Divadla v karanténě (IX)
Poslední informace z uzavřených divadel v minulém roce. A doplňující otázky ředitelce Divadla F. X. Šaldy v Liberci.
Z natáčení inscenace gomora ekocida, Studio ALTA v Invalidovně FOTO RICHARD HODONICKÝ
Chemické divadlo, Praha
Vojtěch Bárta, umělecký šéf
Nemohli jsme sice hrát živá představení, vrhli jsme se ale do realizace záznamu inscenace gomora ekocida. Ten jsme natočili v podstatě filmovým způsobem za přispění naší kamarádky filmové režisérky Káči Dudové a jejího dvacetihlavého štábu. Kromě týdne náročného natáčení naše práce obnášela více než měsíc příprav, postprodukce a střihu. Celé to vznikalo v extrémně nízkonákladových podmínkách, po skupinkách, s rouškami, rozestupy, v podstatě bez honorářů a v termínech, které lze objektivně považovat za šibeniční. Projekt jsme všichni dotovali svojí prací, já jsem si na nejnutnější (a z grantů pochopitelně neuhraditelné) výdaje, mezi něž patřilo například i antigenní testování třicítky lidí, dokonce vzal půjčku… Tu inscenaci mám ale moc rád a jsem i vděčný, že mě osud postavil před novou, nečekanou uměleckou výzvu – hledat cesty, jak přeložit jazyk experimentálního divadelního představení do experimentální filmové řeči.
Vedle toho jsme se v osekaném formátu jakéhosi work-in-progress inscenovaného čtení po streamu snažili zrealizovat původně plánovanou premiéru dalšího autorského projektu kameny úrazu (po práci, torza, pomalá smrt). Bude to taky zajímavé a přináší to mnoho výzev, přesto bude třeba si na finální verzi projektu počkat do jara.
Modlíme se, aby nám za minulý rok vyšly v grantech kolonky, které se nedají změnit a které po nás chtějí například povinnou spoluúčast. Pořád vyplňujeme nějaké formuláře. A snažíme se komunikovat: máme obnovený web, jsme aktivnější v online prostředí, chceme divákům ukázat, že i v nelehké době tu jsme s nimi.
Advent měl být časem zastavení, já ani moji spolupracovníci jsme se však vůbec nezastavili. Na dárky jsme vesměs neměli čas ani peníze. Jestli je něco k pozastavení, je to otázka, zda kultura, která je díky těžkému podfinancování v nouzovém stavu již po desítky let, může tuto pandemii vůbec přežít.
Vyhlásili jsme veřejnou sbírku na darujme.cz, snažíme se udat premiéru gomory ekocidy na GoOutu. Vidím kolem sebe veliké nadšení, solidaritu a podporu. Bojujeme o přežití tak jako jiní a nezbývá než věřit, že přežijeme.
Heda Gablerová v Činoherním studiu FOTO TOMÁŠ LUMPE A MARTIN ŠPELDA
Činoherní studio Ústí nad Labem
David Šiktanc, umělecký šéf
Bezprostředně před první adventní nedělí jsme uvedli – v podobě živého přenosu na internetu – první premiéru sezony, Hedu Gablerovou (kritiku čtěte na straně 5). Živý přenos měl – byť samozřejmě neúplně – suplovat ono divadelní tady a teď a přiznám se, že přes mnohé pochybnosti to byl mezní zážitek, především díky sounáležitosti celého divadla. Následně jsme začali zkoušet Harilu Reného Levínského (skrytého za pseudonymem Helmuth Kuhl) v pohostinské režii Štěpána Gajdoše. Abychom zůstali v kontaktu se svými diváky, pořídili jsme a kolem Vánoc odvysílali záznamy Snu noci svatojánské a Malého prince. Také jsme nahráli dvě regulérní hudební alba. Jedno tvoří písničky z Vánoční hry a druhé je výběrem písní a scénické hudby z inscenací premiérovaných v posledních pěti letech.
Další plán je evidentní: vrátit se k hraní pro publikum, jakmile to bude možné. A také máme dva plány ze sféry sociálního divadla: stejně jako na jaře se vrátit do domovů pro seniory a vytvořit jarmareční pop-up představení, s nímž bychom objížděli periferní části Ústí nad Labem.
Zkouška inscenace Půlnoc v pohraničí v saském kostele v Chemnitz 12. října 2020 FOTO ŠTĚPÁNKA KŘÍŽOVÁ
FysioART, Praha, regiony, svět
Hana Strejčková, umělecká vedoucí a hlavní dramaturgyně
Uplynulý rok přinesl našemu uskupení FysioART příležitost potěžkat míru osobních a profesních odhodlání, prověřit odolnost vůči nepřetržitým změnám a adaptabilitu repertoáru sociálně-uměleckých aktivit, týmové souhry a spoluprací. Zásadní však bylo odpovědět si na otázku, zda jsme i bez přípravy ochotni vystoupit uprostřed krajiny nového neznáma z rázem zastaveného vlaku, který osm let podle dramaturgických plánů projížděl Prahou, Českem a okolním světem. Druhé řešení by patrně znamenalo ustrnout v kulturním štronzu a s velkou pravděpodobností se rozpustit, metaforicky i věcně.
Ve chvíli, kdy jsme v počátcích všech vln (pandemie i potřeby připojit se k vlnám solidarity a pomoci druhým) přijali nepředvídatelnost roku 2020 jako fakt, abstraktní nic a umělecké prázdno nabralo kontury, jako když ze tmy začnou vystupovat povědomé tvary. Objevovali jsme dosud nevyužívané způsoby komunikace na sociálních sítích (virtuální divadelní studio pro děti a mládež, online lekce pohybu a fyzického divadla, čtení po síti) a způsoby divadelní prezentace. Upravovali jsme představení pro stodoly, hřiště a hlavně les, abychom mohli hrát ve větvích vysokých stromů (Hnízdo na nitkách) a na paloucích (Poutnická zastavení na cestě za snem nebo Hmyzí hotel Bzzzz). Během rozvolněného léta jsme hráli v kostelích a na festivalech, vedli divadelní tábory, jeden pro děti a mentálně postižené v pohraničí, druhý integroval české děti a cizince žijící v Praze – a zkoušeli jsme. Díky tomu jsme na podzim uvedli virtuální premiéru (Za zrcadlem), natočili záznamy stěžejních představení a ve druhé vlně uzavírek rozběhli následující projekty: Divadlo do schránky, v rámci kterého jsme poštou nebo e-mailem rozesílali záznamy představení a k tomu inspirativní listy učitelům a především vychovatelům do školních družin (Mezi námi, Poutníci po hvězdách, Za zrcadlem), Divadlo ze střech na stěny paneláků promítalo od poloviny prosince na českých sídlištích (Hnízdo na nitkách) a Divadelní výkladní skříň v Saské Kamenici uvedla během adventu dvanáctkrát záznam Za zrcadlem / Hinter dem Spiegel. MEMOfestival divadla reminiscence, pro který jsme na přání nevidomých neplánovaně vytvořili i audioknihu (Svoboda/Nesvoboda), jsme realizovali díky e-mailům, webovkám a možnosti virtuálních uvedení dle zájmu učitelů a veřejnosti. V tomto ohledu měl letošní 4. ročník paradoxně mnohem větší dopad co do kvantity diváků a účastníků než předchozí přehlídky naživo.
Uplynulý rok nám připravil mnoho nečekaných příběhů. Jedním z nich byl i dobrodružný vznik dlouho připravovaného představení pro batolata Hmyzí hotel Bzzzz / Insektenhotel Suuuum. Projekt vznikal v česko-německé spolupráci s organizací Taupunkt e.V. a za podpory Česko-německého fondu budoucnosti, čímž nás pandemie doslova odsoudila k neustálému sledování vládních opatření v obou zemích. Poté co jsme vyčerpali virtuální komunikaci a motivace pokračovat v individuálním zkoušení klesala, se konečně v květnu pootevřely na pár hodin hranice. Tuhý jarní lockdown jsme tak poprvé legálně prolomili setkáním na hranicích v západních Čechách. Dva týmy vyjely z bodů A a B, aby se střetly uprostřed lesů. Matematicky vypočítaný model času a místa selhal, protože většina přechodů byla tehdy uzavřena. I přesto se jezdilo na hranice, zkoušelo se na louce i v lese nebo na zahradách chalup spřízněných osob. S oteplováním se venku aspoň objevovalo více hmyzu ke zkoumání a rodičů s batolaty ke spontánnímu prověřování našich inscenačních fází. Po otevření divadel a povolení setrvat za hranicemi i několik dnů jsme se dostali na jeviště. Namísto v trávě jsme se ocitli na baletizolu, a proto jsme se rozhodli přidat k příběhům hmyzích hrdinů živě malovanou louku v projekci. Premiéra se odehrála ve dnech, kdy maximální délka pobytu v Sasku nesměla překročit čtyřiadvacet hodin, a tak jsme pronajali místo v pohraničí a přejížděli do Chemnitz. Ještě 12. října jsme stihli odehrát u sousedů německou verzi hry Půlnoc v pohraničí a rozsvítit kostel jako kužel světla na podporu kultury. A pak se smyčka okolo divadel zase začala utahovat a my se vrátili do virtuálního prostoru.
Doba „covidová“ nás mobilizovala, i když do naší činnosti vrazila pomyslné hraniční kůly a rozdělila vyšlapané chodníčky na zóny zakázaného vstupu. Dál hledáme podoby „virtualizace“ a způsoby, jak se udržet ve větvích a neztratit kontakt s kořeny. Pokračujeme s hlavou v oblacích a nohama na zemi.
Divadlo F. X. Šaldy v Liberci
na otázky DN odpovídá ředitelka jarmila levko
Paní ředitelko, do ankety Účet za koronavirus (DN 20/2–3) jste uvedla, že neočekáváte propad zřizovatelského příspěvku v roce 2021, přitom jste v prosinci zahájili crowdfundingovou kampaň zaměřenou na malé soukromé dárce. Jak to tedy je?
Ekonomický výhled divadla na rok 2021 má stále mnoho otazníků, zejména proto, že vůbec neumíme věrohodně odhadnout, kdy budeme moci divadla otevřít divákům a za jakých podmínek – například zda bude omezena kapacita a podobně. To je hlavní důvod, proč se špatně predikují výnosy, ale i náklady. V tuto chvíli má naše město schválený rozpočet na rok 2021 a výše příspěvku je stejná, jako byla pro roky 2020 a 2019 – ovšem tato výše příspěvku nezohledňuje poslední růst tabulkových mezd od 1. 1. 2020, což pro naše divadlo představuje navýšení nákladů o 8‚9 milionu korun. Naproti tomu ale velmi kvitujeme, že byl ministerstvu kultury navýšen program na podporu divadel a orchestrů, a věříme, že s větší podporou od ministerstva tento rok ustojíme. Špatná zpráva pro nás ovšem je, že z úsporných důvodů nám zřizovatel nebude ponechávat odpisy z nemovitého majetku. To pro nás znamená minus téměř dva miliony korun, které nedotečou do investičního fondu divadla a výrazně utlumí možnosti obnovy majetku (například nákupy hudebních nástrojů, technického vybavení atd.).
Co vás tedy přivedlo ke crowdfundingové kampani?
V době uzavření divadla jsme zaznamenali velkou skupinu diváků, kteří nás chtějí podpořit a dát tak najevo, že jim divadlo chybí a že při něm stojí ve zlých časech. Ukázal to například fakt, že mnoho lidí nechtělo vrátit vstupné za neodehraná představení nebo přeplatek své abonentky. Proto jsme chtěli dát těmto lidem možnost nás podpořit a inspiraci jsme našli například u charitativních organizací, kde můžete jako dárek zakoupit něco pro třetí svět, třeba tabuli do školy nebo deset tisíc litrů vody. Musím říci, že u nás doma jsou už několik let takové dárky oblíbenou součástí vánoční nadílky nebo narozenin. A tak o těchto Vánocích našli někteří Liberečané pod stromečkem certifikát OPRAVDOVÝ DAR divadlu, který jsme začali prodávat v ceně od 150 do 3 000 korun. Sponzor si mohl vybrat, zda přispěje na divadelní kostým, struny pro smyčcové nástroje, divadelní paruku, některé jevištní rekvizity, dekorativní kosmetiku, baletní špičky nebo i žárovky pro hlediště, ale také na 1 km nití pro divadelní krejčovnu. Každý certifikát také umožnil nahlédnout do divadelního provozu, dozvědět se například, kolik baletní soubor za rok spotřebuje obuvi, kolik kilometrů nití je potřeba na ušití jednoho kostýmu, kolik strun spotřebují smyčcové nástroje za rok, jak dlouho trvá výroba jedné divadelní paruky, jaká je nejkurióznější rekvizita pro inscenaci či kolik je potřeba žárovek na rozsvícení Šaldova divadla. Myslím, že tato forma dárcovství je vhodná právě do doby, kdy jsou divadla v ohrožení a diváci, běžní lidé s „obyčejnými“ příjmy, chtějí vyjádřit solidaritu. Velmi jim za to děkujeme.
Komentáře k článku: Divadla v karanténě (IX)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
