Bez společenského apelu není divadlo divadlem
Olomoucké Divadlo na cucky vzniklo v roce 2003 z iniciativy studentů zejména Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, ale teprve v roce 2017 se pod záštitou DW7, o. p. s., usadilo jakožto nezávislá scéna na Dolním náměstí. Jeho umělecká šéfka, režisérka Silvia Vollmann, zformovala koncepci založenou na společenském aktivismu, kterou dále rozvíjí nejen ve svých vlastních inscenacích.
Táňa Malíková, Natalie Golovchenko a Zdeněk Lambor (zleva) v inscenaci na motivy knihy Marguerite Duras Hmatatelný život (Zkáza totálního myšlení, režie Júlia Rázusová) FOTO MARCEL SKÝBA
Ačkoli se divadlo profiluje jako činoherní a autorské, program zahrnuje i hostující pohybové a taneční performance, což je v olomouckém divadelním kontextu nevídaný jev – kromě Divadla hudby se zde na tuto oblast nikdo nezaměřuje. V létě 2021 byla tato tendence dovršena pilotním ročníkem open-air festivalu nového cirkusu CIRKUSKUS, kde se představily soubory Cirk La Putyka, Losers Cirque Company či Bratři v tricku.
Divadlo na cucky nicméně rozvíjí i mnoho mimodivadelních aktivit. Spadá pod něj i výtvarná Galerie XY, dále jsou zde pravidelně otevírány ateliéry pro všechny věkové kategorie zaměřené na uměleckou činnost coby seberozvojovou aktivitu, například ateliér Když tančí nejmenší, Dramaťák +7, Teen on the Scene, Seber (sebe) či Kurz SENior. Divadlo rovněž organizuje vzdělávací kurz Teen Talks zaměřený na fake news a vůbec hrozby současného světa či mentoringový program pro žáky a studenty s názvem Máš nápad? Na programu se také vyskytují debaty či přednášky, které se zabývají aktuálními společenskými fenomény, například hoaxy a digitálními technologiemi. Pro tyto účely vznikl ve spolupráci s Katedrou divadelních a filmových studií FF UPOL pořad AudioCafé.
Divadlo na cucky tedy funguje nejen jako kulturní, ale především společenská instituce, která se snaží oslovit publikum a vůbec návštěvníky ze širokého spektra obyvatel, což se projevuje i v rámci divadelních inscenací.
Faktem však zůstává, že divácké řady zůstávají spíše prořídlé a pravidelné publikum tvoří především vysokoškolští studenti. V očích olomoucké veřejnosti totiž divadlo vzhledem ke své genezi neprávem zůstává scénou studentskou, či dokonce neprofesionální. Vliv na tuto skutečnost má i fakt, že nedisponuje vlastním ansámblem a dává prostor mnoha hostujícím tvůrcům, což snad může vytvářet dojem nestability. Divadlo přitom spolupracuje s renomovanými osobnostmi, jako je mistr českého politického divadla Michal Hába či etablovaná slovenská režisérka Júlia Rázusová, z herců se sem vrací například Viktor Zavadil, Ondřej Jiráček, Tomáš Žilinský či Dagmar Kopečková.
Z hlediska repertoáru lze Divadlo na cucky jistě vnímat jako nejprogresivnější scénu v Olomouci. Na rozdíl od Divadla Tramtarie a Moravského divadla se přímočaře nepřizpůsobuje poptávce. Odhlédneme-li od dramaturgické linky pohádek pro děti (Tři oříšky), společným jmenovatelem všech titulů na zdejším repertoáru je potřeba vyjádřit se k některým společenským či sociopolitickým fenoménům, a to kriticky a bez servítků, bez berličky podbízivého humoru (o niž se opírá většina počinů Divadla Tramtarie). A také nekonvenční inscenační formou, ať už v souřadnicích autorského divadla (Opletal, Zatrolleno, Otisky), nebo scénické adaptace literárního díla (Opuštěná společnost, Zkáza totálního myšlení, Úvod do současné trapnosti).
Mark Kristián Hochman a Radka Caldová v inscenaci o nástrahách současného trhu práce, inspirované humoristickým blogem Prigl.cz (Úvod do současné trapnosti, režie Adam Svozil a Kristýna Jankovcová) FOTO MARCEL SKÝBA
Adaptovat, nikoli oddeklamovat
Na rozdíl od Tramtarie nebo Moravského divadla neadaptuje Divadlo na cucky tituly z povinné četby, ale knižní předlohy pro divadelní zpracování na první pohled nepříliš vhodné. Zpravidla jde o prózy odbornějšího, esejistického charakteru, postrádající výraznější dramatický potenciál, zato zabývající se výraznými společenskými fenomény. Tak jako v případě Opuštěné společnosti (2019) režiséra Patrika Lančariče podle stejnojmenné knihy novináře Erika Taberyho, v níž autor skrze historicko-politologické úvahy zkoumá stav současné české společnosti ovlivněné populistickými politiky v čele s prezidentem Milošem Zemanem a (ex)premiérem Andrejem Babišem. Režijně-dramaturgický koncept Patrika Lančariče a Ivy Mikulové sleduje především dvě tematické linie, a to veřejné vystupování českého prezidenta a vliv populismu na společnost. Ambiciózní záměr, ovšem tvůrcům se nedramatickou předlohu nepodařilo rozehrát, herci převážně přímo citují z Taberyho knihy a jakoukoli akci supluje pouze několik gagů ilustrujících mechanismy populistických hrátek s voliči. Myšlenkově bohatá předloha je v konečném výsledku redukována na apelativní sdělení, že nynější tuzemská politika vede společnost do záhuby. Podstatná myšlenka, avšak nezajímavě podaná.
Mnohem funkčnější je z tohoto hlediska Zkáza totálního myšlení (2021) slovenské režisérky Júlie Rázusové, inspirovaná dílem Hmatatelný život spisovatelky Marguerite Duras. Autorka na základě popisu svých osobních zkušeností rozvíjí filozofické úvahy dotýkající se i genderových otázek. Režisérka se podobně jako Lančarič v Opuštěné společnosti soustředí pouze na určitý tematický okruh: vytvořila koláž obrazů z partnerského života, která poukazuje na limitující společenské vnímání ženy coby matky, manželky, milenky a dcery. Téma ještě vyostřuje úvahou, jaký vliv má na společenské postavení žen alkoholismus. Upozorňuje, že v případě mužské závislosti se o tomto problému otevřeně diskutuje, u něžného pohlaví jde stále o tabu. Tvůrci se tentokrát naštěstí vystříhali přímočarého deklamování autorčiných úvah a myšlenek. V koláži se vtipně střídají scény demonstrující ženské společenské role, které však aktéři ironizují skrze záměrné přehrávání a komentování situací stranou k publiku. Genderové stereotypy zde nejsou validovány – jak s oblibou činí Divadlo Tramtarie –, ale zesměšňovány a relativizovány. Jediná mužská postava dokonce překvapivě získává femininní vlastnosti.
Inscenace režijního tandemu Adam Svozil – Kristýna Jankovcová s názvem Úvod do současné trapnosti (2021) rovněž reflektuje své téma humorným způsobem. Tvůrci se inspirovali stejnojmennou humoristickou knihou Jakuba Ryšky a Pavla Šplíchala, která vznikla podle blogu Prigl.cz, kde autoři glosovali dění na současném tuzemském trhu práce. Scénická verze má tentokrát formát přednášky, během níž tři čerství absolventi vysoké školy vysvětlují publiku, jakým čelí nástrahám při hledání práce. A do svých proslovů zahrnují četné sexistické a vulgární vtipy. Deklamace opět získává navrch a jevištní akce přijde zkrátka.
Herci Ivana Plíhalová a Viktor Zavadil ve svém duetu o Olomouci (Otisky, režie Štěpán Gajdoš) FOTO MARCEL SKÝBA
Reflexe bez černobílých brýlí
Sklon k tezovitosti, nedramatičnosti, černobílému vidění světa a deklamativnosti se nepříznivě podepisuje nejen na mnoha zdejších adaptacích, ale také autorských inscenacích. Těmi repertoár pravidelně obohacuje zejména umělecká šéfka Silvia Vollmann, která je jedinou režijní stálicí divadla. V minulých letech vytvořila například společenskou sondu do československých vztahů s příhodným názvem 1993 (2018) nebo inscenaci Mate (2016) věnující se úskalím studentského života. Její poslední zdejší počin Zatrolleno (2020) řeší výsostně aktuální téma trollingu, hoaxů a fake news, ovšem značně jednorozměrně. Rámcem inscenace se stává – opět – přednáška, tentokrát o problematice 5G sítí, kterou uspořádali odpůrci této technologie, opírající své názory o konspirační teorie. Až na jejich vůdce, specialistu na PR a marketing Lukáše, jsou však trollové vyobrazeni jako lidé bez intelektu a uvěřitelných psychologických motivací, kterým se lze leda tak vysmát. Není to první případ, kdy tu herci působí spíše jako roboti naprogramovaní na demonstraci určitého názoru. Divákům je zkrátka podáno další předžvýkané sousto, jehož chuťový profil je velmi plochý. Zachutná asi jen těm, kdo se přišli utvrdit ve svém názoru na problematiku. Možná proto divadlo navštěvuje hlavně spřízněná bublina vysokoškolských intelektuálů…
Oproti tomu velmi hravý je Opletal (2018) v režii Michala Háby, který skrze formát brechtovského politického divadla zpochybňuje kult české národnosti a z Jana Opletala, mnohými považovaného za hrdinu, činí smolaře, který se ve špatnou dobu ocitl na špatném místě. Na historickém materiálu tvůrci – podobně jako v Lančaričově Opuštěné společnosti – otevírají aktuální téma rozklíženosti české společnosti a tážou se, z čeho tyto rozkladné tendence pramení. Avšak Hába si nedovoluje na tuto otázku odpovědět, místo toho se vysmívá českým kulturním hodnotám a dekonstruuje kult národních hrdinů, mezi než patří nejen Jan Opletal, ale také například Jan Palach. Touto metodou se snaží – domnívám se, že úspěšně – vyprovokovat diváky k sebereflexi, ale také ke kritickému nahlížení na českou společnost.
Společně s Opletalem patří k nejúspěšnějším titulům zdejšího repertoáru Otisky (2021) v režii Štěpána Gajdoše, v jejichž hledáčku se ocitá samotná Olomouc. Obraz města zprostředkovávají dvě osobnosti, které jsou s ním neodmyslitelně spjaty: herecká stálice Moravského divadla Olomouc Ivana Plíhalová a filmová a televizní star Viktor Zavadil, který svou kariéru odstartoval právě v Divadle na cucky. Princip je jednoduchý: dvojice odpovídá na otázky vytištěné z kopírky umístěné uprostřed jeviště, jež se týkají jejich vztahu k Olomouci. Od osobní roviny (jaká byla jejich první role v místním divadle, jakou roli v jejich životě Olomouc hraje) se však hovor postupně odpoutá a řeší se historie či charakter města. Místní atmosféru zdárně dokreslují audionahrávky, v nichž zaznívají nejrůznější olomoucké ruchy a zvuky a také faktografické údaje.
Herci se navzájem dobře doplňují – Zavadil je spíše schopný improvizátor, zatímco Plíhalová si zakládá na propracované deklamaci, a toto herecké pnutí je často využito jako zdroj komiky. Například když on předvádí dětskou rvačku a ona ho polohlasně upozorní, že scénku zbytečně natahuje a navíc přehrává. Při vzpomínkách na svůj výkon v inscenaci Svatá Jana se zase nechává unést herečka a Zavadil si přisadí, že on též ztvárnil hlavní roli, ve filmu Jan Palach. Klíčovými jsou pro inscenaci dvě otázky, totiž jaký je genius loci Olomouce a zdali je vůbec potřeba zanechat po sobě ve svém městě za každou cenu stopu. Tvůrci na ně ovšem neodpovídají a motivují diváka, aby si zformuloval své vlastní odpovědi, což je překvapivá – a příjemná – změna.
Přestože má repertoár Divadla na cucky své trhliny, zastává tato scéna v Olomouci nejen důležitou kulturní, ale také společenskou roli. Svými aktivitami jednak vytváří můstek mezi uměleckou a neuměleckou sférou, jednak se snaží Olomouc propojovat s tuzemským i zahraničním kontextem prostřednictvím spolupráce s významnými hostujícími soubory a tvůrci. Domnívám se, že tato scéna odvádí městu záslužnou práci, kterou snad jednou ocení i širší spektrum diváků.
Komentáře k článku: Bez společenského apelu není divadlo divadlem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
