Budiž světlo žárové (III) Počátky elektrického osvětlení v divadle

Zavedením plynového osvětlení na začátku 19. století se divadlu ve srovnání se svíčkami, pochodněmi a olejovými „svítidly“ otvírají předtím nemyslitelné scénické možnosti a efekty. Zároveň drasticky vzroste riziko požáru. Sebemenší chyba osvětlovače, nezávažná technická porucha, klopýtnutí tančícího páru, prostě každá provozní „maličkost“ v budově „protkané“ kilometry plynového potrubí může mít tragické následky.

Ve třetím jednání inscenace opery Giacoma Meyerbeera Prorok vycházelo Slunce z první elektrické obloukové lampy REPRO ARCHIV

SVĚTLO JE OHEŇ

Ve Velké Británii zaregistroval Edwin Otho Sachs v období mezi roky 1797 a 1897 celkem 139 požárů divadel, z toho v Londýně 35; divadlo Covent Garden vyhořelo dvakrát (1808 a 1856), Královské divadlo v Glasgow pětkrát. V Německu soupis uvádí 101 požárů divadel, z toho 10 v Berlíně; ve Francii 93, z toho 31 v Paříži. V Rusku zaznamenali 66 požárů, v Itálii 47, v Rakousku-Uhersku 36 (Dieckmann, D.: Die Feuersicherheit in Theatern. Mnichov, Verlag Jung 1911, s. 19).

Jeden z nejhorších požárů propukne v New Yorku: 5. prosince 1876 má brooklynské Conway’s Theatre, postavené v roce 1871, vyprodáno – lidé chtějí vidět známou herečku Kate Claxton ve hře The Two Orphans. V posledním jednání se uvolní zavěšený prospekt a dopadne na hořící – olejovou! – lampu. Vyšlehnou plameny, jeviště hoří, strhne se panika, exploze plynu promění divadlo v ohnivé peklo, nouzové východy neexistují, oheň si vyžádá tři sta životů. Je tragický požár v Conway’s Theatre katastrofou, která se už nikdy nebude opakovat? Bohužel není: v roce 1881 přijdou ve dvou evropských divadlech o život stovky lidí.

Plameny není čím hasit, zastavit, oheň vzniklý nejčastěji – ve 40 procentech registrovaných požárů – na jevišti zasáhne hlediště dřív, než diváci pochopí, co se děje, šíří se bleskovou rychlostí. Některému fyzicky zdatnému řediteli se z celého divadla podaří zachránit aspoň pokladnu – jako 17. července 1838 ve Vaudeville Théâtre v Paříži nebo 21. ledna 1855 v Théâtre de la Monnaie v Bruselu (tamtéž, s. 25).

Koncem 19. století vyhoří do základů každý měsíc průměrně tři divadla – a většina vypálených chrámů múzy Thálie je „nasvětlena“ plynovými hořáky do trosek a popela. Existuje nějaká alternativa k plynu? Světlo „prosté ohně“?

SVĚTLO JE OBLOUK

Anglický chemik a fyzik Sir Humphry Davy (1778–1829), který „sebepokusně“ objevil omamný rajský plyn, vykouzlí v roce 1808 před Royal Academy v Londýně elektrický výboj mezi dvěma tyčinkami dřevěného uhlí. K vytvoření 10 cm dlouhého výboje, který Davy jako první nazývá „světelným obloukem“, je mu zapotřebí 2 000 bateriových článků a citlivých rukou, které by udržovaly pokud možno konstantní vzdálenost mezi nerovnoměrně odhořívajícími elektrodami.

Francouzský fyzik Jean Bernard Léon Foucault (1819–1868), který v roce 1851 experimentálně prokáže svým slavným „Foucaultovým kyvadlem“ rotaci Země a v roce 1852 změří vlastní metodou rotujícího zrcadla velmi přesně rychlost světla, nahradil v roce 1844 tyčinky z dřevěného uhlí kvalitnějšími elektrodami. Odhořívají rovnoměrně, oblouková lampa se nyní může použít v praxi. I když je stále vylepšována, její princip nabízí pouze dva provozní režimy: „žádnou“ nebo „plnou“ sílu jasu. Intenzita světelného oblouku se dá „regulovat“ pouze zacloněním. Zářící oblouková lampa je tak vhodná pro venkovní osvětlení, využívána může být i ve velkých foyerech.

Oblouková lampa se však přesto dostane na jeviště. Poprvé ji k jevištním efektům využijí v březnu 1848 v londýnském Princess’s Theatre (Baumann, C.-F.: Licht im Theater. Stuttgart, Franz Steiner Verlag 1988, s. 139). Jako napájecí zdroj slouží baterie, generátory elektrického proudu ještě neexistují. Skladatel Giacomo Meyerbeer se v Paříži dozvídá o atraktivním „oblouku světla“, požádá Foucaulta, aby tuto lampu u příležitosti uvedení jeho nové opery Prorok uzpůsobil potřebám jeviště.

Foucault výrobou obloukové lampy pověří pařížského mechanika a optika Julese Duboscqa a 16. dubna 1849 vychází v Paříži k Meyerbeerově hudbě bateriemi napájené „prorocké Slunce“. Konstantní vzdálenost elektrod, pro žár tohoto Slunce nezbytnou, udržuje hodinový strojek – první Slunce ve vesmíru, které tiká, dokonce očividně správně: na Světové výstavě v Londýně roku 1851 slaví Duboscq s touto aparaturou velké úspěchy.

V pražském Stavovském divadle vyjde 14. prosince 1850 opět v Prorokovi druhé „elektro-galvanické Slunce“, zhotovené dle francouzského originálu v dílně drážďanského mechanika M. H. Jacobiho. Pražské „obloukové Slunce“ řídí František, bratr vynálezce Romualda Božka (1814–1899), který, připomeňme, konstruoval dopravní prostředky, časoměřiče, medicínské a jiné přístroje, hudební nástroje (jeho „sirénofón“ z roku 1864, na nějž se zřejmě hrálo klávesnicí s pomocí čtyř pedálů, měl prý půvabný zvuk); jako přednosta pražských vodáren rozhodnou měrou ovlivnil výstavbu vodovodní sítě v Čechách. Po poruše pražské Slunce na pár let zhasne, ale Romuald Božek aparaturu v roce 1852 zprovozní a vylepší, za to dostane přezdívku „Bůh Slunce“ – pracuje pro divadlo a řídí „elektro-galvanické optické aparáty Slunce, Měsíc a Večernici“ (Česká divadelní encyklopedie: Božek, Romuald, autor: Ivan Jakubec – http://encyklopedie.idu.cz).

Končíme tento díl v roce 1852 u obloukové lampy, avšak princip „žárové lampy“ je mezi vynálezci již znám a v Anglii byl roku 1841 dokonce patentován.

(Pokračování.)