Divadlo Drak
Královéhradecké Divadlo Drak zastává na mapě českého divadla pro děti a mládež naprosto výlučné místo, a to jak historicky, tak současnou profilací. Jako jedno z mála českých statutárních loutkových divadel nevzniklo profesionalizací amatérského souboru, nýbrž šlo o projekt od počátku plně profesionální, sledující velmi konkrétní divadelní cíle.
Pětice tatínků odvypráví pohádku O Sněhurce svérázně pomocí všeho, co jim v dílně přijde pod ruku (Jak si hrají tatínkové, režie Josef Krofta, výprava Marek Zákostelecký) FOTO ONDŘEJ LITTERA
Založeno bylo v roce 1958 pod názvem Hradecké, později Východočeské loutkové divadlo a fungovalo primárně jako zájezdová scéna obsluhující celý region. Základ souboru si ředitel Vladimír Matoušek přivedl z předchozího působiště v brněnské Radosti. V Hradci kolem sebe koncentroval silné umělecké osobnosti, mimo jiné dramaturga a svého pozdějšího nástupce Jana Dvořáka, jednu z nejvýraznějších postav českého loutkového divadla druhé poloviny 20. století. Angažoval rovněž pokračovatele legendárního loutkářského rodu, Matěje Kopeckého, čímž dal jasně najevo, že se východočeská loutkohra hrdě hlásí k nejlepším tradicím českého lidového loutkářství.
Matouškovo vnímání divadla bylo odkojeno předválečnou modernou a avantgardou. Proto usiloval o proměnu v zavedeném inscenačním stylu iluzivního loutkového divadla. V roce 1961 přizval do souboru režiséra Jiřího Středu, který experimentoval s výrazovými prostředky, kombinoval postupy činoherního a loutkového divadla a inscenoval neloutkářské tituly. Až roku 1963, tedy po pěti letech kočování, divadlo získalo stálou scénu v dobře situované budově bývalého Studentského domova. V průběhu šedesátých let se soubor rozrostl o jevištního výtvarníka Pavla Kalfuse, režiséra Miroslava Vildmana a Jiřího Vyšohlída – herce a vynikajícího hudebního skladatele v jedné osobě. Ideální konstelace pro přelomovou inscenaci. Vildmanova Pohádka z kufru (1965) ovlivnila stylovou profilaci českého loutkářství jako celku a zajistila divadlu první mezinárodní úspěch na festivalu UNIMA v Mnichově roku 1966.
Dračí krev
O dva roky později divadlo přijímá svůj současný název DRAK. Jde o akronym – Divadlo Rozmanitosti, Atrakcí a Komedie, podle jiného výkladu pak Divadlo Radosti, Atrakcí a Kouzel. Osobně hlasuji pro variantu první, která lépe vystihuje dračí krev založenou na hře s komediantstvím jako takovým. A krevní skupinu bych označil JK jako Josef Krofta, který v prozkoumávání divadelnosti a metaforických možností jevištních objektů zašel ještě mnohem dále než před ním Vildman. Manifestoval to inscenací Aby děti věděly (1972), kde nahradil loutky předměty denní potřeby. V sedmdesátých letech je Drak ve vrcholné kondici, kterou vedle Krofty a Vyšohlída udržují také scénograf Petr Matásek a dramaturg Miloslav Klíma. Josef Krofta během svého téměř čtyřicetiletého působení v Draku vytvořil více než 50 inscenací. V roce 1993 navíc inicioval vznik Mezinárodního institutu figurálního divadla.
Od roku 1989 formoval poetiku Draku krátce, ale čitelně Jan Borna. Po jeho odchodu Drak lehce stagnoval a opouštěli ho zkušení herci. V roce 1995 ovšem na pozici režiséra a později i uměleckého šéfa nastupuje – po mimořádném úspěchu své Spoonriverské antologie v Dejvickém divadle – Jakub Krofta. Společně s ním přichází jeho klíčový spolupracovník, scénograf Marek Zákostelecký. Kladou důraz na autorské divadlo a mimořádný úspěch zaznamenávají s nonverbální klauniádou Všechno lítá, co peří má (2002) či cyklem inscenací pro dospívající Vyskočit z dětství.
Dračí současnost patří režijně-dramaturgickému tandemu Jakub Vašíček (umělecký šéf) – Tomáš Jarkovský (ředitel divadla). Jejich osobitá inscenační poetika je v oblasti českého divadla pro děti a mládež nezaměnitelná a výrazná podobně jako třeba styl SKUTRů v oblasti tvorby pro dospělé. Vašíček s Jarkovským Draku perfektně rozumějí a dál po svém rozvíjejí možnosti ansámblového herectví a funkční kombinace postupů divadla činoherního s loutkovým.
Z exkurzu do historie slavné východočeské scény plynou dvě věcná zjištění. Za prvé: je odolná vůči umělecké stagnaci. Za druhé: každá významná éra z dračí minulosti se nějakým magickým způsobem otiskla do aktuálního repertoáru. Taková dračí daktyloskopická sbírka.
Spolu s Milanem Hajnem je hlavním aktérem příběhu podle Jacka Londona také kamera (Bílý tesák, režie Jakub Vašíček) FOTO JIŘÍ N. JELÍNEK
Dračí daktyloskopie
První z těchto živých otisků nese jméno Marek Zákostelecký a lze jej sejmout z inscenace režiséra Jiřího Havelky Poslední trik Georgese Mélièse (2013), na jejíž podmanivé atmosféře i mezinárodním úspěchu se silně podepsala důmyslná a technicky brilantní scénografie tohoto tvůrce. Němá groteska je koncipována jako pocta kouzelnému světu divadelní a filmové imaginace. Inscenátoři vyprávějí příběh nekorunovaného krále triku a průkopníka kinematografie přesně tak rafinovaně, jak by si zasloužil. Důraz přitom kladou na dokonalou strukturu jednotlivých gagů. Inscenace inkasuje pro Drak jedno prestižní ocenění za druhým (cena Divadelních novin, Erik a další), jde o ukázkovou „festivalovku“ a je divácky nesmírně atraktivní, což se ne vždy tak dobře snoubí.
Další otisky nepatří nikomu jinému než Josefu Kroftovi, jehož dvě ceněné inscenace nastudované v novém tisíciletí má divadlo dodnes na repertoáru. V artistní hře s předmětovou animací dosáhl Josef Krofta v průběhu let mistrovství. V inscenaci Jak si hrají tatínkové (2005) ožívá krok za krokem v rukou pěti zpočátku trochu zaskočených tatínků divadelně strhující vyprávění známé pohádky O Sněhurce. Loutkami se přitom stávají dětská panenka, nářadí a další vybavení kutilské dílny včetně pracovních bot. Inscenace získala Grand Prix na mezinárodním festivalu Spectaculo Interesse a na Skupově Plzni obdrželi Josef Krofta cenu za režii a Marek Zákostelecký cenu za scénografii.
Osobně považuji za ještě zdařilejší Zlatovlásku podle M. D. Rettigové (2008), v níž tatínky vystřídali mistři kuchařského umění v zákulisí restaurace. Jeden z kuchtíků si není jistý, jestli ho vaření baví a naplňuje či nikoli, v práci se začte do pohádky O Zlatovlásce a připálí cibulku. Tým kuchařů se tedy pustí do práce a během vaření, pečení a smažení odehrají iniciační pohádku o tom, jak se z kuchtíka Jirky může stát hodný král, jen najít tu správnou Zlatovlásku – panenku z dortu. V kuchyni se dá skoro všechno použít jako hudební nástroj, a tak nechybí skladba na hrnce, na mixér nebo na láhve. Koncert přerůstá do eskapády nápadů při choreografickém čísle, které kombinuje pohyb živých herců s přiznanou předmětovou animací. Parta bílých kuchařů si s bezbřehou fantazií hraje s dětmi v kuchyni na pohádku. Inscenační rámec je v dokonalé tematické symbióze s obsahem pohádky a shoda jmen ji ještě umocnila – historicky prvním Jiříkem byl dojemně roztěkaný, skvěle stylizující Jiří Kohout. Dnes Jiříka hraje Milan Hajn.
Princezna Jitřenka (Petra Cicáková) nesmí do šestnácti let spatřit denní světlo… (O bílé lani, režie Jakub Vašíček) FOTO JIŘÍ N. JELÍNEK
Bílé trefy do černého
Režisér Jakub Vašíček a dramaturg Tomáš Jarkovský na to jdou jinak. Přitom genetickou výbavu a přednosti Draku nijak nepopírají. Ve svých již více než dvanácti inscenacích využívají ansámblové herectví, kombinují loutkářské principy s činoherními a hlavně nikdy nepodceňují fantazii dětských diváků. Skvěle to dokládají dvě inscenace ověnčené Cenou Divadelních novin, mající nádech bílé barvy v titulu.
Kouzlo poetické, melodramaticky vystavěné pohádky O bílé lani (2016) stojí na slovu, lyrice a hlavně muzice Jiřího Vyšohlída, která pracuje se zhudebněnými verši Jana Skácela. Tvůrci si tím nastavují laťku hodně vysoko, ovšem Skácelova poezie působí v celku inscenace naprosto samozřejmým dojmem. Vyšohlíd velkoryse využívá muzikálnosti souboru, z nějž postavil početný orchestr. Příběh vyrůstá z koncertu a diváci dostávají jasný signál, že se mají soustředit na hudbu a že lyrický rozměr inscenace bude stejně podstatný jako epický.
Princezna Jitřenka nesmí do šestnácti let spatřit denní světlo. Lyrické tóny v silných melodiích akcentují téma neodvratnosti. Dospívání nezastavíš a ke ztrátě dětské nevinnosti jednoho dne dojde. Příběh o bílé lani je odvěkou pohádkovou metaforou raného dospívání, touhy po zakázaném ovoci a po poznání, přičemž symbolika pracuje s ustálenými vzorci, jako je mladý lovec či kapky krve na bílém těle ulovené laně. Čeho si v kontextu českého divadla pro děti cením zcela mimořádně, je skutečnost, že Vašíček s Jarkovským před erotickými motivy staré lidové pohádky neuhýbají. Ponechávají jim jejich skutečný význam, nesnaží se jej rozředit obecně pohádkovým koloritem. Suverénně pracují s metaforou, která je přeci pohádkám tak vlastní! Jevištní realizace metafor je vynalézavá a synteticky se na ní podílejí všechny inscenační složky. Pohádka proto ani na okamžik neztrácí křehkost, něhu a lyrický nádech, ačkoli těží ze silného napětí mezi textem a podtextem.
Inscenace Bílý tesák (2018) podle slavného dobrodružného románu Jacka Londona kombinuje principy loutkového divadla s live cinema. Příběh psa s vlčí krví o ceně svobody a o rozkoši z volnosti je v knižní předloze popsán velice syrově. Tandem Vašíček–Jarkovský v adaptaci namíchali dokonale vyvážený koktejl, jehož hlavními ingrediencemi jsou strhující příběh, velmi sugestivní výpověď titulního hrdiny, vysoká myšlenková úroveň a silný emocionální zážitek.
Klíčový je nápad znázorňovat hlavního hrdinu od samého začátku paralelně dvěma způsoby. Bílý Tesák je herec Milan Hajn, který skvěle zvládá civilní polohu dlouhých monologů, místy naplněných spontánním citem a jinde okořeněných potlačovanou divokostí. A Bílý Tesák je kamera, již Milan Hajn osobně ovládá. Snímá své okolí jako svět sugestivně vnímaný zprvu malým štěnětem (včetně rozostřeného pohledu při narození a černobílého psího vidění…) a později stále větším psem. Jde o jedno z nejústrojnějších využití multimédií, jaké jsem v českém divadle v posledních letech viděl. Inscenace má perfektně vystavěné, skvěle načasované situace (psí zápasy v podání herců z Draku jsou tak sugestivní, až připomínají Klub rváčů pro děti). Každá scéna má přitom jasnou vazbu na etické poselství inscenace. Připomíná cenu přátelství, které nemůže být založeno na obchodě či závislosti. Ukazuje, že silnější může pomáhat slabšímu, aniž by se sám stal slabochem. A především dokazuje nevyčíslitelnou cenu skutečné svobody. Bílý tesák právem obdržel prestižní cenu Erik a Milan Hajn získal v roce 2019 za svůj herecký výkon Cenu Thálie.
Repertoár Divadla Drak je mnohem bohatší a neustále se rozrůstá. Uvedené inscenace jsou podle mého názoru profilovou kolekcí. Všechny jsou ověnčeny festivalovými úspěchy, a pokud jde o emocionální zásah (nejen) dětských diváků, každá z nich je trefou do černého.
Komentáře k článku: Divadlo Drak
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
