Dan Krejčík: Pomáhal jsem navlékat ponožky mrtvým
Nejnověji ho můžete vidět na Malé scéně Studia DVA v inscenaci hry Vlaštovka, která se mrazivě trefila do událostí na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. V době premiéry 17. listopadu tuhle souvislost nikdo nepředvídal, už tehdy ale inscenace získala velkou pozornost. Poslední dva roky prožíval Dan turbulentní období a dokáže o tom nejen poutavě vyprávět, ale i psát, jak se mohou přesvědčit čtenáři jeho knížky Nadělení. A život jde dál a přináší šance i překážky…
Zájem o Vlaštovku je velký, máte stále vyprodáno. Jak jste se ke hře dostal?
Každý měsíc přečtu asi desítku her. Chtěl jsem být herec, který sám přichází i se svými tématy – myslím, že jsem pak té práci oddanější a v roli možná i přesvědčivější. Vlaštovka mi mluví ze srdce a z duše, byl bych pro její uvedení udělal cokoli, klidně si vzal půjčku. Nabízel jsem ji divadlům, pro ta alternativní ale byla málo experimentální a pro klasická naopak moc odvážná. Je inspirovaná skutečnou událostí, a i když je komorní, dotýká se celé společnosti, vysoké politiky a zásadních morálních hodnot. Dnes je bohužel ještě aktuálnější.
Jedná se o scénický dialog mezi Jitkou Čvančarovou a vámi, kde se vaše postavy vyrovnávají s…
Omlouvám se, ale musím vás zarazit. Čtenáři a budoucí diváci by o příběhu neměli nic vědět. I s anotací jsme si lámali hlavu, aby byla pravdivá a zároveň nic nepředjímala. Součástí příběhu je konkrétní tragédie, která se stala až po premiéře, a nechceme na ní parazitovat. Navíc je to zčásti detektivka a nejlépe napsaná hra, jakou jsem kdy četl a hrál. Každý by si ji měl odžít jako já, když jsem ji poprvé objevil. Teprve tak může mít ten správný, očistný účinek.
PRVNÍ VLAŠTOVKA
Pro vás muselo být důležité hlavně setkání s Jitkou Čvančarovou, která Vlaštovku také režírovala.
To teda! Potkali jsme se u stejné účetní při odevzdání podkladů pro daně a prohodili na chodbě pár slov. Když jsem vzápětí (po roce) od agentury DILIA dostal překlad Vlaštovky, ovlivněn tím setkáním jsem si nás při čtení představoval. Večer jsem Jitce zavolal, jestli by si nechtěla Vlaštovku přečíst. Věděl jsem, že je skvělá divadelní herečka, momentálně ztracená v nabídkách. Říkala, že je z profese frustrovaná, nejsou kolem ní zajímavá témata a přemýšlí, co dál a jestli vůbec svou profesi dělat. Po přečtení mi zavolala, že je to přesně to, co potřebuje. Už na jaře 2023 se kolem nás děly věci, na které Vlaštovka reaguje. Nabízeli jsme ji ve všech divadlech, a dokonce přemýšleli, že si nějaký prostor pronajmeme a vše si sami zaplatíme. Pak Jitka přišla s nápadem na Studio DVA. Ač se zásadně vymyká jejich repertoáru, po týdnu ji ředitel Michal Hrubý přijal. Uvěřil nám a my věděli, že musíme udělat vše pro to, aby mu ten risk vyšel. A zároveň neslevit z toho, co jsme chtěli říct.
Datum premiéry také symbolicky zahrálo.
Sedmnáctého listopadu 2023 byla ve Studiu DVA jediná možnost premiéry. I když je ve Vlaštovce spousta symboliky, která se k tomu datu pojí, záměr to nebyl. Věřím ale, že nic není náhoda.
K tomu účast autora, prezidenta…
Premiéra Vlaštovky je pro mě jedním z nejsilnějších zážitků v životě. Hrát v tenhle den u Národní třídy hru, kterou jsem si tak moc přál uvést. Když nám několik minut tleskal vestoje ubrečený sál, moji rodiče, kolegové, kterých si vážím… I pan prezident prý na premiéře plakal. Pan autor Guillem Clua nám zase řekl, že nikdy neviděl Vlaštovku tak dobře zahranou – možná proto, že nám nerozuměl ani slovo… Jitka s dramaturgem Václavem Marhoulem měli jasnou představu. Pracovali jsme filmově, s fokusem na detail a snažili se být co nejpravdivější. Kladli mi na srdce, že nejdůležitější je příběh a text, který je třeba nechat zaznít v plné síle. A já dostal strach. V poslední době jsem hrál na alternativních scénách, pomáhal tvořit obrazy, hledal nové divadelní jazyky a stylizace… Jejich pojetí jsem na začátku nedůvěřoval. Když nám Marek Cpin ukazoval návrh prázdné scény, kde stál uprostřed jen klavír, ptal jsem se, jak se dá použít, jestli si do něj třeba můžu lehnout, a Jitka na mě koukala jako na blázna, proč bych si měl lehat do klavíru.
V tomto případě bylo asi důležité pokud možno realistické provedení.
Ano, dvě postavy, silný příběh, prázdná scéna, uzavřený prostor bez dveří, jen slova, hudba a absolutní herecká pravda. Byla to pro mě nejtěžší herecká práce vůbec. Bojoval jsem s tím a nedůvěřoval si, že můžu tak těžkou roli vedle Jitky obsáhnout. V uzavřené poloaréně na jevišti byl výrazný každý pohyb, pohled – jakmile jsem začal hrát technicky, vědomě, byl jsem mimo. Jitka mi neustále opakovala: Stačí jeden falešný moment a všechno je v háji. Nechci, abys hrál, chci, aby sis to odžil a cítil.
Čím to, že je inscenace režijním debutem Jitky?
Probrali jsme pár variant a pak mi Jitka řekla, že režiséra našla. V sobě. Byl jsem překvapený, ale věděl jsem, jak je pro ni – stejně jako pro mě – Vlaštovka důležitá. Když vás režíruje kolega, se kterým zároveň hrajete, je to otázka vzájemného respektu a přijetí hierarchie.
Šlo to hladce?
Bylo to formativní. Bojoval jsem s důvěrou. Na začátku ve formu, na chvíli i v Jitku a Václava, ale ve finále hlavně sám v sebe. Až když jsem to přepral, odřízl ego a začal na jevišti žít, dostal jsem se zase za další milník, který mi umožnil cítit na jevišti absolutní pravdu, bolest a lásku. Metafyzicky jsem si při zkoušení dokázal, že mé tělo je schopno být někým jiným. Že mám schopnost mít v sobě dalšího člověka. Jitka měla pravdu. Hrát Vlaštovku je diametrálně odlišné od všeho, co jsem kdy zažil. A jak se ukázalo, diváci tu pravdu poznají. Do Studia DVA chodí za jiným typem zážitku, ale na Vlaštovce jim praskají kry překvapení a napojí se na nás. Možná je to silným příběhem, možná blízkostí. Ke konci si mezi sebou půjčují kapesníky, prožívají viditelnou katarzi, navíc ve společnosti dvou stovek dalších lidí. Píšou nám na sociální sítě a znovu si kupují lístky. Hrajeme čtyřikrát v měsíci a je vyprodáno do konce června. Kéž by to byla první vlaštovka pro Malou scénu Studia DVA, která může předávat velká témata nablízko. Já sám jsem dostal nový smysl. Nemám vystudovanou žádnou hereckou školu, a je pro mě proto důležité získávat nové podněty.
Reakce diváků v komerčním a alternativním divadle také bývají rozdílné. Vadí mi až exhibicionistické standing ovations, které jsou v poslední době v oblibě.
Lidi chodí na konkrétní herce, takže už předem vědí, že se jim to bude líbit. Je třeba vytvořit si odstup, odříznout ego. Netleskají nám, ale tomu, co jsme jim textem řekli. Dřív jsem ale potlesky na divadle nesnášel. Paradoxně v době, kdy na mě diváci vášnivě chodili, protože mě měli rádi z Instagramu, Výměny manželek, ze zámku, díky mé knížce nebo pomoci ukrajinským rodinám… Když jsme měli na zámku ubytovaných dvacet lidí z Ukrajiny, vyšel jsem při představení poprvé na jeviště, někdo zaskandoval moje jméno a lidi se roztleskali. Jako člověka mě to potěšilo, ale jako herec jsem si připadal jako idiot – diváci tak vůbec nepřistoupí na to, že já nejsem já, ale hraju postavu. Spousta herců si na tom postavila kariéru, vyrobili si machu a nechávají tleskat spíš sobě než inscenaci. Já chci být dobrý herec, ne slavný. Obešel bych se bez děkovaček. Kvalitu představení neřeším podle počtu kytek a lidí, kteří stáli. Radši pak chodím mezi diváky a povídám si o tom s nimi.
S Jitkou Čvančarovou jako Ramón a Amélie (Guillem Clua: Vlaštovka, režie Jitka Čvančarová, premiéra 17. listopadu 2023 na Malé scéně Studia DVA) FOTO JERRY HÁŠA
DĚTSTVÍ V MÁRNICI
Vraťme se na začátek. Jaké je vyrůstat v rodině pohřebáků? Pro děti bývá smrt abstraktní, pro vás ale musela být úplně normální.
To jo. Myslím, že mě to zocelilo. Kolem nás se oprašovaly urny a stloukaly rakve. Byla to tátova práce. Pravidelně mi říkal: Pojď se mnou do márnice, budeš mi pomáhat navlíkat ponožky, aspoň budem dřív doma. A mně to jako dítěti přišlo zcela přirozené.
Předsudky a zábrany přicházejí až časem…
Mám za sebou náročné životní období, neměl jsem kde bydlet a naši mi nabídli, že můžu jít k nim. Po dvanácti letech jsem se do pohřebky vrátil a zjistil, že ponožky pořád navlíknu, parte napíšu a krajku na rakev taky připnu. Skoro denně jsem ale jezdil do Prahy, táta mi půjčil auto z pohřební služby. Všudypřítomná smrt je atmosférou mého dětství…
Jak tedy probíhalo?
Odehrávalo se v pohřebce, je to rodinná firma (dnes má pobočky v Sobotce a Jičíně), táta je čtvrtá generace. Vyrůstal jsem obklopen černým humorem, ale i v respektu ke smrti a lásce k životu. Maminka sepisovala s lidmi pohřby, a tak za ní čtyřikrát za den přišel někdo, komu třeba před dvěma hodinami někdo umřel. V ten moment se všechny emoce znásobí, hodně se pláče, vzpomíná… Chodil jsem tam za mámou ze školy v Sobotce a maloval na zkažené výtisky parte obrázky, abych pro ně udělal něco hezkého. Ty emoce mě fascinovaly. V pohřební kanceláři byly úplně jiné než tam venku.
Berete to jako základ pocitové databáze pro herectví?
Rozhodně. Tak mě začalo herectví přitahovat. Několikrát za den se setkáváte s emocí v té nejčitelnější formě. Díval jsem se na pozůstalé, jak pláčou, křičí, někdy si naopak ulevují divným smíchem… A pak jsem si na ně před zrcadlem hrál – že mi někdo umřel, že pláču nebo že jsem opilý, uměl jsem hrát i hysterickou lehkost, kterou pozůstalí maskovali trauma. Chtěl jsem se těch emocí dotknout, pochopit je, ucítit. A pak už je to k divadlu kousek. Pohřby jsou jako divadelní inscenace – řeší se hudba, výzdoba, texty pro řečníky. Jen divadlo je nakonec vždy o lásce, zatímco pohřby o smrti…
UČEDNÍKEM V ŘEZNICKÉ
Vaše cesta k divadlu prý začínala recitací. Jaká byla první role na jevišti?
Jako dítě jsem recitoval a pak se pokoušel o konzervatoř, ale nevyšlo to a zůstal jsem na gymplu. Díky recitaci jsem ale začal dabovat. Na České televizi o mně tenkrát řekl Zdeněk Štěpán herečce a principálce Blance Ždychincové, která připravovala inscenaci pro zájezdovou skupinu BlaMa. Ani nevím jak, stál jsem na jevišti. Na první představení v Divadle v Řeznické se přišla podívat ředitelka divadla Yvetta Srbová. Asi za dva měsíce mi řekla, že v Řeznické připravují Leni s Vilmou Cibulkovou a režisér Viktor Polesný dělá konkurz na mladého kluka. A najednou jsem měl hrát partnera Vilmy Cibulkové jako Leni Riefenstahl.
Měl jste štěstí, v té době byla Vilma Cibulkové idolem…
Zpětně obdivuju, že mě druhý den zkoušení nevyrazili. Hlavně Vilma. Neuměl jsem vůbec nic. Chodil jsem po jevišti, máchal rukama, mluvil potichu a ničemu nerozuměl. Ale byl jsem šťastný, houževnatý se učit a neměl o herectví žádnou představu, což mi možná dodávalo pro mě dnes stěží pochopitelné kouzlo. Vilma mě tenkrát vzala pod ochranná křídla. Trpělivě se mnou roli postavila, řekla mi, ať ji pozoruju při práci, poslouchám, Yvetta jako dramaturgyně mi nosila literaturu o herectví a já vše hltal, ve dne, v noci. Vůbec jsem z divadla nechtěl odcházet. Leni dopadla dobře, Vilma dostala Thálii a mě si v divadle nechali jako kandrdase. Způsob, jak si vychovat vlastního herce, jim asi přišel roztomilý. Za rok jsem přezkoušel roli v Topolově Kočce na kolejích, hrál v inscenaci o Shakespearovi pro školy, dělal asistenta režie, mezitím jsem se herectví pokoušel studovat, pracoval v kavárně, překládal granty do angličtiny… Dělal jsem všechno. A pak přišel Cock Mikea Bartletta v režii Radima Špačka. Skvělý text s hlavní rolí pro mladého kluka. Nejvíc ze všeho jsem toužil obstát.
Tak jste byl definitivně chycený…
Byl to skvělý text, nádherná barevná postava, která neslezla z jeviště, táhla celou inscenaci. Všichni z divadla mi pomáhali a já jak houba vše nasával, v hlavě si to pak večer rovnal a začínal chápat, co znamená vytvářet roli. Premiéra měla úspěch. Byl jsem rád, že jsem to nepokazil a že na mě nikdo neupozorňoval, že se herectví učím necelý rok a už hraju hlavní roli na pražském jevišti. Za Cocka jsem dostal i nominaci na Thálii – přišla pár týdnů poté, co jsem neuspěl u přijímaček na činohru na DAMU. Nemohl jsem to pochopit.
Na DAMU jste to ovšem znovu zkoušel.
Já po DAMU toužil a vystudovat ji chtěl. Ani napodruhé to ale nedopadlo. Dnes už nemám žádný pocit méněcennosti, naopak jsem vděčný za všechna dobrodružství a poznání, která jsem díky tomu, abych obstál hlavně sám před sebou, vnímal o to intenzivněji. Ale tenkrát jsem měl v hlavě zmatek. Chtěl jsem profesi, kterou jsem se živil, poctivě studovat, ale z DAMU mi chodily dopisy, že nemám talent, zatímco z divadel přicházely nabídky na další velké role.
Jako správný kandrdas jste se tedy vzdělával na divadelních prknech.
Řeznická byla mým domovem. Chodil jsem tam každý den, některé věci viděl i dvacetkrát a poslouchal herce. Ze všeho, co mi řekli, jsem si dělal poznámky a myslel si, že podle nich snadno pochopím, co je herectví a jak na něj. Nedávno jsem je našel v šupleti a hodně se smál. Na všechno jsem si musel přijít sám. Vždy jsem si našel vhodného člověka, vydělal si na něj v dabingu nebo za barem a naučil se třeba jevištní mluvu. Přečetl jsem stohy divadelních her, nových, starých, v různých jazycích, učil se monology a pracoval na nich s kolegy v divadlech. Když jsem jim koupil pivo, naučili mě vypointovat fór, udělat pauzu nebo mi vysvětlili, co je Stanislavského metoda.
Individuální výuka ve spojení s praxí je možná i cennější.
Měl jsem štěstí, že se mi všichni věnovali, dali mi vzdělání, disciplínu, pokoru a každý kus řemesla. Říká se, že na DAMU musí profesoři člověku shodit kohoutek. První roky jsou prý na psychiku náročné. Znám studenty, kteří se z toho ani několik let po škole nedostali a při otázce na studium herectví z nich padají historky, u kterých si říkám, že jsem rád, že jsem jich byl ušetřen. Ke mně všichni přistupovali s péčí, zájmem a spíš mi sebedůvěru dodávali, než usměrňovali. Čerství absolventi jsou většinou technicky dokonalí, ale drilem jako by na jevišti ztratili srdce. Já to měl naopak. Nedokázal jsem metat salto za saltem a do toho přirozeně hrát v blankversu, ale všem postavám jsem dokázal dát srdce, život, u každé jsem věděl, po čem touží. Touze jsem rozuměl, já sám toužil po hraní ohromně.
Vám ale nestačilo hrát jen to, co vám nabízeli…
Když jsem si udělal svou DAMU po svém, po derniéře Cocka jsme se s celou partou rozhodli založit vlastní spolek – SpoluHra. Hledal jsem texty, ostatní řešili provoz, společně jsme psali granty… Domovskou scénu jsme v roce 2017 našli v La Fabrice, kde jsme vykopli do světa Enquistovo V hodině rysa. Byl to punk, já do toho dal své stavební spoření, Petra Horváthová našla spoustu lidí, co nám začali bezplatně pomáhat, Radim Špaček režíroval zadarmo a Zuzana Bydžovská do toho šla s námi, protože má ráda blázny… Všichni jsme ve SpoluHře fungovali několik let zadarmo, přestože jsme měli plno a vyprodukovali pět inscenací. Výdělek jsme vždy investovali do dalšího kusu a sami si hledali brigády. Díky tomu vím, jak si postavit scénu, vyprat kostýmy, nakoupit spotřební rekvizity, udělat propagaci, ferman, sehnat dodávku nebo nacenit lístek.
Zase jako v 19. století.
Ano, mohl bych si založit kandrdaskou hereckou školu… Možná jsem poslední svého druhu, kdo se tak stal hercem.
Máte sklon k tradici a děláte alternativní divadlo – jak se to snáší?
Mám sklon ke všemu, co mě může obohatit. Chci si projít vším – od klasiky po alternu, všemi žánry a divadelními prostory. Zatím je má herecká cesta barevná, od Divadla v Řeznické – malé komorní scény, která mě naučila kontaktu s divákem, autenticitě a práci s textem a energií – do La Fabriky, která mi ukázala divadlo pracující s výtvarnem a audiovizí a při zkoušení Hamptonovy hry Úplné zatmění mi do života přivedla Jakuba Čermáka, který mi otevřel bránu do divadla obrazů, efektů, nové estetiky, hyperboly, stylizace. Připadal jsem si vedle něj jako Alenka v říši divů, takže jsem ho následoval do alternativní sluje Venuše ve Švehlovce, kde už spolu zkoušíme po deváté. Po La Fabrice přišlo Divadlo Na Fidlovačce, kde zase začala práce s velkým jevištěm – bál jsem se, že na něm nikdy nebudu slyšet ani vidět. Navíc jsem začal hlavní rolí v muzikálu, což byla zkouška ohněm, načež následovala titulní role v Dánské dívce, a než jsem mrkl, visel jsem na billboardech. Oproti vystudovaným hercům jsem ale měl vždy strach, jestli to v sobě mám, neznal jsem svůj rejstříkový arzenál. Ten jsem si paradoxně nejvíc osahal při zkoušení monodramatu Všechny báječné věci v Bytovém divadle v Košické.
Roli Einara/Lili obětoval tolik, že skončil na kapačkách s mentální anorexií (David Ebershoff, Kateřina Jonášová: Dánská dívka, režie Jakub Čermák, premiéra 14. listopadu 2019 v Divadle na Fidlovačce ve spolupráci se spolkem SpoluHra) FOTO ALENA HRBKOVÁ
NA JEDNÉ LODI S DIVÁKY
Všechny báječné věci jsou postavené na interaktivitě a improvizaci. Prý jste je hrál i v kadeřnictví?
Hrál jsem je všude. Mám za sebou dvě stě repríz a kromě domácího Bytového divadla v Košické a Činoherního klubu jsem hrál v kadeřnictví, v nemocnici, na hradech, na střechách, v parcích, u jednoho diváka doma, několikrát u sebe v obýváku na zámku, v dubnu nás čeká zoo ve Vlašimi. Miluju to. I s adrenalinem, co k tomu patří. Jsem schopný hrát na open air festivalu před stovkami lidí i v Bytovém divadle pro pár diváků. Nejradši je mám ale v Činoherním klubu, který má nádhernou atmosféru a dovoluje mi být intimní. Hodně mě to naučilo. Jak pracovat s energií, se svým denním vkladem do postavy, jak zvětšovat a zmenšovat herecké prostředky, jak diváky nezadusit vlastní niterností, jak s nimi komunikovat v improvizacích… Třeba maďarsky!
Jak jste se k textu dostal? A jak dlouho už to hrajete?
Pět let. Na silném monodramatu Elizavety Maximové Natašin sen u OLDstars jsem se seznámil s Tomášem Staňkem, který mi navrhl, že monodrama je pro mladého herce skvělá škola. A pak jsem objevil Všechny báječné věci a měl pocit, že jsou nehratelné a nenazkoušitelné. Část jsou improvizace s diváky a část přesně daný emotivní příběh a celý koncept funguje jako skupinová terapie, kde vyprávím osobní příběh autora hry Duncana McMillana. Prožil psychicky náročné dětství se svou maniodepresivní maminkou a zdědil po ní stejnou diagnózu, které se snaží dojemně čelit tím, že si píše svůj seznam Všech báječných věcí. Když jsme nazkoušeli monologickou část, začal mi Tomáš nahazovat stále nové modelové situace s diváky, kteří se mohli stát v jakoukoli dobu postavami v mém příběhu, a já se snažil zachovat jako má postava a pak příběh dovyprávět. A aby to bylo ještě experimentálnější, hrajeme to jako bytové divadlo.
Zkoušení přineslo i seznámení s další legendární herečkou…
Ano, Tomáš mě vzal do bytu Vlasty Chramostové, aby mi vyprávěla, jak tam hrála. Mohl jsem se jí svěřit se svými pochybnostmi o máchání rukama a o tom, že hrát míň je pro mě daleko těžší. Říkala: Nejdůležitější v herectví je pravda, které musíte věřit hlavně vy sám. A odžít si ji. Hezky zasyrova, před diváky, ať se s tím poperou. Jak to uděláte, už je úplně jedno. Mám to vepsané v textu a Všechny báječné věci hraju podle toho. A funguje to. Na začátku jsem se bál, jestli na mě bude někdo chodit. Hra je ale i přes těžké téma přístupná všem. Naučila mě otevřenosti, jiné úrovni sdílení s diváky… Součástí je totiž seznam Všech báječných věcí, který si má každý herec napsat sám. Dnes je v něm pět let všeho, co mě ovlivnilo, co jsem zažil, co přežil… A několikrát v měsíci ho pročítám spolu s diváky a zasazuji do MacMillanova – nebo dnes už spíš do našeho – příběhu. Je to terapie pro diváky i pro mě.
Delší dobu hrajete i v inscenaci Kdo zabil mého otce podle francouzského spisovatele Édouarda Louise. Při jeho návštěvě Prahy jste se setkali…
Ano, společně s mým nejlepším přítelem a režisérem inscenace Jakubem Čermákem. Oba jsme ho toužili inscenovat, oba si ho představovali a pak jsme všichni tři konfrontovali realitu s našimi předsudky. Je divné sedět na večeři s někým, koho dvakrát v měsíci hrajete. Poté co vysypal z rukávu jednu osobní historku, zůstal jsem stát jako opařený a on na to: No co? Jsem k tobě upřímný, ať víš, jak ty věci jsou. Vždyť mě hraješ! Párkrát jsme si ještě napsali a na jaře se v Paříži uvidíme znova. Doufám, že jsem ho nehrál naposled. Myslím, že byl fascinovaný, když mu Jakub vyprávěl, v jakých obrazech jeho život inscenoval. Následně povolil do češtiny audioverzi své knížky Skoncovat s Eddym B., kterou jsem teď načetl. S Jakubem bychom toužili hrát všechny jeho knihy jako divadelní seriál nebo jako dlouhou sedmihodinovou inscenaci v jednom nekonečném večeru.
Která z vašich rolí pro vás byla nejtěžší? Hádám, že Dánská dívka.
Po fyzické stránce rozhodně. Hodně jsem jí dal, ona mi dala tvrdou školu…
Anorexie…
Úplně jsem odřízl, že je nějaký život mimo divadlo. Žil jsem jen pro tu roli. Chtěl jsem za ni dostat Thálii, všichni mi říkali, že je to životní příležitost. Za dva měsíce jsem zhubl skoro dvacet kilo, obarvil si vlasy, oholil celé tělo, prosil režiséra, ať mě nešetří, že chci předvést výkon, jaký na Fidlovačce nikdo nečeká… Měsíc a půl po premiéře jsem skončil na kapačkách s mentální anorexií, nedokázal přibírat, mechanická porucha trávení, ohrožené orgány… Byl jsem jako závodní chrt, který běží za kořistí a nevnímá nic jiného. Měl jsem pocit, že svým výkonem posunu hranice herectví někam dál. Možná jsem chtěl obstát i u těch, co mě nevzali na DAMU. Byl jsem pitomý a zahleděný sám do sebe. Víc než Dánskou dívku jsem chtěl zahrát dokonalého herce. Ale i pád na hubu je pohyb vpřed. Naučil jsem se aspoň základní duševní herecké hygieně – ta pro mě má dnes vyšší cenu než Thálie. Díky tomu jsem mohl nazkoušet mnohem náročnější roli ve Vlaštovce a přežít ji ve zdraví.
Za poslední roky jste se nesmírně posunul. Hrajete téměř denně v rozmanitých představeních, napsal jste o svém životě úspěšnou knížku, točíte a máte za sebou i změnu v osobním životě…
Jsem na prahu nových začátků. Velkou část mé osobní identity tvořil můj život na zámku a partner Matěj (Stropnický – pozn. red.), po nich mi ale zůstala díra, kterou nevím, čím zaplácnu. Velkou část mé profesní identity tvořil Jakub Čermák, který se vydává vstříc uměleckému vedení Jihočeského divadla a režii na dalších velkých scénách po republice, a já se z dvorního herce stal jeho dvorním fanouškem. Nepostradatelnou součástí mé identity bylo divadlo, od jara mě ale žádné nečeká a místo něj mi do života přišla kamera – do konce léta točím dva seriály, na podzim snad film, tak se zase něco naučím. Všichni, které jsem potkal, mi dali to nejlepší, co mohli. Teď jsem otevřený všem možnostem života.
S Adamem Mašurou, který v monodramatu ztvárnil němou roli otce (Édouard Louis, Jakub Čermák: Kdo zabil mého otce, režie Jakub Čermák, premiéra 17. listopadu 2021 ve Venuši ve Švehlovce v produkci souboru Depresivní děti touží po penězích) FOTO MICHAELA ŠKVRŇÁKOVÁ
Srdce na dlani
Mám obavu, že budu nesnesitelně patetický, protože o Danovi dokážu přemýšlet jen v kategoriích, které jsou vznešené. Bez legrace.
Jsem mu nesmírně zavázaný – nebýt jeho, zůstal bych zajímavou, ale marginální kuriozitkou na okraji profesionálního divadla. Oslovil mě (když jim vypadl režisér) do Úplného zatmění, prosadil mě (opět když jim vypadl režisér) pro Dánskou dívku. Spolu s Wertherem v Jihlavě pro mě tyto inscenace znamenaly vstup mimo vlastní umělecký spolek. Myslím, že při Úplném zatmění jsme se do sebe zamilovali a během Dánské dívky překonali překotnou první fázi vztahu a vstoupili do lásky.
Miluju odvážné herce a s Danem se vždy vezmeme za ruku a kráčíme do neznáma. Řada herců se bojí, aby nevypadali špatně, nerozházeli si to se svými fanoušky, měli nad sebou kontrolu. Dan ale pro postavu a nejlepší možné představení udělá cokoli. Třebaže jsem často direktivní, cením si tvůrčího dialogu a vkladu svých kolegů – Dan násobí mé návrhy a úvahy a vkládá své, je to gejzír invence. Podléhám jeho citovosti – někdy sleduju reprízu naší inscenace a v hlavě se mi sčítají odchylky, změny nebo chyby, dostávám se do vnitřní tenze, jsem nespokojený, ale pak přece podlehnu jeho prožitku a na konci pláču. Dan je ovšem na jevišti i nesmírně vtipný, přičemž tato jeho poloha ještě nebyla dostatečně objevena – rád bych s ním zase dělal nějakou ptákovinu, ve které bychom se mohli vyřádit (doporučuju ho ve Zlém jelenovi, který spěje k derniéře).
Se svým partnerem hrál před lety na zámku Kalifornskou mlhu. Bez režiséra. Čekal jsem punkově nazkoušenou konverzačku (což také byla), ale třebaže bych po tom textu sám nesáhl, zíral jsem s otevřenou pusou. Danův vnitřní kompas ho přesně navigoval, proplouval mezi polohami žoviální i tragické postavy, celou roli si dokonale vystavěl. Jeho schopnost mísení humoru a hloubky byla na milimetry přesná. Uvědomil jsem si při tom, kolik práce jako můj divadelní partner udělá za mě. Jak se na něj můžu spolehnout. Jak mě nepotřebuje. Ale on je na mě přesto hodný a chce se mnou pracovat.
Někdy se na něj dívám, jak hraje v naší inscenaci, a říkám si: Co bys bez něj dělal? Režiséři bez herců nejsou nic.
Jsem bytostně přesvědčený o tom, že výborný umělec musí být i dobrý člověk. Ukamenujte mě klidně tisíci příklady skvělých umělců, kteří byli monstry, rasisty, oportunisty nebo selhali. Stejně si trvám na tom, že uměleckou a lidskou stránku nelze oddělit. Kdysi jsem o Danovi řekl, že má srdce na dlani. Takových moc neznám. Jako člověk i jako herec nosí své srdce, abychom ho viděli, bez příkras, se všemi zraněními i černými sazemi provinění. Můžeme ho zkoumat, dloubat do něj, můžeme mu ho závidět.
Jakub Čermák
Komentáře k článku: Dan Krejčík: Pomáhal jsem navlékat ponožky mrtvým
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
