Curyšské operní příběhy
Nechci divákům servírovat hotový výklad, který musí v dobré víře spolknout, ale vyzývám je, aby si našli vlastní interpretaci toho, co vidí, říká Andreas Homoki v rozhovoru ke své koncepci Prstenu Nibelungova, kterou realizuje v Curychu: Zlato Rýna mělo premiéru v dubnu 2022, Valkýra a Siegfried v této sezoně, Soumrak bohů a celý cyklus uvede divadlo v sezoně příští.
Otcovské rady. Wolfgang Ablinger-Sperrhacke (Mime) a Klaus Florian Vogt (Siegfried) Foto Monika Rittershaus
Režisér se ovšem ve skutečnosti nikterak nevzdává zodpovědnosti dílo interpretovat, jak by se z výroku mohlo zdát. Pouze rezignuje na alegorický, filozofický či politický výklad, na hledání širokých konotací, které dílo nabízí. Andreas Homoki prostě rád „jen“ vypráví příběhy – a originální, leckdy překvapivé je jeho pojetí událostí, postav, jejich motivací, emocí a vztahů.
SIEGFRIED
Tak je tomu i v Siegfriedovi, třetí části Wagnerova cyklu, v níž titulní postava zasáhne do boje o zlato a moc mezi Nibelungy a bohy, když zabije draka a vysvobodí valkýru Brünnhildu.
Svět není v pořádku, vše se rozpadá – což zrcadlí i scéna, na níž se Siegfried v Curychu odehrává. Stejně jako v předchozích dílech tvoří základ soustava místností na točně, vysoké klasicistní stěny odkazují k měšťanským domům 19. století. Nyní ale stěny ztmavly a tmavý je i nábytek, zčásti poničený, ohořelý, křesla a židle převrácené, po zemi se válí a ze skříní vyhřezla suť. Nábytek je ostatně nepřiměřeně velký pro lidský svět, snad patřil obrům? Prostor prozáří až lesní ptáček s bělostnými křídly, snad anděl, který něžně pod svá křídla (doslova) vezme Siegfrieda. Celá v bílém je také Brünnhilde, spící na skále, čekající na hrdinu, který nezná strach.
Hrdina? Siegfried Klause Floriana Vogta je okouzlující, bezelstný, nekomplikovaný kluk, který radostně a samozřejmě prochází událostmi, aniž by chápal jejich smysl. Veskrze sympatický. Vogt je pro takové pojetí ideální typ, chlapeckým zjevem i jasným, rovným hlasem. Siegfrieda vykresluje s nadhledem a humorem, rozptýlen hrou s lesním ptáčkem (Rebeca Olvera) si skoro zapomene vzít na cestu za Brünnhildou meč – a z vysvobozené dívky a jejích filozofických úvah je půvabně zmatený. A tak musí Camilla Nylund coby temperamentní Brünnhilde převzít iniciativu: opona padá, když ho k sobě strhne (zcela neromanticky) do postele…
Skrze titulní postavu režisér výrazně otvírá humorný potenciál Wagnerovy opery, zábavný je i pohádkový drak – skoro je vám líto, že musí zemřít. Stejně jako Nibelunga Mimeho, který se sice Siegfrieda ujal v naději, že pro něj ukořistí prsten, a chystá se ho poté zabít, nicméně Homokiho svět není nikdy černobílý, a tak ani Wolfgang Ablinger-Sperrhacke nehraje Mimeho jako bezcitného padoucha. V úvodní scéně se Siegfriedem je vidět i notná dávka otcovské příchylnosti. Parádní portrét pragmatika, který se ale vnitřně pere s citem k nevlastnímu synovi!
Celé curyšské obsazení je skvělé: Tomasz Konieczny (Poutník), Christopher Purves (Alberich), David Leigh (Fafner) a Anna Danik (Erda) – všichni prvotřídní zpěváci a zároveň osobnosti schopné zřetelně vyjádřit energii mezi postavami bez operáckých gest a klišé. A hrát si s významem zpívaného slova, samozřejmě s podporou dirigenta. Hudební ředitel curyšské opery Gianandrea Noseda letos mimochodem získal mezinárodní cenu OPER! AWARD v kategorii nejlepší dirigent roku – a porota složená z německých odborných kritiků výslovně ocenila neotřelé pojetí Wagnerovy monumentální hudby.
Curyšské divadlo se vzorně stará, aby byl Prsten Nibelungův událostí, o které ví celé město – i ti, kdo se o operu nezajímají. Richard Wagner napsal velkou část Prstenu právě v Curychu, a tak je možné vydat se na komentovanou prohlídku po jeho stopách. Ale především vznikla dechberoucí světelná show, aktuálně třicetiminutová (na podzim přibude ještě 15 minut k Soumraku bohů), která byla před premiérou Siegfrieda několik dní po sobě promítaná na operní dům – důmyslně kombinuje estetiku počítačových her, komiksu, hru s vodním živlem i ohněm. Na náměstí ji pokaždé sledovaly stovky lidí a dostupná je i online.
Roberto Devereux
Siegfried je druhou curyšskou premiérou v tomto roce, v únoru režisér David Alden s dirigentem Enriquem Mazzolou inscenací Roberta Devereuxe zakončili Donizettiho tudorovský cyklus (Maria Stuarda měla premiéru v roce 2018, Anna Bolena 2021). I zde jde inscenátorům v první řadě o přímočaré, srozumitelné vyprávění příběhu, intenzivního střetu několika postav na nepopisné scéně. Ty hlavní oblékli do efektních historizujících kostýmů – zvláště nádherný je královnin oficiální šat – a snažili se (převážně úspěšně) vést interprety k emotivnímu projevu bez větších hereckých klišé. Kostýmy sboru naopak odkazují k době pozdější, však inscenátorům nejde o výklad historických událostí, ale o milostný trojúhelník a intenzivní, nadčasový prožitek lásky a zrady. Alžběta I. odsuzuje Roberta Devereuxe k smrti, když zjistí, že je jí nevěrný. Robertovou milenkou je Sára, Alžbětina dvorní dáma a manželka vévody z Nottinghamu. Ten se snaží svého přítele zachránit – dokud nezjistí, že je milencem jeho ženy. V tu chvíli naopak zabrání, aby se ke královně včas dostal prsten, který ještě může rozsudek zvrátit. Když pak chce královna rozsudek odvolat, je pozdě…
Vysoká mramorová zeď, vyvolávající dojem vznosného, chladného a uzavřeného prostoru, tvořila základ i v inscenacích předchozích dvou děl. V Robertu Devereuxovi je doplněna mramorovým válcem, respektive zaoblenou stěnou na točně, jež člení jeviště na různorodější, komornější dějiště. Do předehry zinscenoval režisér drastický obraz, který odkazuje k předchozím událostem a má být klíčem k brutálnímu, nesmlouvavému jednání královny Alžběty: jako dítě tu přihlíží popravě své matky Anny Boleynové.
A pak už začíná temperamentní divadlo – dirigent vede orchestr a zpěváky ve velmi svižných tempech. Ti to zvládají technicky brilantně. Konstantin Shushakov (Nottingham), Anna Goryachova (Sára) a Stephen Costello (Roberto Devereux) to mají oproti představitelce titulní role u curyšského publika i kritiky snazší – nejsou vystaveni srovnání s Editou Gruberovou, která Alžbětu v Curychu zpívala v poslední inscenaci (ještě v roce 2014). Inga Kalna té současné také přirozeně dominuje, v souladu s celkovým energickým hudebním nastudováním je přitom Alžbětou více výbušnou, zlostnou nežli bolestně trpící. Nicméně na celkovém emotivním dojmu večera se stejnou měrou podílejí i ostatní výše zmínění interpreti. Stejně jako v případě Prstenu je i Roberto Devereux ukázkou soustředěného ansámblového divadla, jaké se snaží Andreas Homoki jako intendant v Curychu realizovat. Každopádně sem stojí za to zavítat.
Opernhaus Zürich – Gaetano Donizetti: Roberto Devereux. Dirigent Enrique Mazzola, režie David Alden, scéna a kostýmy Gideon Davey, choreografická spolupráce Arturo Gama, light design Elfried Roller, dramaturgie Kathrin Brunner. Premiéra 5. února 2023 (psáno z reprízy 4. března 2023).
Opernhaus Zürich – Richard Wagner: Siegfried. Dirigent Gianandrea Noseda, režie Andreas Homoki, scéna a kostýmy Christian Schmidt, light design Elfried Roller, video Tieni Burkhalter, dramaturgie Werner Hintze a Beate Breidenbach. Psáno z premiéry 5. března 2023.
Komentáře k článku: Curyšské operní příběhy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
