Bez konce teď, znova a znova

O tom, že herec Vladimír Matějček (1947) vydal sbírku básní a próz Domů, jsem se dozvěděla náhodou. A začala přemítat, kolik herců píšících poezii vlastně znám.

Možná je spojení herce a básníka spíše záležitostí minulosti. Však se také Vladimír Matějček do minulosti často vrací. Jak formou básní, tak jejich obsahem. Jako syn středoškolského profesora, překladatele a jazykovědce k tomu má nejen předpoklady, ale také na to má plné právo. O svém vztahu k poezii v souvislosti s vydáním sbírky napsal: Poesii nezajímá barbarství a ubohost, ona vzniká a žije, ať děláme, co děláme. Je základem všeho umění a všeho lidského života, radosti a lásky.

Kromě drobných básní, jakými jsou například verše nazvané Co se zdálo Alenčiným knihám, Pověz mi, Maminčina židle, Sonet věnovaný Williamu Shakespearovi, či delšího poetického textu Na mostě obsahuje sbírka historizující lyrickou prózu O svatém Mikuláši, která tak trochu vybočuje z celkového pojetí knížky. Právě ona však přivedla autora k interpretaci vlastních textů; se svým pořadem navštívil řadu českých měst. V roce 2003 jiná Matějčkova – ve sbírce obsažená – báseň Mikuláš, která navozuje atmosféru blížících se Vánoc, inspirovala hudebního skladatele Zdeňka Lukáše k napsání skladby pro dvouhlasý sbor.

Sbírka obsahuje v podstatě celoživotní Matějčkovu literární tvorbu. Mnohé z básní jsou věnovány bývalým kolegům z Divadla za branou – herečce Marii Tomášové, dramaturgovi Karlu Krausovi či režisérovi Otomaru Krejčovi. Právě v tomto divadle prožil autor svá nejvýznamnější herecká léta. Působil v něm už jako absolvent DAMU v letech 1968–1972, tedy až do jeho nuceného uzavření. Normalizační léta strávil Vladimír Matějček spoluprací s komorním sdružením pro hudbu, poezii a výtvarné umění Lyra Pragensis, které založil v roce 1967 Milan Friedl. Po uzavření Divadla za branou se tam ze souboru uchýlili vedle Matějčka také Bohumila Dolejšová, Marie Tomášová a Otomar Krejča ml. Přes úhor doby se Milanu Friedlovi podařilo z Lyry Pragensis vytvořit jednu z oáz tehdejší divadelní Prahy a připomenout zde některé významné herecké protagonisty šedesátých let.

Po listopadu 1989 pak mohl Matějček spolu s ostatními navázat na přerušenou činnost Divadla za branou. Po ukončení jeho činnosti a krátkém působení v Národním divadle koncem devadesátých let se vydal na sólovou dráhu. Věnuje se vlastním jevištním a koncertním projektům, jež souhrnně nazývá Koncerty slova a hudby.

A nyní vydal resumé této své autorské aktivity ve formě sbírky lyrických textů. Sumarizuje v ní své životní zkušenosti, ohlíží se za svými aktivitami, vzpomíná na herce a jiné spolupracovníky a především podává svědectví sám o sobě. Z textů je patrné, že se jedná o jemného, citlivého člověka vnímajícího svět jako magické místo v nekonečnu Vesmíru, které lze v každém okamžiku života přijímat s okouzlením a fascinací.

Jako například v básni Divadlo, v níž se symptomaticky spojuje symbolika divadla a života s nekonečností vesmíru:

Divadlo

Suk stromu zeleného

stromu člověka

Vesmír

na tomhle jevišti

Bez konce teď

znova a znova

A znova

Orel svá křídla unese

Vladimír Matějček: Domů. Pavel Mervart 2020, 116 stran.