Bez ruptur a zamlžeností

aneb Skutečná historie slovenského divadla

Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin: Smrť Tanierika aneb Cesta do pekla (v češtině Tarelkinova smrt). Režie Ján Jamnický, scéna Emil Belluš, premiéra 10. května 1941, činohra Slovenského národního divadla, Bratislava Foto Archiv Divadelního ústavu v Bratislavě

Na minulý rok byly připraveny velkorysé oslavy stého výročí otevření Slovenského národního divadla jako první profesionální scény na Slovensku. Když čeští divadelníci z Jeřábkovy Východočeské společnosti zahajovali v Bratislavě činnost pod hlavičkou Slovenského národního divadla, v Evropě ještě doznívala vlna španělské chřipky, ale hrálo se. Loni vše překazily vlny covidové panické pandemie.

I tak však stoleté jubileum slovenské kolegy podnítilo k řadě významných činů. Jedním z nich jsou i dvoudílné Dějiny slovenského divadla, které vydal Divadelní ústav v Bratislavě a napsal je tým slovenských teatroložek a teatrologů, většinou příslušníků mladé a střední generace, podle koncepce a pod odbornou gescí Vladimíra Štefka. V úvodní stati Štefko slibuje, že se publikace pokusí podat „pravdivé svědectví“ o sto letech vývoje společnosti a jejího divadla „bez ideologických omezení“, zveřejnit nová fakta a souvislosti, „mnohé nedávno zakazované“. Máme tedy v rukou dva svazky – Slováci by neváhali použít slovo „bachanty“, celkem téměř dva tisíce stran – snažící se celostně do hloubky představit skutečnou, na různé dějinné ruptury vynucenými ohledy nezkreslovanou historii slovenského divadla.

Do roku 1948

První díl se zabývá vývojem divadla na Slovensku od nejstarších dob po rok 1948. Druhý, mohutnější svazek pak sleduje období od nástupu komunistické totality do roku 2000. Jednotliví autoři se ve svých studiích zabývají činohrou, hudebně dramatickým, baletním i loutkovým divadlem, a to jak v profesionální, tak v ochotnické podobě. Samostatné a podstatné kapitoly, jejichž autorkou je Soňa Šimková, jsou věnovány slovenské divadelní kritice.

Úsilí autorů o pravdivost a komplexnost pohledu někdy vede k výčtu faktů, jmen, titulů a dat, který je v obou významech toho slova vyčerpávající. Přesto vyjadřuje základní tendenci – onu stále mohutnějící řeku divadelních aktivit, která povstala přítoky mnoha talentů z ryze skromných začátků, onu řetězovou explozi kreativity, jejíž roznětkou byl v zásadě mocí nově vzniklé první republiky vyvolaný zakladatelský akt. (Organickým kulturním centrem slovenské národní kultury byl Martin, v době založení SND v mnohonárodnostní Bratislavě tvořili Slováci menšinu.) Dějiny slovenského divadla můžeme proto považovat za důstojné a reprezentativní svědectví o vývoji silné autentické divadelní evropské kultury.

Ta přitom, jakkoli od vzniku SND uplynulo sto let, může o své skutečné národní profesionální podobě hovořit až od třicátých let minulého století. Teprve roku 1932, za Drašarova ředitelování SND, je ustanoven samostatný slovenský činoherní soubor, vedle kterého dále působí v SND až do podzimu roku 1938 česká činohra. Skutečná plnohodnotná a samostatná národní slovenská divadelní kultura tak vzniká až ve válečných letech, v době klerofašistického Slovenského státu. Patří to k paradoxům vývoje divadla a společnosti na Slovensku, k oněm rupturám, o nichž v úvodech k oběma svazkům píše Štefko, a také k důvodům toho, proč byly slovenské (nejen) divadelní dějiny mnohdy zamlžovány, zamlčovány a překrucovány.

Slovenské divadlo v Česku máme rádi. Obdivujeme jeho tvůrce a jejich díla, ale příliš se jím ke své škodě nezabýváme a jeho dějiny vlastně příliš neznáme. Obdobný, přesto autentický, vzájemně inspirovaný, ale samostatný vývoj dvou národních divadelních kultur přitom vykazuje řadu shod – například v uplatňovaní státních kulturních politik a jejich netotožných výsledků. Je to vynikající výzkumný materiál k pochopení společenského vývoje, tím spíš, že zejména v několika prvních desetiletích se některé společenské procesy odehrávají sice společně, respektive centralizovaně, ale na Slovensku s jistým fázovým zpožděním. To vychází z rozdílností obrozeneckého procesu v české a slovenské kultuře. Dva zmíněné svazky o „výtlaku pěti kilogramů“ mohou inspirovat a přispět přinejmenším k akademickému studiu. Já se k tak rozsáhlému materiálu – nejen vinou rozsahu novinové recenze, ale hlavně z nedostatku své odborné kompetence – nemohu vyjádřit než s úctou, ale jen obecně. Zaměřím se, nespravedlivě k práci dalších badatelů, na dvě kapitoly celého projektu.

Slovenské a české divadlo

Ve studii Slovenské a české divadlo blíž od sebe se Eva Kyselová věnuje podílu českých divadelníků na budování profesionálních základů slovenského divadla. Dokládá zde tezi, že Češi (navzdory koncepci „čechoslovakismu“) Slováky „divadelně“ nepočešťovali, ale naopak, pomohli jim identifikovat vlastní autentické tvůrčí zdroje. Řeč je o tvůrčím (a organizačním) přínosu nejen B. Jeřábka, ale také V. Jiřikovského, V. Hurta, M. Svobody, O. Nedbala, A. Drašara, J. Škody, V. Šulce a mnoha dalších. Obě divadelní kultury, z nichž ta starší pečovala o první profesionální krůčky té mladší, tak působily vedle sebe v mnohačetných vzájemnostech, ne však společně. Kyselová tento vztah přesvědčivě dokládá i v jiné knize Jedna republika, jedno divadlo? (DÚ Bratislava 2018).

Kyselová činnost režiséra Viktora Šulce, kterého ustanovil do čela české činohry SND roku 1932 ředitel Drašar (současně jeden z nájemců karlínského Varieté, sloužícího v letech 1932–1934 také jako pražská filiálka SND), označuje jako „prolog slovenské divadelní moderny“.

Činoherní divadlo v letech 1938–1948

Samotné této moderně se pak podrobně věnuje Martin Timko ve studii Činoherní divadlo v letech 1938–1948. Shrnuje a prohlubuje zde poznatky, které se bez ideologické tendence podařilo shromáždit a kontextualizovat díky badatelskému úsilí slovenských teatrologů na přelomu milénia. Neboť to byl – a to se všemi důsledky – opět zásah politické moci, který – stejně jako v roce 1920 – urychlil vývoj slovenského divadla k jeho profesionalitě.

Timko konstatuje, že v rámci snahy o poslovenštění kultury budoucího Slovenského státu byl už v říjnu roku 1938 zatčen a posléze ze Slovenska vypovězen ředitel SND Drašar a rozpuštěna česká činohra. Ze svazku SND „odešla většina českých divadelníků“. Ředitelem SND se stává vládní komisař s příznačným jménem Dušan Úradníček. Timko sleduje, jak tato situace akcelerovala vznik moderní slovenské inscenace a formování profesionálního slovenského činoherního souboru. Kromě práce Jána Borodáče, který „jako zakladatel a neúnavný propagátor slovenského činoherního umění přivítal události po vyhlášení autonomie s nadšením“, je věnována pozornost tvorbě dvou významných osobností – herce a režiséra Jána Jamnického a dramaturga a režiséra Ferdinanda Hofmanna. Byli to tito dva divadelníci, kteří skutečně – za války a v podmínkách Tisovy s fašistickým Německem kolaborující „farské republiky“ – zformovali a přesvědčivými výsledky obhájili profesionální slovenskou činohru.

To je téma, o kterém se po znovuobnovení Československa po roce 1945 a zejména po komunistickém převratu v roce 1948 taktně, či spíše takticky, mlčelo a mlžilo. Ján Borodáč byl uklizen do Košic, Ján Jamnický zůstal hercem SND (a pedagogem – na DAMU učil slovenské loutkáře jevištní řeč) až do své sebevraždy v roce 1972, Ferdinand Hoffmann emigroval do Argentiny, zapojil se do činnosti slovenské kulturní emigrace a zemřel v Buenos Aires roku 1966.

Ve své studii Timko rekonstruuje Jamnického a Hoffmannovy inscenace a přesvědčivě dovozuje jejich souvislost s divadelní modernou. Analyticky se věnuje i Hoffmannově souborotvorné a dobu reflektující dramaturgii činohry SND – po Tidovi J. Gašparovi byl Hoffmann druhým slovenským dramaturgem. Díky Timkovi nepřehlédneme ani to, že roku 1941 byl režisér, jehož některé inscenace (Stodolův Mastný hrnec a Rázusové-Martákové Jánošík) byly režimem zakázány, ze SND exkomunikován. Okolnosti jeho dalšího působení na Úřadu propagandy však hlouběji nerozebírá.

Divadelnímu dílu Jána Jamnického se podrobně věnoval J. Sládeček. Uspořádal pět svazků textů Jána Jamnického a napsal monografii Ján Jamnický – Mág javiska a slova (FDU AU Banská Bystrica 2006). Reprezentativní publikace Ferdinand Hoffmann, kritik, dramaturg, režisér je společným dílem V. Štefka, D. Fojíkové Féhérové a M. Timka (DÚ, Bratislava 2015). Timkova studie v prvním dílu Dějin slovenského divadla je tedy věcným a přehledným shrnutím rozsáhlého výzkumu, na kterém se její autor dlouhodobě podílel.

Tato dvě stručná ohlédnutí za dílčími kapitolami velkého teatrologického díla si kladou za cíl podnítit zájem české odborné divadelní veřejnosti o dějiny slovenského divadla. Obdiv ke slovenské činohře lze podložit hlubším pochopením jejího vývoje, což nám může pomoci lépe porozumět „rupturám“ i zamlčenostem a zamlženostem českého divadla. A to zvlášť za situace, kdy vývoj posledních třiceti let realizoval to, co se nepodařilo ani prvorepublikové ideologii čechoslovakismu, ani komunistickým režimem zdůrazňovanému internacionalismu – totiž vznik fenoménu česko-slovenské divadelní kultury, rozvíjející se v obou národních divadelnictvích i – jaksi – globalizovaně nad nimi.

Dejiny slovenského divadla I. DÚ Bratislava 2018, 735 stran.

Dejiny slovenského divadla II. DÚ Bratislava 2020, 1 200 stran.