat je pro mne dodnes nepochopitelný. Divadlo S + H krátce předtím prošlo rekonstrukcí, byl zde vybudován již zmíněný komorní studiový sálek – ale i tak byla výpověď odůvodněna nevyhovujícím divadelním prostorem a jeho diváckým zázemím. Paradoxem je, že se zde divadlo, ovšem už ne loutkové, hraje dodnes – pod názvem Divadlo U Hasičů. Na původní vinohradské působiště Divadla S + H si dnes už vzpomenou jen pamětníci.
Dějiny kontra Spejbl se v roce 2012 dočkaly nového scénografického kabátu i několika atypických loutek FOTO Archiv Divadla S+H
Z Vinohrad do Dejvic
Loutky musely chvíli čekat na nový prostor, až se roku 1995 přestěhovaly do adaptovaného sálu bývalého kina Skaut v Dejvicích. Změna prostředí znamenala i nutnost znovu budovat návštěvnickou obec. Divadlo získalo prostornější sál s lepším technickým vybavením, technické zázemí, a posléze dokonce i prostor k otevření expozice s loutkami z nejrůznějších inscenací, které byly doposud v depozitáři divadla. Mimochodem, najdou se zde i skutečné skvosty, například originály Trnkových loutek, které vytvořil ještě před válkou právě pro divadlo Josefa Skupy.
Ale jako by nebylo smůly dost, divadlo se krátce po svém přechodu do Dejvic dostalo do vleklého sporu (1998–2007) s Městským ústavem sociálních služeb v Plzni o autorská práva po Josefu Skupovi, která se týkala zejména výtvarné podoby obou stěžejních figur. Doložit Skupův výtvarný prototyp u loutek se nepodařilo a důkazy Skupova autorství Spejbla a Hurvínka vycházející z jeho hereckého projevu a tvůrčího přínosu pro jejich charaktery byly zcela mimo soudní jednání. Není třeba zastírat, že tenhle soudní spor „o Hurvínka a Spejbla“ plnil stránky novin, bulvárních i odborných časopisů a posléze rozkmotřil divadlo na dlouho nejen s městem Plzní, ale i s velkou částí loutkářské obce, a to odborné i laické. I pro mne zůstává stále otevřeným a bolavým místem. Divadlo S + H vyšlo ze sporu sice vítězně, ale za cenu problematického popření zásadního Skupova přínosu pro vznik obou figur. Spor za sebou nezanechal jen oboustranný pocit trpkosti, bohužel se také negativně podepsal na zdravotním stavu tehdejší ředitelky divadla, loutkářky, herečky a autorky Heleny Štáchové. S jejím odchodem († 2017) jako by se uzavřela nejen tato kauza, ale i další etapa dlouhého života loutkové scény.
Divadlo je tedy už 25 let na nové adrese a snaží se vyrovnat s tím dobrým i problematickým, co jeho dědictví obnáší. Z každé i sebedramatičtější proměny místa i interpretů si vždycky odneslo něco nového, co ho posunulo dále. V posledních letech prošlo řadou vnitřních změn. Vedle Martina Kláska se začal výrazně uplatňovat v interpretaci hlavních figur Ondřej Lážnovský, hlasový part Máničky převzala Marie Šimsová.
Dvojí zaměření repertoáru na děti i dospělé zůstalo, přičemž právě v oblasti tvorby pro dospělé dochází k pozoruhodné aktivitě: divadlo navázalo na svou letitou tradici a obnovilo pravidelná večerní představení. Loutková představení pro dospělé lze přitom považovat za rizikový podnik – loutkáři, kteří mají s večerními produkcemi řadu nejrůznějších zkušeností, jistě potvrdí, že dospělé publikum jen těžko překonává předsudky.
V případě Divadla S + H je to obzvláště patrné: jestliže děti toto divadlo, přesněji řečeno „svého“ hlavního hrdinu Hurvínka, bezvýhradně milují, tak dospělí si se vztahem k němu nevědí rady. Snad je za tím jistý ostych, že měli k tomuto divadlu jako děti tak vřele nekritický vztah, anebo pocit, že musí dostát své povinnosti a dítě chtě nechtě alespoň jednou na „živého“ Hurvínka do divadla vzít. A co víc – a to je v poslední době předmětem mnoha odborných debat –, mají na toto divadlo (po kolikáté už v jeho historii!) z nejrůznějších důvodů nároky, které na jiné, s ním souměřitelné scény, nemají. Divadlo však zatím tento souboj statečně a vcelku úspěšně podstupuje.
Trable s textem
S ambicí hrát pro dospělé se nicméně opět vyrojily staré problémy a bolesti. Divadlu především chybějí autoři původních textů, kteří by se uměli popasovat s charakterem všech „seriálových postav“ této scény – nejen se Spejblem a Hurvínkem, ale i s Máničkou, Žerykem a později i Bábinkou / paní Kateřinou. Problém se táhne už od plzeňských let, která nedala vzniknout až na dvě tři výjimky nikterak výrazným dramatickým dílům, přes poválečné období i „zlatá šedesátá“, kdy se přes veškerou snahu využít pro divadlo „zavedené“ komediografy nepodařilo zanechat výraznější stopu. Jak Skupa, tak zejména jeho nástupce Miloš Kirschner se snažili přivábit do divadla renomované současné autory. Psali pro něj mimo jiné Jaroslav Janovský, Radovan Krátký, František Nepil, Jaroslav Dietl, Miloslav Šimek a Josef Fousek, Ladislav Dvorský, Pavel Grym, Jiří Středa či Pavel Cmíral, ale „svého“ kmenového autora divadlo hledalo a hledá.
Už od Skupových dob byl kladen akcent spíše na komediálně rozehrané libreto, na scénář s improvizovanými vstupy než na nosně tematicky komponovaný text, který by unesl rozměr celovečerní produkce. Snad i proto měly příběhy Spejbla, Hurvínka, Máničky, paní Kateřiny i Žeryka větší úspěch v malých seriálových televizních večerníčcích než v realizacích rozsáhlejších dramatických textů. Divadlo si postupně muselo vytvořit vlastní autorskou „stáj“ z těch, kteří byli a jsou dobře obeznámeni s charaktery loutek i divadelním provozem – patří či patřili mezi ně Helena Štáchová, Martin Klásek, následně Denisa Kirschnerová, Miki Kirschner, Robin Král a v poslední době i Ondřej Lážnovský.
Repertoár pro děti v nedávné době osvěžila celá řada „hurvínkiád“ – mimo jiné Hurvínek mezi osly, Hurvínkova nebesíčka a naposledy Past na Hurvínka, kdy se autoři i realizátoři snaží rozvinout známé situace vycházející v rámci zavedeného úzu z Hurvínkových drobných přestupků, omylů, nedorozumění a malých rošťárniček. Výjimku v této linii představuje hudební komedie Jak s Máničkou šili všichni čerti (poprvé se v názvu titulu pro děti neobjevuje Hurvínek!), která byla pokusem o spojení edukativního poselství s jemnou moderní variantou známé pohádky o čertovi a Káče.
Nepříliš šťastné byly dramaturgicko-režijní návraty k titulům ze Zlatého fondu Divadla S + H: Spejbl versus Dracula a zejména kdysi tak aplaudované Dějiny kontra Spejbl u publika nerezonují ani přes „nový scénografický kabát“ a použití několika dalších druhů loutek, včetně muppetů, zdaleka tak silně jako před lety, kdy musely být pro svou nepopíratelnou aktuálnost dokonce staženy z repertoáru.
Také autorský návrat Martina Kláska ve vzpomínkové revue Ve dvou se to… přes veškerou snahu navázat na výtečné předscény Spejbla a Hurvínka (s citací těch Kirschnerových nejúspěšnějších) nepřesáhl rámec lyricko-komediální roviny v retro stylu, tak jako mnoho dalších podobných pokusů. Autor i realizátoři vsadili na osvědčený a komentářem opepřený revuální střih a sestavu jednotlivých etud využívajících faktů nejen z historie divadla S + H. Ocenění a úctu si zaslouží výborná loutkářská práce a zejména rozvoj figury Hurvínka, které přidává „vodič“ Michal Barták v neokázalé a tvůrčí interpretaci další rozměr.
Hudební komedie Jak s Máničkou šili všichni čerti propojuje edukativní poselství s jemnou moderní variantou známé pohádky o čertovi a Káče FOTO MICHAEL HANKE
Co si počít s tradicí?
Koneckonců věčné stěžování si jak na nedostatek nových autorů (tedy divadelních autorů, těch literárních i televizních je možná dost), tak na dramaturgii bývá mantrou současnosti – aniž by se někdo přesně pokusil objasnit, co všechno se pod těmito výtkami skrývá. Nejen loutková divadla hledají své autory a nejen ona se potýkají s prověřováním správných proporcí mezi textem a vizuálem, který – zejména u loutkového divadla obohaceného o nové multimediální prvky – začíná nabývat vrchu.
Pokusem vyrovnat se s těmito požadavky a přinést v tvorbě pro dospělé ještě něco navíc je z poslední doby rozhodně titul Spejbl a město hříchu. Po všech stránkách ambiciózní inscenace sice trpí přemírou textu, ne vždy srozumitelnou realizací jednotlivých epizod a dějových střihů, ale snaží se posunout zaběhnuté revuální klišé vycházející (po kolikáté už?) ze snu hlavního hrdiny, ve kterém v nejrůznějších prostředích bloudí a hledá – v tomto případě otec Spejbl svého ztraceného a zdánlivě i provinilého syna. Kompozice snového příběhu s hororovými prvky je dobrou hereckou příležitostí nejen pro stěžejní figury. Zaujmou i výborné předělové písňové texty, které však v divadelních přestavbách paradoxně retardují rytmus inscenace. Jako podobný autorský počin se jeví zatím nepremiérovaný Hotel Spejbl, který by měl být dalším upozorněním na v hurvínkovské divácké euforii opomíjenou figuru Spejbla a její divadelní potenciál.
Je těžké ze všech těchto počinů, které svědčí o snaze vyrovnat se s problematickým dědictvím a odkazem tradice, věštit další osudy dejvické loutkové scény. Co jí stále chybí, je autorské zázemí, naplnění textu divadelním konáním a – zejména v tvorbě pro dospělé – zažehnání manka v oblasti komedie a satiry, po které vyhladovělé obecenstvo prokazatelně volá.
Divadlo S + H si musí upřímně odpovědět především na otázku, jak zacházet s přiděleným dědictvím a jak se chovat k tradici. Do jaké míry zde bude hrát roli pieta a vzpomínkový optimismus a kdy je třeba pokusit se je překročit? Ale pozor! Je to marné, tento vývoj bude veřejností stále ostře sledován, neboť na obě zlidovělé figury i repertoár divadla má každý odjakživa svůj názor, nemluvě o představě, jaké by správně měly být. Vzhledem k současnému generačnímu obsazení Divadla S + H to vypadá, že se nepředpojaté kritiky nebojí a stojí o ni.
Komentáře k článku: Divadlo Spejbla a Hurvínka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
