Architektura bez architektury

Česká cena za architekturu pro rok 2020 zná vítěze. Jsou jimi ing. arch. Jiří Opočenský a ing. arch. Štěpán Valouch s projektem sídla firmy Lasvit v Novém Boru. V hodnoticí zprávě poroty je kromě jiného uvedeno, že oceněné dílo je kombinací původního a navrhovaného, starého a nového, tradičního s tím úplně současným.

Projekt sídla firmy Lasvit v Novém Boru architektů Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha – Česká cena za architekturu za rok 2020 Repro archiv

Jenomže tak to bývá… Ve většině případů se nová architektura ocitá v konfrontaci s architekturou starou. Porota použila v hodnocení vítězného projektu i vyjádření odvážný pokus o nestandardní a nonkonformní přístup. Jak ale – ptám se – vlastně vypadá standardní a konformní architektura? Není to dnes naopak právě ta, která se navenek snaží být nestandardní a nonkonformní?

Odvaha dnešním architektům nechybí, avšak přílišný důraz na odvahu projektování je dnes spíše módní – tedy konformní – trend. Petr Pelčák ve svém textu Tři přednášky o architektuře otištěném v časopise Kontexty č. 1/2010 píše: Ustoupení tlaku mediálně šířené stylistiky vede ke vzniku a reprodukci vyprázdněných klišé. Vzepření se mu s cílem sám trend určovat zase vede k nutnosti neustálého vytváření extravagancí, které dnes svojí nevídaností vzrušují a zítra obtěžují. Oba přístupy pak ve své podstatě chápou architekturu jako módu, což ji ničí. Podle Petra Pelčáka se dnešní architektura odhmotňuje a pod tlakem stálé inovace a změny se stala předmětem designu, podobně jako předměty jakékoli jiné spotřeby. Odhmotnění architektury jsou nejpatrnější v častém důrazu na efektní, odlehčený plášť montované stavby.

Ale to je pouze jeden aspekt současné architektury. Druhým je absence stylu a vztah k tradici. Své o tom věděl třeba Andrea Palladio, který uvedl jasné principy pozdně renesanční architektury a vytvořil kánon, podmínky, za kterých má vznikat architektura v jakékoli době. Dnešní trend v podstatě bezbřehé tvůrčí svobody považuje jeho teze za nepřijatelný diktát. Jenomže Palladio, který se vztahoval k obdobně renomovanému předchůdci, římskému architektu Vitruviovi, o nic takového neusiloval. Šlo mu o hledání vnitřní i vnější vyváženosti architektury v konkrétní estetické harmonizaci se vztahem k člověku. V dnešní architektuře, která je obvykle pouze sklem opláštěnou železobetonovou konstrukcí, se ale prosazuje především samoúčelná provokace. Tím se soudobá architektura stává sebestřednou a v mnoha případech i necitlivou k okolí. Respektuje jen samu sebe. Drze se vtěsnává mezi zástavbu a nakonec vytěsní vše kolem. Jako například obchodní centrum Florentinum v Praze na Florenci.

Ukázkou současného trendu stavět levně a efektně pomocí železobetonových konstrukcí a skleněných fasád je také nový administrativní komplex Beethoven v pražské Libni. Autorem je izraelská architektonická společnost Moshe Zur Architects International Ltd., která projektovala i komplex Harfa Office Park. Zdá se, že na jméno architektonického ateliéru spoléhá i studio Jakub Cígler Architekti, které se v Praze v současné době prosazuje administrativními budovami, jako je již zmíněné Florentinum nebo rozestavěný kancelářský komplex Churchill. Florentinum i Churchill mají podobný venkovní design daný konstrukcí stavby: stereotypní řazení stejně velkých oken vedle sebe a v několika patrech nad sebou. Výsledným dojmem je předvídatelnost a – hlavně – fádnost… Architektonická nuda různě tvarovaných železobetonových skeletů, které zakrývá skleněný plášť, se v Praze takto rozlézá jako nákaza. Obvykle stačí zahrnout ekologická hlediska i nároky na úsporu energií, navrhnout obyčejnou železobetonovou konstrukci včetně zasklení oken a stavba může začít. Čím rychleji a levněji, tím pro investora lépe.

Stezka v oblacích projektanta Zdeňka Fránka, umístěná v horském rezortu Dolní Morava FOTO ARCHIV AUTORA

Současní architekti se zřejmě domnívají, že avantgardní je to, co je navenek šokující. Jako příklad lze uvést objekt Stezka v oblacích umístěný v horském rezortu Dolní Morava, který projektoval Zdeněk Fránek jako tzv. ideovou stavbu. Ta má prý umožnit návštěvníkům pocit pobytu v mracích a zprostředkovat zážitek nad krajinou. Hlavní důvod této stavby je ale komerční: snaha přilákat více turistů do zimního střediska. Stavba byla údajně řešena tak, aby co nejméně narušovala unikátní prostředí, což je s ohledem na její monumentalitu falešný, samoúčelný argument. V době, kdy lze technicky postavit prakticky cokoli a kdekoli, by architektuře a architektům jistě neškodilo více pokory a schopnosti respektovat a přizpůsobit se okolí. Jako pozitivní příklad uveďme funkcionalistickou budovu bývalého Všeobecného penzijního ústavu, vedle níž je nyní realizován hřmotný komplex Churchill. Proporční vyváženost stavby z roku 1934, včetně zasazení do terénu stávající lokality, je nádhernou ukázkou citlivosti a umění tehdejších architektů Josefa Havlíčka a Karla Honzíka.

Velkou pozornost stále budí plánovaná stavba Středoevropského fóra Olomouc. Projekt s investicí 500 milionů ale neprošel (z mnoha důvodů) architektonickou soutěží, a veřejnou zakázku tak Muzeum umění v Olomouci zadalo Janu Šépkovi. Je s podivem, že plánovaná – v pravém slova smyslu brutalistní – stavba vychází z jediné kresby, která je tzv. výchozí ideou projektu. Ten sice zachovává výškové proporce okolní zástavby, nicméně v daném prostoru působí již při prvním pohledu na onu ideu nepatřičně mohutně.

Známkou malé invence dnešních architektů je právě skutečnost, že ti, kdo vyhrávají soutěže a často realizují své návrhy, nejsou schopni respektovat okolní zástavbu a vnímat kontext, ve kterém vznikla a existuje. Disponují totiž vesměs jen jedním přístupem a řešením, jež zatvrzele vnucují veřejnému prostoru.

Je ovšem otázka, co dnešní architektura vlastně je a do jaké míry je stále ještě uměním. Cituji opět Petra Pelčáka: Nemyslím si, že je dnešní architektura uměním, protože moderní umění v moderní době plní poněkud schizofrenní imperativ permanentní kritiky společnosti a doby. Neustále nás znervózňuje, zásobuje pochybnostmi o sobě samých, neustále boří tradice, vychyluje dosavadní pravidla, měřítka a jistoty. Naproti tomu architektura nám ale má umožňovat uchopovat svět, orientovat se v něm, najít v něm své místo a rozumět mu. A právě to se neděje.

Další nesnází jsou náklady. A do třetice jsou na vině i výtvarní umělci, kteří již nedovedou vytvořit hmotná díla výtvarného umění, která by se mohla uplatnit v architektuře. Tedy obrazy a sochy, které by se do ní projektovaly a existovaly spolu s ní ve vzájemné shodě a harmonii. Jak na jiném místě své studie píše Petr Pelčák: Dnešní umělci neovládají klasické řemeslo. Tuto skutečnost dokládají současné pokusy o figurativní plastiku – panáci bez jakékoli vážnosti a espritu, bez vnitřního náboje a pnutí, s propadlou modelací povrchu, se špatně vystavěným objemem i proporcemi, nelibými svěšenými tvary a neurčitým postojem.