Bohdana Pavlíková: Bojuji se svými pocity
V současné době je Bohdana Pavlíková (1976) v angažmá Švandova divadla. Jak se obyčejná „náctiletá“ holka z Teplic dostane až na druhý konec republiky do Divadla Šumperk a posléze přes krátkou kladenskou zastávku do pražského smíchovského divadla „na druhém břehu“? Během našeho rozhovoru jsem zjistil, že její cesta byla místy dobrodružná. Aby také ne, když se na ní setkala například s rozpadem souboru teplického Krušnohorského divadla nebo s vyhořením Divadla Šumperk, od jehož slavnostního znovuotevření loni uběhlo dvacet let.
V jakém jsem vás zastihl rozpoložení?
Popravdě v hodně rozčarovaném. Čelíme druhé vlně koronavirové pandemie, a já se ještě plně nevyrovnala s tou první. Měli jsme tehdy dlouhé volno, a i když jsme díky Švandovu divadlu vyvíjeli různé aktivity, například načítání povídek nebo natáčení minifilmů, a mohli jsme si vyzkoušet naši kreativitu zase z trochu jiného úhlu, šlo o tíživé období. Pak přišel červen, kdy jsem si po třech měsících zahrála osm představení, což byla krása. Jenže po divadelních prázdninách se mi kvůli stále rostoucímu pocitu nejistoty vůbec nepodařilo naladit na divadelní notu. Bohužel se ze mě stal v poslední době hrozný pesimista, a to jsem byla vždy optimistkou. Přijde mi, že všechno přichází vniveč, hrozně se této doby bojím. Kovidovský neřád řádí stále víc a víc. Cítím marnost a bojím se.
O práci?
To ani ne, spíš o své blízké. Je sice pravda, že jsem si kdysi nedovedla život bez divadla představit, ale teď se na to dívám trochu jinak. Už se dokážu vidět i někde jinde, což bylo před deseti lety naprosto nemyslitelné. Během první vlny jsem byla více než dva měsíce v jižních Čechách a pomáhala rodičům se zateplením chalupy, jezdili jsme často na pilu, kde jsem se vídávala s tamními ženami, které těžce pracují, a tak jsem si říkala, že přinejhorším půjdu dělat tam. Práce se nebojím. Možná bych k tomu jednou dospěla i bez korony. Určitě na to má vliv i překročení čtyřicítky a zjištění, jak je divadlo nevyzpytatelné. A zvlášť pro herečku, která přišla z oblasti.
Proč?
Byla jsem totiž na oblasti strašně dlouho, a když jsem se řekněme ve zralejším věku ocitla v Praze, spousta lidí se mě ptala, kde jsem se tu vzala, co tu chci. Tehdy přišla moje první vlna smutku.
Co jí způsobilo?
Na šumperské divadlo se nikdy nepsalo moc recenzí, fungovala tam především zpětná vazba od diváků. Když začaly v Praze vycházet kritiky a já v nich četla, jak třeba přehrávám, nebo mě v novinách stále někdo hodnotil, nevěděla jsem, co s tím.
Jak jste se s tím vyrovnala?
Kritici mají samozřejmě někdy pravdu, ale občas ji také nemají. Je spousta okolností, které musíte brát v potaz. Herec má od režiséra určité zadání, a pokud režisér chce, aby můj projev vypadal jinak, musím ho poslechnout. A jestliže mi řekne, že podle něj hraji dobře a abych postavu tímto způsobem vedla dál, pak mě kritika, že přehrávám, nebo že jsem patetická, nerozhodí. Věřím režisérovi. Ano, může mi to být zpočátku líto, ale s tím jsem se už smířila.
TEPLICKÝ START
Jak náctiletá holka z Teplic propadne divadlu?
Nikdy mě v pubertě nebavilo obrážet s kamarády různé večírky, navíc jsem ani moc kamarádů neměla. Pamatuji si, jak nás v prváku nahnali do divadla na nějakou lacinou operetku a mně se představení moc líbilo. Začala jsem tak pravidelně chodit do divadla. Na některá představení jsem šla třeba i šestkrát.
A jak jste se dostala z hlediště na jeviště?
Když jsem byla ve druháku na gymplu, u divadla viselo oznámení, že přijmou posily do sboru. Hned jsem se přihlásila, čímž se mi otevřel divadelní svět. Líbilo se mi být divačkou v hledišti, ale když přišla možnost být součástí představení, neváhala jsem. Nakonec jsem v teplickém divadle zpívala jako externí posila sboru tři roky a přivydělávala si tak ke studiu.
Jaká panovala atmosféra u vzniku poslední inscenace Krušnohorského divadla Kabaret, který režíroval Jiří Glogar?
Kolegové během zkoušení možná ještě trochu věřili, že se něco změní, že soubor nakonec nenechají zaniknout. Zralejší sólisté s tím byli celkem smířeni, věděli, že dostanou práci v ústecké opeře, která začala hrát více operety a muzikály. Hůře to nesli sboristé a baletky. Já ovšem věděla, že pro mě tím nic nekončí, byla jsem rozhodnuta jít studovat herectví. Okamžik úplně posledního představení Polské krve v Teplicích si ale pamatuji naprosto přesně. Jako přídavek se hrála Modlitba, kterou kdysi komunisti zakazovali, protože má v sobě náboženskou tematiku. Přitom jde o dožínky, kde se děkuje Bohu za úrodu. Je to hezká smutná píseň, pravda možná i trošku patetická, ale byl to emočně silný závěr, na jehož konci dirigent zlomil taktovku, ta křupla, načež se zatáhla opona. To křupnutí taktovky ve mně zůstalo dodnes. Po představení jsme si vyklidili šuplíky, skříně a z divadla se stala stagiona.
Ve Švandově divadle v inscenaci hry Martiny Kinské Pankrác ’45. Premiéra 6. 11. 2015, režie Martina Kinská Foto Ivo Dvořák
PŘESUN DO ŠUMPERKU
Proč vedly vaše kroky z Teplic právě do Šumperku?
V Teplicích na gymplu se jednoho dne na nástěnce objevil letáček, že Střední škola dramatických umění při Severomoravském divadle v Šumperku pořádá talentové zkoušky. Na DAMU jsem se nedostala, a tak jsem to brala jako další možnost k získání hereckého vzdělání. Jela jsem do Šumperku vlakem sedm hodin, doprovázeli mě Jakub Stránský a Jirka Kraus, kteří dělali v teplickém divadle externí baleťáky. Nad ránem jsme se dokodrcali do Šumperku, kde celý den v divadle probíhaly talentové zkoušky. Z osmdesáti uchazečů jich brali deset a my se dostali všichni tři.
Kdy jste začala hrát na scéně tamního divadla?
Šlo to rychle. Bylo mi čerstvých osmnáct, a protože kmenový režisér Jarda Janeček potřeboval mladé lidi na malé role, hodně nás využíval. První větší roli jsem dostala v inscenaci Jonáš a tingl-tangl, kde jsem dělala girl na vysokých podpatcích s otevřenou špičkou. Pamatuji si, jak mi nohy do špičky stále klouzaly, chůze v nich mě pak šíleně bolela, jenže Jarda na mě donekonečna křičel, že mám být svůdná 180 centimetrů vysoká blondýna a že místo toho chodím jako dřevorubec. Zpívala jsem písničku Zlá neděle Hany Hegerové. Teď už bych ji interpretovala úplně jinak. Když si na to dneska s odstupem času vzpomenu, docela se za svůj výstup stydím, ale bylo mi holt osmnáct a neměla jsem zkušenosti.
Proč jste v Šumperku zůstávala?
Nebyl důvod odcházet jinam. Je mi jasné, že bych si jinde hned po škole tolik velkých rolí nezahrála. Občas jsem mimo to také hostovala. Dostala jsem nabídku z ostravské operety na Tornádo Lou v Limonádovém Joeovi a také do Olomouce k Davidovi Drábkovi do Hořících žiraf.
Jak se stalo, že mělo v době vašeho hostování v Ostravě Limonádového Joea na repertoáru i Divadlo Šumperk?
Byla to náhoda, a to pěkně blbá náhoda, protože si každý režisér s dramaturgem udělají pro daný soubor vlastní verzi. Co bylo v Šumperku škrtnuto, v Ostravě se hrálo, a naopak. Nebo třeba písně, které nejsou součástí filmu ale divadelního scénáře, byly v obou nastudováních zhudebněny jinými skladateli. Prostě trošku maglajz a malinko schizofrenie. Někdy se mi tak podařilo říci v Ostravě něco navíc z šumperské verze, ale naštěstí je celý muzikál jednou velkou parodií, takže se spousta věcí dala vzít do hry.
KDYŽ DIVADLO LEHNE POPELEM
Byla jste v Šumperku už v době, kdy divadlo vyhořelo?
Vyhořelo zhruba měsíc po mém příjezdu, 25. října 1994. Šlo o hodně zvláštní den. Vzpomínám si přesně na větu: Hoří vám divadlo!, kterou pronesla paní, která pracovala v naší internátní jídelně. Tehdy jsme si mysleli, že jde o vtip. Jenže když jsme přicházeli k divadlu, nevěřili jsme vlastním očím. Strašně smutný pohled. Nevědělo se, co bude dál. Zázemí nám nakonec poskytla Lidová škola umění a tři roky jsme také zkoušeli v provizoriu ve společenské místnosti za jídelnou na internátu.
Dá se na vyhoření divadla najít přece jen něco pozitivního?
Lidé se semknou a začnou fungovat. Město vyčlenilo divadlu prostor bývalého art kina, které svým uspořádáním připomíná kladenské Divadlo Lampion. Do hlediště se vešlo maximálně sto lidí, kino disponovalo malinkatým jevišťátkem, které muselo snést rychlorekonstrukci kvůli umístění reflektorů. Pořekadlo všechno zlé je pro něco dobré platilo i v tomto případě. Najednou jsme mohli dělat civilnější divadlo a uvádět náročnější tituly, což mi vyhovovalo. Pamatuji si, jak se mezi divadelníky po celé republice dělaly sbírky, protože nám fakt vyhořelo komplet všechno, vyjma výpravy k Janečkově inscenaci Topolovy hry Dvě noci s dívkou, která byla zrovna na zájezdě.
Je pravda, že šlo u úmyslně založený požár?
Po divadle se našlo více ohnisek, šlo tedy o úmyslně založený požár. Tehdy se spekulovalo, že by budova měla být později využita jako kasino, k čemuž naštěstí nedošlo. Vyšetřovatel postupně získával indicie, které vedly k někomu vlivnému z vedení města. Jenže v momentě, kdy o tom začal mluvit, byl narychlo odvolán. Požár nakonec nebyl nikomu konkrétnímu prokázán. Bohužel jsem si kvůli tomu pak ani nemohla pořádně užít slavnostní otevření divadla…
Jak byste definovala šumperského diváka?
Měli jsme spoustu abonentů, kteří měli svoje sedadlo předplacené několik let. Diváci nám fandili, setkávali jsme se s nimi na společenských akcích po premiérách. Jenže v době, kdy přišlo nové vedení, nastal úbytek diváků. V roce 2008 se stal ředitelem René Sviderski a uměleckým šéfem Ondřej Elbel. Ondřej dělal kromě režie i dramaturga, logicky chtěl trochu změnit repertoár k obrazu svému. Rozhodně netoužil uvádět operetky a konverzačky, jenže lidi chtěli v divadle hlavně uvolnění. Vážnější věc se dělala jen jedna za sezonu. Byli též odejiti někteří mí kolegové, přišli noví, a právě v tu dobu došlo k odlivu diváků. Bylo mi to líto, ale na druhou stranu je mi jasné, že chce každý umělecký šéf pracovat se svými lidmi.
V roli Kristýny Grantové v detektivce Agathy Christie Vražda na Nilu v Městském divadle Kladno. Premiéra 13. 9. 2014, režie Marián Amsler foto PATRIK BORECKÝ
JANEČEK VERSUS DRÁBEK
Která pracovní setkání pro vás byla důležitá?
Řemeslně mě vyučil náš kmenový režisér Jarda Janeček. V jeho režii jsem nastudovala například Natašu ve Třech sestrách, v Othellovi Bianku, v Evženovi Oněginovi Taťánu. Působení na oblasti od herce i režiséra vyžaduje všestrannost. Není možnost výběru, musíte umět zahrát pohádku, bláznivou komedii, zazpívat v operetě nebo muzikálu, a do toho si občas střihnout náročnější roli.
Jaké bylo vaše první setkání s Davidem Drábkem?
Z něj jsme byli absolutně vyjukaní, používal totiž jiný styl zkoušení. Chtěl po nás improvizaci a požadoval, abychom si postavu sami tvořili a hledali, aby nás bylo na jevišti „víc“, abychom se nebáli být trapní i komičtí, což pak učesával k obrazu svému. První zkoušení mě bolelo, protože jsem nevěděla, co po mně chce. Připravovali jsme s ním hru Kat a blázen, kdy škrtl Wericha s Voskovcem, z jejich výstupů ponechal jen torzíčka, udělal víceméně jinou hru. Hrála jsem v ní dceru černošky a bělocha, takže jsem měla jednu půlku obličeje černou. Dodnes mám kvůli tomu problémy s pletí. Ze zkoušení jsem byla na mrtvici, nesekla jsem s tím jen díky doyenovi divadla Staškovi Vaňkovi. Cestu k Davidovi mi ukázal právě on, takže zhruba čtrnáct dní před premiérou do sebe všechno hezky secvaklo a naladila jsem se na Drábkův styl práce, který mě začal i bavit.
Jak diváci přijali hru Voskovce a Wericha bez Voskovce a Wericha?
Šlo o velkou taškařici, které se v šumperském divadle do té doby nedělaly. Na chodbách jezdil před představením podivín na čtyřkolce, na níž měl zavěšené ryby. Kolegyně do toho jódlovala, přičemž měla na hlavě coby amazonka přidělaného kohouta. Prostě divočina.
Co na to abonenti?
Diváky jsme tím před začátkem připravili na to, že nepůjde o žádnou „klasiku“. Na Drábkův styl pak přistoupili a brali ho. Pravda, školy sice v rámci sebevzdělání místo Voskovce s Werichem dostaly Drábka s Králem, ale děti představení bavilo. Celý náš soubor měl inscenaci také rád. Improvizační bolesti nás rychle přebolely. Hned nato vybouchl režisér, který měl režírovat Krausovu komedii Nahniličko, a tak ji udělali zase David s Darkem. Tím, že si soubor s kluky sedl, všichni jsme se těšili na další spolupráci. Jenže když pak přijel na premiéru pan Kraus s Ivanou Chýlkovou, nebylo to moc milé setkání.
Proč?
David jeho hru samozřejmě uchopil po svém, připsal si postavu mluvícího pavouka a ztvárnil ho podle toho, co v textu vyčetl. Jan Kraus mu tehdy řekl, že tohle nenapsal. Popremiérové setkání tedy nedopadlo nejlépe, ale zase byl autor upřímný, což se cení. Naštěstí nám inscenaci nezakázal, takže jsme mohli reprízy odehrát.
A jak dopadly další spolupráce s Drábkem?
Hrubínova Kráska a zvíře byla na tehdejší možnosti šumperského divadla vizuálně krásná. Do role Krásky David obsadil mě, nechtěl totiž žádnou éterickou dívenku, ale holku, která má krásu ve svém srdci. Navíc jsem musela zadrhávat, což byla její reakce na to, jak ji sestry pořád uzurpovaly. Moje zásadní role ale přišla v Kabaretu. Díky němu jsem se vrátila k muzikálu a k mé vysněné roli z dob teplické operety, kdy jsem v roli Sally jako sboristka obdivovala Šárku Cinkeovou. Takže mám splněno, žádnou další vysněnou roli už nemám.
KOREPETITORKOU V NÁRODNÍM
Kdy jste se začala věnovat korepetici?
Svoji korepetitorskou dráhu jsem zahájila v pražském Národním divadle, kde jsme v rámci třetího ročníku šumperské školy hostovali jako elfové ve Snu noci svatojánské v režii Jana Kačera. Elfí skupinu měl na starosti Václav Martinec, který byl zároveň naším pedagogem. Jednou přišel Miroslav Donutil na zkoušku, jenže kvůli nepřítomnosti korepetitora odmítl písničku na jevišti zpívat. Tak jsem sedla za klavír a udělala si menší záskok, aby písničku zazpíval.
K tomu jste ale potřebovala nějakou průpravu.
V Šumperku jsem spolupracovala na pohádkách se Staškem Vaňkem, který si mě kdysi doslova vytáhl z hodiny dějin českého divadla a řekl, že mu budu od zítřka korepetovat. Tak začala moje dráha, které jsem se v Šumperku věnovala docela dlouho. Dělala jsem třeba Muzikantskou Lidušku, na kterou byl jako host povolán z jihlavského divadla Franta Mitáš na roli Toníčka, jenže mu nikdo neřekl, že bude mít v představení asi patnáct písniček. Když přišel na první zkoušku, vyděsil se, protože zpěv nepatřil k jeho silným stránkám. Neříkám, že jsem ho naučila zpívat, ale udělala jsem mu myslím zkoušení snazší.
A neprotestovala jste, že máte práci navíc?
Naopak! Byla jsem šťastná, že mi podobné milé povinnosti navíc přicházely do cesty, protože v Šumperku nebylo po večerech, kdy se zrovna nehrálo, moc co dělat. Co se týče aktivit mimo divadlo, začala jsem vést i místní ochotníky. Převzala jsem je po Zdeňkovi Stejskalovi, který odešel do Horáckého divadla Jihlava. A ač jsem si nikdy nedokázala představit, že bych něco takového dělala, šlo o hodně naplňující práci. Jeden čas mě vlastně bavila víc než hraní v šumperském divadle. I tak u mě ale pozvolna začal převládat pocit, že bych se už měla vydat jinou cestou.
Kdy přesně se takové pocity začaly ozývat?
Během mé poslední sezony 2012–2013, kdy jsme hráli například inscenace Nebe na zemi, Macbetha a Racka. I když jsem měla v Macbethovi velkou roli, docela jsem se trápila. Můj partner Luboš Veselý byl v Praze, dokonce za mnou chtěl odejít do Šumperku, což jsem mu ihned zakázala s tím, ať nedělá blbosti. Pak jsme se byli v Klicperově divadle v Hradci Králové podívat na premiéru nové Drábkoviny, kde jsme se setkali s Danem Přibylem, toho času kladenským uměleckým šéfem, a ten se přijel podívat do Šumperku na Macbetha. Po představení mi dal strašnou sodu, inscenace se mu vůbec nelíbila, ale zároveň řekl, že jsem z ní vyšla ještě nejlíp. Přesto mě nakonec do Kladna vzal. Po letech jsem si tedy spakovala věci a odjela ze Šumperku vstříc novému angažmá, kde jsem ale zcela nečekaně vydržela pouze rok.
Inscenace Ibsenovy hry Domeček pro panenky v Divadle Šumperk. Bohdana Pavlíková ztvárnila hlavní roli Nory. Na snímku se svým životním partnerem Lubošem Veselým. Premiéra 9. 4. 2011, režie Ondřej Elbel FOTO JAN VALCHAŘ
Z KLADNA DO ŠVANĎÁKU
Proč?
Daniel mě varoval, abych se připravila na to, že povedu úplně jiný život, že budu dennodenně dojíždět, pokud nebudu bydlet na Kladně. Byla jsem také zvyklá na jinou komunikaci uměleckého šéfa s herci. Když mi třeba nebylo dobře, mohla jsem se s tím svěřit a řešili jsme, co se stalo. Fungovala vzájemná empatie. Na Kladně mi všechno přišlo dost neosobní, tedy hlavně ve vztahu uměleckého šéfa k hercům. K některým měl vztah možná lepší než k ostatním, jenže já tohle těžce nesu. Mám ráda vzájemnou vstřícnost. Po roce jsem proto utekla.
Takže jste nezažila ani zánik souboru?
Nejsem přelétavý člověk, byla jsem odhodlaná na Kladně zůstat klidně dalších dvacet let, ale nešlo to. A to jsem měla hezké role. Herecky jsem si oblíbila například Vraždu na Nilu od Agathy Christie v režii Mariána Amslera, i když se jako celek nepovedla. Inscenace Dana Špinara byly ve výsledném tvaru geniální, mě však svazoval způsob jeho práce. Herec má u něj přesně dané, co a jak dělat, přičemž vám Daniel navíc všechno většinou předehraje, a to není nic pro mě. Ovšem i na základě malé roličky v jeho Nočním motýlovi mě vzal do Švandova divadla Daniel Hrbek. Všechno má svůj smysl.
Hostovala jste ve Švandově divadle už v době kladenského angažmá.
Už když jsem věděla, že půjdu na Kladno, napsala jsem do Švanďáku. Dala jsem jim na vědomí, že jsem se přemístila ze Šumperku do Prahy a že jsem v případě potřeby k dispozici. Za pár dní mi zavolali s nabídkou trojroličky v Idiotech. Byl to pěkný fičák, šlo o hodně odvážnou a podle mého názoru také velmi dobrou inscenaci. Když jsem pak odešla z Kladna, zůstala jsem bez práce. Naštěstí se mi ozval Jirka Š. Hájek, jestli bych s ním nechtěla učit na VOŠH v Michli. Věděl o mých zkušenostech s vedením ochotníků. Nabídku jsem přijala a zůstala tam dva roky. Později už se učení nedalo skloubit s mým denním natáčením seriálu Ulice.
A angažmá ve Švanďáku?
Zavolal mi Dodo Gombár, jestli bych neměla zájem o angažmá ve Švandově divadle. Byla jsem tehdy stále na volné noze, s Davidem Drábkem jsem právě dělala inscenaci v Laterně magice, do toho mi volal Milan Schejbal z Příbrami s nabídkou, ale kamenné divadlo a nedojíždění nakonec zvítězilo. Po týdnu, který mi dal Dodo na rozmyšlenou, jsem se rozhodla ve Švanďáku zkusit štěstí. Nastupovala jsem v polovině sezony za Kristýnu Frejovou, která ze souboru odcházela.
Splnila spolupráce s Dodo Gombárem vaše očekávání?
Trochu bojuju se svými pocity. Jsem ve Švandově divadle šestým rokem, a stále čekám na větší příležitost, kterou třeba můžu projet, ale také ne. Chtěla bych na sobě zase pořádně zamakat. Jenže ona ta příležitost ještě nepřišla. Dodo se mi stále omlouval, že je sezona připravená tři roky dopředu, takže pro mě roli nemá. Postupně jsem si ovšem všimla, že se moc nenosí dělat repertoár na herce. Teď se vyměnilo umělecké vedení, ale pořád nemám pocit, že by došlo ke změně. Uvidíme. Ano, mám tady pár docela fajn rolí, například v CRY BABY CRY, v komedii Pohřeb až zítra, ale nic, co by stálo zejména na mně. Paradoxně jsem si nejvíc užila roli v Hladové zemi v režii Štěpána Pácla, která se však nepovedla, a tak byla snad po čtyřech reprízách stažena. Jak už jsem ale řekla, nepotřebuji dělat divadlo za každou cenu. Jsem tedy momentálně ve vyčkávací pozici, smutná ani naštvaná však nejsem. Rozhodně bych ale nechtěla zlenivět. Když to nepůjde, půjdu o dům dál.
Starší ségra, kterou jsem nikdy neměl
S Bóďou jsem se potkal poprvé v roce 2001, kdy jsem jako kandrdas nastupoval do divadla v Šumperku. Přiznávám, že jsem z ní měl z počátku respekt. Ale přátelské a domácí prostředí tehdejšího šumperského souboru mi představilo Bó jako skvělého člověka, milou přítelkyni a profesionální kolegyni. Bydleli jsme vedle sebe na horním patře. Nikdy nezapomenu na naše pravidelné návštěvy, Bóďa s velkým hrnkem kávy, já s čajem. A když se náhodou ta pravidelnost narušila, tak jako by v celém týdnu něco chybělo. Mám dodnes rád její smutek v očích a humor na jazyku, kterým dovedla vždy trefně komentovat své okolí a občas i bodnout. Asi proto jí režisér David Drábek začal říkat Bodlinka. A byla to ona, kdo mi pomohl se zábřežskými ochotníky, když jsem si nevěděl rady s kostýmy k představení Na správné adrese. Její výtvarné návrhy mám dodnes schované. Když jsem pak měl příležitost v Divadle Šumperk dokonce režírovat, Bóďu jsem vždy nějak zapojil. Ať už jako herečku v klubové inscenaci Norway.today, kde ztvárnila roli Julie, nebo jako výtvarnici kostýmů. Zamiloval jsem si její charakteristicky naivistický styl kostýmů, který vycházel z její kresby. Ostatně zpracování kostýmů pro hru Švédský stůl od Davida Drábka je pro mě nepřekonatelné. Dokázala přesně vybalancovat hranici reality a stylizace. Stejně tak mě bavila hravost kostýmů k pohádce O líných strašidlech, kde namalované figurky doslova ožily. Když jsem pak byl nucen po příchodu nového ředitele odejít z angažmá, převzala Bó ochotníky, které jsem si tam „vypiplal“ a „hýčkal“. A nebýt Bódi, asi by po mém odchodu zaniklo i šest let intenzivní a úspěšné práce se souborem, s nímž jsme objeli řadu přehlídek a dostali jsme se až na Hronov. Ale pozor, Bó mi také složila písničky a hudbu k pohádce Krakonoš a duch, v níž dokonce ztvárnila i roli Hanče. Dodnes si v souvislosti s Bóďou vybavuji neuvěřitelnou historku. V inscenaci Mamm’zelle Nitouche zpívala jako titulní postava písničku „Kryk krak vše ve tlumok“, která má tři sloky a ve které se zpívá o příběhu nějakého vojáka s bubnem. Ta druhá sloka jí vypadla a ona dokázala během vteřiny vymyslet úplně nový text, který nejenže měl logiku, ale dokonce se rýmoval a plynule přešel ve sloku třetí! To, že nikdo nic nepoznal, je známka její opravdové profesionality. Jenom já se svíjel smíchy jako vojenský kadet pod kulečníkovým stolem, na kterém tančila, jako by se nic nedělo. Nemám staršího sourozence, ani sestru, ale dovoluji si můj vztah k Bódě přirovnat k sourozenecké lásce, kterou tak nešťastně přetrhla Thálie, když mě odvolala do Jihlavy. Ségra ale zůstane v srdci navždy!
Zdeněk Stejskal
Komentáře k článku: Bohdana Pavlíková: Bojuji se svými pocity
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
