Cesty za hranice divadla
Skupinu Rimini Protokoll tvůrců Helgard Haug, Stefana Kaegiho a Daniela Wetzela u nás řadíme (myslím zcela správně) do proudu tzv. dokumentárního divadla, ale jejich aktivity jsou – aspoň formálně – mnohem širší. Vytvářejí nejen divadelní inscenace, ale také intervence do veřejného prostoru, scénické instalace, rozhlasové hry, filmové záznamy či 3D videoprojekce. Většina jejich projektů se vyznačuje interaktivitou a využíváním soudobých technologií. A v mnoha z nich se zcela vědomě a programově dotýkají hranic divadla, či je dokonce překračují jako něco, co není „jednou provždy dané“.
Chobotnice Sète a performerka Nathalie Küttel si hledí z očí do očí v produkci Stefana Kaegiho Temple du présent. Sólo pro chobotnici FOTO PHILIPPE WEISSBRODT
Tento jejich velmi sofistikovaný a promyšlený přístup je ohromně zajímavý, ba vzrušující. Jako kosmonauti vstupují do neprobádaného vesmíru mimo námi zabydlený a bezpečný divadelní Globe a důsledně až vědecky jej zkoumají. Takové byly i všechny tři projekty, které se představily v pražském DOXu v rámci letošního PDFNJ.
Chrám přítomnosti
Temple du présent. Sólo pro chobotnici byl bohužel jen filmový záznam – byť kvalitně natočený – živé produkce, již Stefan Kaegi připravoval od roku 2015 s týmem ze švýcarské divadelní laboratoře ShanjuLab specializující se na divadelní prezentace zvířat. Premiéru měla letos 7. ledna v Théâtre de Vidy ve švýcarském Lausanne. Vlastní performance – s rafinovanou prací se světly, živou projekcí detailů na plátno za akváriem a živou hudbou (muzikanti hrají již půl hodiny před samotnou akcí a pokračují i během ní) – mohla být silným (para)divadelním zážitkem. Záznam však ztratil mnoho z těchto autentických kvalit a přeměnil projekt ve víceméně vědeckou přednášku za doprovodu detailních záběrů na „tanec“ chobotničky v dialogu s její (jemnou a citlivou) krotitelkou.
Ale otázky, zda chobotnice tančí a zda to, co sledujeme, je či není divadlo, kladl záznam možná ještě intenzivněji, neboť v případě performance mohl převážit „umělecký“ dojem daný živou hudbou a umístěním veškerého dění na divadelní jeviště. Odpovídat na ni nemíním, obávám se ale, že ani živé provedení by mne příliš nepřesvědčilo o smyslu projektu, neb magii či krásu danou pohybem/tancem chobotničky lze – a možná líp – sledovat v akváriu či přírodovědných dokumentech i bez hudebního dua či přednášky o teatrálnosti pohybu chobotnic.
Dioráma venkovského života
Otázky po hranicích divadelnosti kladla rovněž imerzivní videoinstalace Feast of Food (Svátek jídla). Pět zhruba čtyřminutových sekvencí (údajně inspirovaných Pieterem Bruegelem starším a jeho obrazy středověkého venkova a sedláků) z prostředí současného průmyslového pěstování, výroby a zpracování potravin zachycovalo formou záznamů v 3D brýlích pro virtuální realitu (princip u nás známého Brejlanda) různé fáze vzniku potravin v soudobém industrializovaném světě, od přeletu nad jakousi pouští se zakrytými sady a sklady přes jízdu na pásu, z něhož řezníci sundávali a zpracovávali syrové kusy masa (to bylo asi nejpůsobivější, neb kamera byla jakoby jedním z oněch kusů masa a „jeho očima“, tedy očima mrtvého zvířete jedoucího na pásu, jsme sledovali, co s námi dělají, až jsme nakonec spadli do jímky na konci), až po masové balení, skladování a expedici produktů. Toto již rozhodně s divadlem jako živým komunikačním prostředkem mělo společného jen velmi málo (pokud vůbec), ale bylo to působivé a varovné, apelativní.
Výhoda nebýt tam
V experimentální inscenaci Konference nepřítomných ve velkém sále DOX+ jako by se propojila všechna témata, jimiž se skupina v posledních letech zabývá. Byli jsme – jako diváci – součástí konference o stavu světa, která nabídla příspěvky lidí různého věku nahlížejících na svět či spíše apelujících na nás přesvědčením a očima jedinců s odlišnými životními zkušenostmi a postoji. Ani jeden z nich se však nemohl osobně dostavit, a to z vesměs zdravotních, ale i názorových, ekologických či finančních důvodů. Neznámý hlas „shůry“ tedy vybíral mezi námi, diváky, dobrovolníky, kteří by je na konferenci – rozuměj na jevišti s pultíkem pro přednášející – zastoupili. Dostali sluchátka, přednášeli jejich projev a vedli s námi skrze instrukce ze sluchátek dialog.
Vedle tématu nepřítomnosti skutečných aktérů tak Rimini Protokoll otevírají i téma umělé inteligence (hlas, který slyšíme, je údajně umělou inteligencí generován z namluvené abecedy), ekologické téma, možná i covidové (nemožnost cestování) či téma virtuální reality, v tomto případě i virtuální myšlenkové reality, neb nemůžeme poznat, zda sdělované příběhy a postoje a jejich autoři jsou „reálné“ bytosti či uměle – „umělecky“ (v rámci konceptu) – vytvořené.
A zase je tu otázka divadla. Není to spíše společenská hra či sociální experiment? Opět se kloním spíše k druhé možnosti, ale je mi jasné, že tyto postupy se už stávají či staly i u nás nedílnou součástí divadelního dění, výzkumu, a dokonce i provozu. A že je tedy irelevantní se po tom pídit. Podstatné je, že dvouhodinové představení – ať je charakterizujeme jakkoli – otevíralo podstatná témata doby, a to živě, přímo před námi a s námi, s naší aktivní účastí.
Otázkou je výběr přednášejících a zpracování jejich témat, které občas působilo trochu předvídatelně, nedůsledně, nepřesvědčivě. Spíše opravdu jako bychom byli na konferenci Forum 2000 a slyšeli několik z mnoha hlasů tohoto světa, hlasů nepřítomných lidí mluvících o nepřítomných lidech, o kterých je rozhodováno opět nepřítomnými. A je velmi těžké najít klíč, jak ten který případ chápat a interpretovat. Například generála podílejícího se na rwandské genocidě, který se hájí tím, že nikoho nezabil ani k tomu nedal rozkaz. Ovšem ti, kdo by jej mohli – možná – obvinit, jsou mrtvi, nemohou být nikdy „přítomni“. Byl údajně odsouzen na pětadvacet let a – vnitřně přesvědčen o své nevině – ve vězení zemřel… Anebo závěrečná řeč muže, který na nás apeluje, abychom neměli děti, že jen tak zachráníme tento svět… Myslí to on – a Rimini – vážně?! Je to pohled eko-fanatika, anebo rozumný hlas?
Zabývat se tím do hloubky, na to nebyl čas ani prostor. Jako by tvůrce tentokrát lákala především formální stránka projektu. Neklonil jsem se často ani k jednomu názoru či postoji, dokonce jsem se ani nepřihlásil jako mluvčí, ale celé představení pro mne bylo i tak v mnoha ohledech přitažlivé, jaksi intelektuálně „zážitkové“. I jako pasivní přihlížející – spíše svědek než divák – jsem se totiž musel v některých chvílích aktivně účastnit (diváci byli občas vybídnuti hlasovat či diskutovat se sousedy apod.) a o tématech (a také o jejich zpracování a formě interpretace) jsem neustále přemýšlel, vtahovala mne, zajímala mne.
Nevím, zda to, co Rimini těmito projekty zkoumají a vytvářejí, je divadlo, ale je to vrcholná intelektuální i živá divácká – tedy v jistém smyslu divadelní – výzva, jíž se vždy a se zájmem rád účastním. Přes všechny výhrady, které jsem vůči těmto projektům měl či mám, není vzrušivější cesty v současném umění (asi ne náhodou se odehrály v prostorech současné moderní galerie). Vstupujeme s nimi na neznámé planety, pohybujeme se v beztížném stavu nejistot. A přitom nejde o „pouhé“ zážitkové lety, ale vždy o intelektuálně nosný, emotivně působivý, pečlivě vedený a důsledně dokumentovaný vědecký průzkum se spoustou objevů a vhledů do témat, která bychom jinak vidět a tímto periskopem nahlédnout ani nemohli.
Rimini Protokoll – Stefan Kaegi: Temple du présent. Sólo pro chobotnici. Koncept a režie S. Kaegi, dramaturgie Katja Hagedorn, video Oliver Vuillamy, odborná spolupráce Judith Zagury a Nathalie Küttel (ShanjuLab), prof. Graziano Fiorito, Marcel Gyger. Záznam performance, která proběhla 7. ledna 2021 ve švýcarském Théâtre Vidy-Lausanne, pořídili Bruno Deville a Bastien Genoux (Na PDFNJ 4. a 5. prosince 2021, DOX, Praha).
Rimini Protokoll a INVR.SPACE – Helgard Haug, Stefan Kaegi a Daniel Wetzel: Feast of Food. Koncept a režie H. Haug, S. Kaegi, D. Wetzel, rešerše Fabian Stark, kamera Christian Möller, zvuk Ingo Aurich a Kai Unger, střih Philipp Wenning. Premiéra 7. dubna 2017 (na PDFNJ 4. a 5. prosince 2021, DOX, Praha).
Rimini Protokoll – H. Haug, S. Kaegi a D. Wetzel: Konference nepřítomných. Koncept, text a režie H. Haug, S. Kaegi a D. Wetzel, video a light design Marc Jungreithmeier, hudba Daniel Dorsch, rešerše a dramaturgie Imanuel Schipper a Lüder Pit Wilcke. Premiéra 1. června 2021, Staatsschauspiel Dresden (psáno z festivalové reprízy 5. prosince od 17 hodin, DOX, Praha).
Komentáře k článku: Cesty za hranice divadla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
